ECLI:CZ:US:2006:1.US.373.06
sp. zn. I. ÚS 373/06
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Ivany Janů rozhodl o návrhu - ústavní stížnosti stěžovatele J. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. ledna 2006 č. j. 17 T 55/99-5867 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2006 sp. zn. 3 To 14/2006, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 16. června 2006 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") ze dne 6. ledna 2006 č. j. 17 T 55/99-5867, kterým byl zamítnut jeho návrh na upuštění od výkonu trestu odnětí svobody podle §327 odst. 4 trestního řádu a na odklad výkonu trestu odnětí svobody podle §322 odst. 1 trestního řádu, a zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") ze dne 25. dubna 2006 sp. zn. 3 To 14/2006, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení krajského soudu. Napadenými usneseními došlo podle tvrzení stěžovatele k zásahu do jeho ústavních práv porušením čl. 7 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V první řadě spatřuje stěžovatel porušení svých práv v nedostatečném zjištění skutečného zdravotního stavu postupem podle §105 trestního řádu. Soud měl v napadeném rozhodnutí přihlédnout pouze ke zprávě Vězeňské služby České republiky, jež konstatovala, že výkon trestu nemůže ohrozit život ani zdraví stěžovatele, a nevypořádal se s aktuální lékařskou zprávou MUDr. P. M. ze dne 9. 2. 2006, v níž se uvádí, že stěžovatel trpí těžkou život ohrožující chorobou (zhoubný rakovinový nádor tlustého střeva), jejíž léčení nesnese odkladu, nelze předpokládat možnost léčby v podmínkách Vězeňské služby České republiky a v případě výkonu trestu odnětí svobody lze důvodně předpokládat negativní vliv na zdravotní stav. Vzhledem k závěrům této zprávy považuje stěžovatel rozhodnutí soudu za přinejmenším předčasné. Zpráva Ústřední lékařské komise Vězeňské služby České republiky, o kterou soud opřel svůj závěr o příčině zdravotních obtíží stěžovatele, vycházela ve svém závěru pouze z jednoho vyjádření, přičemž bez jakýchkoliv podrobností konstatuje, že výkon trestu v případě stěžovatele je možný. Soud toto nepřezkoumatelné vyjádření promítl i do svého rozhodnutí a jeho odůvodnění. Odůvodnění rozhodnutí tedy podle stěžovatele nevyhovuje požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Soud se rovněž vůbec nezabýval otázkou, zda život a zdraví stěžovatele nemůže ohrozit pouhý nástup výkonu trestu. Návrh stěžovatele na zadání znaleckých posudků považoval soud za nadbytečný, ačkoli z napadeného usnesení vyplývá, že měl pochybnosti o způsobu opatření lékařských zpráv. Navzdory tomu soud tyto zprávy předložil Vězeňské službě České republiky k jejich vyhodnocení jako podkladů pro rozhodnutí o návrzích stěžovatele a následně na jejich základě rozhodl. Postup soudu proto stěžovatel považuje za porušení §2 odst. 5 trestního řádu a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Soud se dále podle názoru stěžovatele nedostatečně vypořádal s otázkou, zda je léčba onemocnění stěžovatele v rámci Vězeňské služby České republiky možná nejen teoreticky, ale i prakticky, zda lze dosáhnout v reálném čase potřebné lékařské péče a zejména zda lze předpokládat, že samotný pobyt ve věznici nemůže vést ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele.
Stěžovatel upozorňuje rovněž na možný negativní vliv trestu odnětí svobody na zdravotní stav podle lékařských zpráv, přičemž tvrdí, že bez lékařsko-znaleckého posouzení aktuálního zdravotního stavu stěžovatele by mohl být nástup do výkonu trestu spojen s řadou momentálních potíží, ale i dlouhodobějších či stálých následků. V této souvislosti zdůrazňuje, že podle čl. 7 odst. 2 Listiny nesmí být nikdo mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
II.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích a Vrchního soudu v Praze a Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky.
