ECLI:CZ:US:2006:1.US.422.05
sp. zn. I. ÚS 422/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele K. A., zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.9. 2003, č.j. 28 Cdo 1115/2003-199, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005, č.j. 16 Co 294/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 1. 2000, č.j. 5 C 302/92-124, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Jihlavě napadeným rozsudkem ze dne 14. 1. 2000, č.j. 5 C 302/92-124, v řízení o uzavření dohody o vydání nemovitosti, rozhodl tak, že žaloba stěžovatele proti městu Jihlava - Podniku bytového hospodářství na uzavření dohody o vydání věcí [poznámka: tj. domu č.p. 1231 na pozemku st.p.č. 2668 o výměře 657 m2 a pozemku st.p.č. 2668 v obci a k.ú. Jihlava (jež byla dříve zapsány v pozemkové knize ve vložce č. 416 a nyní jsou zapsány na listu vlastnictví 1001 pro obec a k.ú. Jihlava u K.ú. v Jihlavě a tam jsou zapsány a označeny takto:
dům č.p. 1231 na pozemku st.p.č. 2668, pozemek st.p.č. 2668 o výměře 638m2 - zastavěná plocha a pozemek p.č. 2669/2 o vým. 19 m2-ostatní plocha; dále jen "nemovitosti"), které přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. na vydávajícího], podle níž město Jihlava (žalovaná) jako vydávající (dále jen "vydávající") vydává nemovitosti oprávněnému stěžovateli do jeho výlučného vlastnictví a stěžovatel tyto nemovitosti do svého výlučného vlastnictví přijímá (a podle této dohody provede Katastrální úřad v Jihlavě zápis vlastnického práva ve prospěch stěžovatele na příslušném listu vlastnictví), se zamítá.
Krajský soud v Brně (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 18. 12. 2002, č.j. 16 Co 233/2000-180, zčásti změnil citovaný rozsudek OS, a to ve výroku o uzavření dohody mezi účastníky o vydání věci v rozsahu 35/100 nemovitostí podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), tak, že rozhodl o uzavření dohody mezi účastníky s povinností vydávající vydat nemovitosti stěžovateli v rozsahu 35/100 (spoluvlastnického podílu).
KS doplnil dokazování listinnými důkazy, neshledal však podstatné změny oproti skutkovému stavu zjištěnému OS. KS přisvědčil OS v otázce nulity konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Jihlavě ze dne 31. 5. 1946, jímž bylo rozhodnuto, že R. H. splňuje podmínky konfiskace podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret"), leč odlišně posoudil okamžik, ke kterému stát převzal nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem ze dne 23.9. 2003, č.j. 28 Cdo 1115/2003-199, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2002, č.j. 16 Co 233/2000-180, ve výrocích I. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil KS k dalšímu řízení.
Dovolací soud v prvé řadě poukázal na to, že KS správně akceptoval závěr OS o právní předchůdkyni stěžovatele, tj. H. K. jako oprávněné osobě (poznámka: uvedl, že byla přiléhavě aplikována ustanovení §608 a násl. obecného zákoníku občanského o svěřenském náhradnictví) a dále vyslovil souhlas i s extenzivním výkladem zákonných náležitostí a zejména doby podání výzvy k vydání věci podle §5 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. krajským soudem, který konvenuje ústavní interpretaci in favorem oprávněné osoby.
NS z obou dovolacích námitek (posouzení konfiskačního výměru, okamžik převzetí věci státem) v prvé řadě přisvědčil námitce k otázce nulity konfiskačního výměru vydaného ONV v Jihlavě dne 31. 5. 1946 podle §1 odst. 4 dekretu. Tento výměr nabyl právní moci (i když podrobnosti splnění podmínek právní moci se nepodařilo prozkoumat) dne 26. 10. 1946. Nedošlo tedy k pokračování správního řízení v důsledku podání odvolání (jak připouští citované ustanovení dekretu). Při posuzování toho, zda jde o restituční věc, NS již v dřívějších rozhodnutích publikovaných pod č. 15, 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutích a stanovisek konstatoval, že se zákon č. 87/1991 Sb. nevztahuje na majetek konfiskovaný podle dekretu, jestliže rozhodnutí bývalého ONV vydané podle §1 odst. 4 dekretu nabylo právní moci a vykonatelnosti již před 25. 2. 1948. NS poukázal také na známý nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94, a zdůraznil, že v něm uvedený směr výkladu se potvrzuje také v jeho judikatuře a konkrétně uvedl rozsudek ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 598/99, v němž se uzavírá, že konfiskaci majetku podle dekretu může soud posuzovat jako zákonný důvod restituce jen při naplnění předpokladu přechodu věci na stát podle §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., a jestliže rozhodnutí správního orgánu o konfiskaci nabylo právní moci a vykonatelnosti až po 25. 2. 1948. NS proto s poukazem na konstantní judikaturu resumoval, že "soudy obou stupňů neměly z hlediska platnosti, včetně právních účinků, posuzovat, resp. zpochybňovat konfiskační výměr ONV v Jihlavě ze dne 31. 5. 1946. Stalo-li se tak, vznikl rozpor s tvrzením žalobce, který uplatněný nárok na uzavření dohody na vydání věcí opřel o restituční předpis. Ve věci však nemůže jít o takovou majetkovou křivdu, která by spadala do rozhodného období vymezeného ustanovením §1 odst. 1 zákona".
