ECLI:CZ:US:2006:1.US.367.04
sp. zn. I. ÚS 367/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R.H., zastoupeného advokátem JUDr. L.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.9.2003, sp.zn. 4 To 725/2003, a proti opatření Ministerstva spravedlnosti ze dne 21.4.2004, čj. 6/2004-Doh, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a vyslovení neústavnosti opatření Ministerstva spravedlnosti ze dne 21.4.2004, čj. 6/2004-Doh. Opírá ji o následující důvody.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 8.7.2003, sp.zn. 9 T 443/2002, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona ve spolupachatelství. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23.9.2003, sp.zn. 4 To 725/2003, zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině (jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže) a znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákona a za tento trestný čin a další trestný čin, který zůstal rozsudkem nedotčen, jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na 18 měsíců podmíněně se zkušební dobou 3 let. Podle mínění stěžovatele bylo postupem obecných soudů porušeno jeho právo na řádný proces, neboť při hlavním líčení nebyly provedeny ty důkazy, které byly provedeny v průběhu přípravného řízení a které svědčily ve prospěch stěžovatele (výslech dalších svědků).
Stěžovatel nenapadl rozsudek krajského soudu dovoláním, podal však dne 18.12.2003 podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona. Opatřením ministerstva spravedlnosti ze dne 21.4.2004, čj. 6/2004-Doh, byl vyrozuměn, že proti rozhodnutí, jejichž zrušení se lze domáhat cestou dovolání, může podle §266a odst. 1 tr. řádu (v tehdejším znění) podat ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona pouze ve lhůtě 2 měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí soudu státnímu zástupci, přičemž tato lhůta měla uplynout 14.12.2003. Stěžovatel namítá, že státní zástupce podal dovolání v jeho neprospěch, což se však dověděl až z přípisu Okresního soudu v Písku dne 27.1.2004.
Stěžovatel považuje stížnost pro porušení zákona za poslední prostředek, který mu je ze zákona dán k ochraně jeho práv. Jestliže stížnost nakonec podána nebyla - s ohledem na dovolání podané Nejvyšším státním zastupitelstvím - bylo tím prý zasaženo do jeho základních práv. O skutečnosti, že dovolání bylo podáno v jeho neprospěch, byl stěžovatel uvědoměn až v době, kdy již nebylo možné stížnost pro porušení zákona podat. Stěžovatel je toho názoru, že je nutné rozlišovat, zda možnost podat dovolání svědčí i té ze stran trestního řízení, která podnět ke stížnosti pro porušení zákona činí. Jestliže jí možnost podat dovolání nesvědčí (což byl i jeho případ), není možné k němu vztahovat žádnou lhůtu k podání stížnosti. V opačném případě by to znamenalo nemožnost dosáhnout přezkoumání nesprávného rozhodnutí Nejvyšším soudem, ať již v rámci dovolacího řízení nebo v rámci rozhodování o stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a současně vyslovil neústavnost postupu Ministerstva spravedlnosti v souvislosti s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v jeho prospěch ze dne 18.12.2003.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Písku k sp.zn. 9 T 443/2002. Z něj zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl stěžovatelovu právnímu zástupci JUDr. L.D. doručen dne 31.10.2003.
Dne 15.12.2003 podalo Nejvyšší státní zastupitelství proti tomuto rozsudku dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31.5.2005, čj. 6 Tdo 506/2005-846, tak, že je odmítl.
Dne 18.12.2003 podal stěžovatel ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. K tomu ministerstvo spravedlnosti přípisem ze dne 21.4.2004, čj. 6/2004-Doh stěžovateli sdělilo - s poukazem na tehdejší znění §266a odst. 1 tr. řádu - že jeho podnět nebylo možné přezkoumat, protože byl podán po uplynutí lhůty 2 měsíců od doručení pravomocného rozhodnutí soudu státnímu zástupci, během níž může ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona.
III.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní soud již ve své ustálené judikatuře zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, že mimořádným opravným prostředkem je sice stížnost pro porušení zákona, leč sám podnět k podání stížnosti pro porušení zákona procesním prostředkem ve smyslu citovaného ustanovení není. Z hlediska trestního práva procesního je možné jej považovat toliko za informaci subjektům, oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky, tj. nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (viz např. usnesení sp.zn. III. ÚS 124/93, www.judikatura.cz).
Z uvedeného vyplývá, že byl-li rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako soudu odvolacího, doručen právnímu zástupci stěžovatele 31.10.2003, lhůta 60 dnů k podání ústavní stížnosti uplynula dne 29.12.2003. Stěžovatel však podal ústavní stížnost až dne 17.6.2004, tedy zjevně po lhůtě stanovené k jejímu podání zákonem. Proto ji Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písmeno b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud vyslovil neústavnost postupu Ministra spravedlnosti v souvislosti s podáním stížnosti pro porušení zákona v jeho prospěch dle podnětu ze dne 18.12.2003, Ústavní soud shledal, že k projednání takového návrhu není příslušný. Jak bylo konstatováno výše, stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, k jehož podání je oprávněn ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti tuto stížnost podat může, ale také nemusí; podání stížnosti je fakultativní (viz také Š., P. a kol., Trestní řád, komentář, II. díl, 5. vydání, Praha, C.H.Beck 2005, str. 2114). Rozhodnutí o podání stížnosti pro porušení zákona je plně v kompetenci ministra spravedlnosti a na podání takové stížnosti není ze zákona nárok.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Rozhodnutí ministra spravedlnosti o tom, že stížnost pro porušení zákona nepodá, není způsobilé být zásahem do základních práv stěžovatele [a to ani jako tzv. "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], ať již bylo učiněno z jakýchkoliv důvodů a proto její nepodání nemůže být Ústavním soudem projednáváno.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na vyslovení neústavnosti postupu ministra spravedlnosti, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2006
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj
Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud vyslovil neústavnost postupu Ministra spravedlnosti v souvislosti s podáním stížnosti pro porušení zákona v jeho prospěch dle podnětu ze dne 18.12.2003, shledal Ústavní soud tento návrh zjevně neopodstatněným. Jak bylo konstatováno výše, stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, k jehož podání je oprávněn ministr spravedlnosti. Ministr spravedlnosti stížnost podat může, ale také nemusí; podání stížnosti je fakultativní (viz také Š., P. a kol., Trestní řád, komentář, II. díl, 5. vydání, Praha, C.H.Beck 2005, str. 2114). Rozhodnutí o podání stížnosti pro porušení zákona je plně v kompetenci ministra spravedlnosti a na podání stížnosti není ze zákona nárok. Rozhodnutí ministra spravedlnosti, že stížnost pro porušení zákona nepodá, nemůže být zásahem do základních práv stěžovatele [a to ani tzv. "jiným zásahem orgánu veřejné moci" ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], ať již bylo učiněno z jakýchkoliv důvodů a proto její nepodání nemůže být jako neústavní postup posuzováno.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na vyslovení neústavnosti postupu ministra spravedlnosti, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.