Vyjádření Vrchního soudu v Praze, podepsáno předsedou senátu Marcelem Ječným, plně odkazuje na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spojení s odůvodněním zamítavého usnesení vrchního soudu. Podle jeho vyjádření se soudy dostatečně zabývaly argumenty stěžovatele. Zdůraznil, že se navzdory tvrzené výše uvedené diagnóze odsouzený nezačal jakkoli léčit, jeho docházka k lékaři byla mizivá, a tedy pochybnosti o vážném charakteru choroby byly zcela namístě. Odsouzenému nic nebránilo v samotném výkonu trestu odnětí svobody, který by byl modifikován podle jeho aktuální zdravotní dispozice. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout, popř. zamítnout jako neopodstatněnou.
Krajský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil, protože z důvodu postoupení neměl k dispozici spis. Pouze doplnil, že stěžovatel je od 18. července 2006 ve výkonu trestu odnětí svobody. Tuto informaci potvrdilo Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky.
Obdržená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí, k jejich obsahu se stěžovatel nevyjádřil.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých předcházejících rozhodnutí zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili "nezákonnost" v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručené základní právo nebo svobodu nebo je alespoň reálně ohrožovat (např. nález sp. zn. IV. ÚS 707/2000 ze dne 4. 11. 2002); k těmto dopadům v posuzované věci evidentně nedošlo.
Již vrchní soud se dostatečně vypořádal s podstatnou částí námitek stěžovatele vztahujících se především k porušení §105 trestního řádu a §134 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud považuje skutková zjištění ohledně zdravotního stavu stěžovatele za racionálně a přesvědčivě odůvodněná včetně zhodnocení významu lékařské zprávy MUDr. P. M.. Rovněž neshledal žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že došlo postupem obecných soudů k porušení procesních předpisů nebo s ním spojeného zásahu do základních práv a svobod garantovaných Listinou. Za takovou skutečnost není možné považovat ani námitku neprovedení znaleckého posudku. Absence znaleckého posudku by v dané věci mohla představovat zásah do práva na spravedlivý proces pouze v případě, že by soud založil svůj závěr o zdravotním stavu pacienta na svém svévolném laickém, odborně nezdůvodnitelném posouzení. K tomu ale v napadené věci nedošlo, protože soud prvního stupně vycházel z příslušných lékařských zpráv, jakož i posudku zdravotní služby Vězeňské služby České republiky.
Za rovněž nedůvodnou považuje Ústavní soud námitku zásahu do práva nebýt vystaven mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny. Institut odkladu výkonu trestu chápe Ústavní soud jako institut, který má především zabránit tomu, aby se ve výkonu trestu odnětí svobody nacházely osoby trpící vážnými chorobami, které není možno léčit ve výkonu trestu (podobně např. nepublikované usnesení sp. zn. I. ÚS 156/02 ze dne 12. března 2003). Smyslem těchto ustanovení je odklad výkonu trestu v případech, že zdravotní stav odsouzenému neumožňuje aktuálně, aby se vůbec podrobil režimu výkonu trestu. Pouhá hypotetická možnost, že by v průběhu výkonu trestu mohlo - vzhledem k podmínkám výkonu trestu odnětí svobody a z důvodu zhoršení zdravotního stavu odsouzeného - dojít k situaci, kterou by bylo možno kvalifikovat jako nelidské či ponižující zacházení či trestání, nemůže představovat aktuální zásah do práva podle čl. 7 odst. 2 Listiny. Takovou situaci nelze za daných okolností predikovat; soud při rozhodování o žádosti o odklad výkonu trestu posuzuje toliko aktuální situaci odsouzeného před nástupem výkonu trestu odnětí svobody a ta v daném případě o bezprostředním ohrožení života a zdraví nástupem trestu odnětí svobody nesvědčila. Pokud by se zdravotní stav odsouzeného v průběhu výkonu trestu odnětí svobody zhoršil natolik, že by nebylo možno ve výkonu trestu pokračovat nebo by nebylo možno chorobu odsouzeného v podmínkách výkonu trestu léčit, pamatuje trestní řád na tyto situace a umožňuje soudu, aby na ně adekvátním způsobem reagoval (srov. ustanovení §325 a 327 odst. 4 trestního řádu). Stěžovatel tak není zbaven svého práva být chráněn před jednáním, které nese znaky nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání v případě, že se jeho zdravotní stav zhorší nebo se ukáže být natolik vážným, že výkon trestu pozbývá svého účelu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
Vojen Güttler v. r.
předseda senátu