K otázce časového momentu převzetí věci státem dovolací soud poznamenal, že rozhodným okamžikem nemusí být jen první dispozice státu s nemovitostmi, ale i ten (případně odlišný) čas, kdy byla vlastníku nemovitosti (nebo jeho potenciálnímu právnímu nástupci) odňata možnost věc držet, užívat, nakládat s ní, tedy možnost realizovat základní vlastnická oprávnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).
NS proto podle ustanovení §243b odst. 1. o.s.ř. zrušil rozsudek KS v napadeném výroku I. i v návazném výroku III. o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil KS k dalšímu řízení. KS současně, při vázanosti (v odůvodnění) vyslovenými právními závěry, doplní dokazování i právní posouzení věci o konstatování statusu stěžovatele (žalobce) jako oprávněné osoby podle restitučního předpisu. NS konečně poukázal na to, že pro rozhodnutí ve věci samé se nejeví podstatným zabývat se z dosavadního pohledu konfiskačním výměrem ze dne 31. 5. 1946 či možností existence restitučního titulu na straně stěžovatele podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č.j. 16 Co 294/2003 (č.l. 211), potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 1. 2000, č.j. 5 C 302/92-124, i ve zbývající části výroku I. týkající se zamítnutí žaloby o uzavření dohody o vydání věci (výroková část I.), ve výroku II. změnil rozsudek OS tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalované na nákladech řízení částku 15.500,- Kč (ve výrokové části II.) a že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení odvolacího a dovolacího v částce 28.972,- Kč.
KS v odůvodnění posléze citovaného rozsudku mimo jiné dovodil [s ohledem na odkaz dovolacího soudu na tehdejší judikaturu, tj. na nález Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 1947, č.j. 277/46-6 (in: Bohuslav č. A 1615/47)], že ke dni účinnosti dekretu, tj. ke dni 25. 10. 1945, byl konfiskovaný majetek ve vlastnictví v té době ještě žijící R. H., která splňovala podmínky konfiskace dle tohoto dekretu.
KS dále doplnil dokazování ohledně statusu stěžovatele v souzené věci rozhodnutím Státního notářství v Jihlavě, č.j. 4 D 400/92-11, ze kterého zjistil, že stěžovatel je jediným zákonným dědicem po zemřelé původní žalobkyni H. K., dědictví neodmítl a bylo mu potvrzeno nabytí dědictví. Odvolací soud návazně poukázal na změnu svého předchozího závěru o postavení stěžovatele v souzené věci, a to v tom smyslu, že jej nelze považovat za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Za oprávněnou osobu bylo možno považovat pouze původní žalobkyni H. K., a to jako dědičku ze závěti po zemřelé R. H. z titulu svěřenského náhradnictví zřízeného J. H., jejíž postavení oprávněné osoby vyplývalo z ustanovení §3 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. Jestliže však H. K. zemřela, nenastupuje po ní do postavení oprávněné osoby její dědic, neboť taková posloupnost oprávněných osob z ustanovení §3 odst. 2 písm. b) citovaného zákona nevyplývá a právo na uzavření dohody o vydání věci (nemovitostí) nepřešlo na jejího syna, i když je jejím jediným dědicem; toto právo s její smrtí zaniklo. Stěžovatel proto není v řízení aktivně legitimován, neboť není oprávněnou osobou dle ustanovení §3 odst. 2 citovaného zákona a již z toho důvodu by bylo nutno žalobu zamítnout v celém rozsahu. KS současně poukázal i na další důvod zamítnutí žaloby, kterým je skutečnost, že věc přešla na stát konfiskací dle dekretu, a to na základě konfiskačního výměru, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 26. 10. 1946, tedy mimo rozhodné období, na které se restituční předpis nevztahuje (§1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.); správnost či platnost konfiskačního výměru tak nelze zpětně přezkoumávat.
II.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.9. 2003, č.j. 28 Cdo 1115/2003-199, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 16 Co 294/2003, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 1. 2000, č.j. 5 C 302/92-124, napadl stěžovatel ústavní stížností. Tvrdí, že postupem soudů všech stupňů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na rovnost v právech zaručené čl. 1 Listiny a dále čl. 11 odst. 1 Listiny, zakotvující, že dědění se zaručuje a právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah.
Stěžovatel poukázal na to, že jednání jeho matky (oprávněné osoby podle zákona č. 87/1991 Sb.) s povinnou osobou (Podnikem bytového hospodářství Jihlava a následně městem Jihlava jako s jeho právním nástupcem) nevedla k žádnému výsledku. Proto stěžovatelova matka podala sama dne 13. 3. 1992 žalobu k OS, leč již 17. 3. 1992 zemřela. Stěžovatel prý jako její jediný dědic vstoupil do jejích práv a povinností a tedy také do řízení v souzené věci před OS. Ten s ním jednal, obesílal jej a jeho aktivní legitimaci v souzené věci uznával minimálně od 8. 7. 1992, kdy se na předvolání účastnil řízení a "následně opět dne 4. 9. 1992, kdy soud konstatoval spisy a potvrzení Státního notářství v Jihlavě" ze spisu sp. zn. 4 D 400/92.
V mezidobí prý došlo k přerušení řízení z důvodu řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou město prodalo část pozemku, jehož se týkaly restituční nároky. Nicméně v souzené věci rozhodl OS v Jihlavě rozsudkem ze dne 25. 2. 1993, č.j. 5 C 302/92-38, kterým stěžovatelův návrh na vydání nemovitostí a uzavření dohody o jejich vydání zamítl s odkazem na to, že stěžovatel není vůbec aktivně legitimován k podání žaloby, neboť nebyl konfiskován majetek jeho matky H. K., nýbrž majetek její předchůdkyně R. H.. OS dále poukázal na to, že ke konfiskaci majetku došlo mimo restituční období. KS následně rozsudkem ze dne 8. 4. 1994, č.j. 16 Co 214/93-46, rozsudek OS zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání a novému rozhodnutí. OS pak rozhodl až ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým stěžovatelův návrh zamítl. KS výše uvedeným rozsudkem ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 16 Co 233/2000, změnil citovaný rozsudek OS tak, že stěžovatelovu návrhu vyhověl zčásti (35/100), neboť dospěl k přesvědčení, že stěžovatelově matce vznikl nárok pouze na vydání části nemovitostí, jestliže nikdo další ze sourozenců restituční nárok neuplatnil. Vůči tomuto rozhodnutí podala dovolání žalovaná (Město Jihlava) a NS rozhodl výše citovaným rozsudkem a věci následně rozhodl ústavní stížnosti napadeným rozsudkem KS, který změnil svůj názor na podkladě pro něj závazného právního názoru NS, podle něhož stěžovatel není oprávněnou osobou.
Stěžovatel proto namítl, že soudy dospěly po třinácti letech k závěru, že jej nelze považovat za oprávněnou osobu podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to ani z toho titulu, že je jediným zákonným dědicem po své matce. Proto se domnívá, že jeho základní práva zaručená Ústavou ČR a Listinou byla porušena, jestliže spor nebyl projednán v přiměřené lhůtě, soudy s ním jednaly jako s účastníkem a neshledaly důvod k zastavení řízení či k zamítnutí žaloby. To (vzhledem k citovanému právnímu názoru NS a pak KS na výklad citovaného ustanovení) měly soudy učinit již v roce 1993 a nebylo nutno vést v souzené věci další řízení (a to za situace, kdy stěžovatel prý upozorňoval na průtahy v řízení a tato upozornění byla hodnocena jako námitka podjatosti, na níž však stěžovatel z důvodu procesní ekonomie netrval), jestliže výsledkem je mimo jiné rozhodnutí, které stěžovateli ukládá zaplatit Statutárnímu městu Jihlava náklady právního zastoupení.
Stěžovatel je navíc přesvědčen, že podle §107 odst. 2 o.s.ř. se stal (univerzální sukcesí) "nástupcem ze zákona" a v souladu se zákonem a Ústavou ČR. Proto se domnívá, že bylo porušeno i jeho ústavní právo, podle něhož vlastnictví požívá ochrany a dědictví je zaručeno. Současně uvádí, že je mu znám judikát Ústavního soudu (uvedený pod sp. zn. III. ÚS 23/93), podle něhož je ochrana poskytována již konstituovanému vlastnickému právu; má však za to, že v souzené věci nejde o pouhý spor o vlastnictví, ale že jde o restituční záležitost (tedy o navrácení věci v předešlý stav a vrácení vlastnictví neprávem odňatého) a pokud v důsledku liknavosti organizací a orgánů státu, které nerespektují zákon a postupy soudů, jež nejednají, došlo k tomu, že se matka stěžovatele "nedožila ani prvního jednání u soudu" a jemu samotnému je upíráno právo pokračovat v řízení, došlo k porušení čl. 11 Listiny. Stěžovatel proto tvrdí, že situace, kterou vytvořily orgány státu, zakládá i nerovnost v právech, kterou dovozuje z toho, že jiné osoby, jež byly vy stejném postavení jako jeho matka, nárok na vydání věci měly a majetek opět získaly, ona však nikoli, neboť zemřela a on sám podle názoru soudu není osobou oprávněnou, a tedy aktivně legitimovanou.
Stěžovatel se konečně domnívá, že názor vyslovený v napadeném rozsudku KS je nesprávný, pokud je odkazováno na dekret č. 108/1945 Sb., ač v případě jeho matky a její právní předchůdkyně šlo jednoznačně o zneužití tohoto dekretu. Rozhodnutí bylo vydáno až v souvislosti s tím, že stěžovatelova matka uplatnila dědickou přihlášku, bylo však vydáno v době, kdy adresátka již nežila, přesto je ve spise dokladováno, že bylo doručováno a je na něm vyznačena právní moc. Krajský soud prý nepřihlédl ani k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 70/99, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že konfiskační dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. stanoví určující podmínky konfiskace v obecné rovině a sám o sobě je pro vyvolání konfiskačních účinků nepostačující. K tomu musí přistoupit rozhodnutí ve správním řízení, zda jsou splněny podmínky pro konfiskaci, komu se konfiskuje a co se konfiskuje.
Stěžovatel se proto domáhá vydání nálezu Ústavního soudu, podle něhož se rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.9. 2003, č.j. 28 Cdo 1115/2003-199, Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 16 Co 294/2003, a Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 1. 2000, č.j. 5 C 302/92-124, zrušují.
Ústavní soud si sice vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků, leč v tomto rozhodnutí z nich nevychází, neboť oproti napadeným rozsudkům žádné nové argumenty nepřinášejí.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatel namítá, že napadenými rozsudky, byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 čl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, dopouští se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - nebylo mu nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u jednotlivých soudů domáhal. Podle obsahu soudního spisu jednaly soudy způsobem, který postup stanovený občanským soudním řádem nezpochybnil.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem, rovněž nezjistil, že by postupem soudních orgánů bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces vůbec.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval průběhem řízení před uvedenými soudy. Z obsahu soudního spisu zjistil, že v řízení před OS bylo první jednání nařízeno již na 9. 4. 1992 (poté co byl návrh stěžovatelovy matky na zahájení řízení doručen OS dne 16. 3. 1992; poznámka: stěžovatelova matka - původní žalobkyně zemřela dne 17. 3. 1992) a pokračovalo až do 14. 1. 2000, tj. do dne vyhlášení ústavní stížnosti napadeného rozsudku okresního soudu. V období od 9. 11. 1994 do 28. 9. 1998 však bylo řízení v souzené věci přerušeno usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 11. 1994 až do pravomocného rozhodnutí soudu ve věci 5 C 1029/94, které nabylo právní moci dne 30. 9. 1998; šlo o otázku vlastnictví žalovaného k nemovitostem a tím i o určení povinné osoby. Nejbližší ústní jednání bezprostředně po přerušení řízení se konalo dne 21. 10. 1998. a následně již řízení pokračovalo jednotlivými procesními kroky až do vyhlášení napadeného rozsudku OS dne 14. 1. 2000. Další postup řízení před odvolacím soudem, soudem dovolacím a následně opět před soudem odvolacím byl vzhledem k opravným prostředkům účastníků řízení nezbytný a samy jednotlivé soudy o těchto opravných prostředcích rozhodovaly - dle názoru Ústavního soudu - adekvátně. Jen na okraj lze poznamenat, že za situace, kdy stěžovatelova matka podala - doručila - návrh na zahájení řízení dne 16. 3. 1992 a následující den zemřela, nelze úspěšně argumentovat tím, že v řízení před OS neproběhlo ani jediné jednání za jejího života.
Ústavní soud - ke stěžovatelově námitce, že soudy dospěly teprve po třinácti letech k závěru, že jej nelze považovat za oprávněnou osobu podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. - dále uvádí, že otázku aktivní legitimace stěžovatele (s přihlédnutím k různým hlediskům) řešily soudy již v počátku řízení. To je zřejmé z rozsudku OS ze dne 25. 2. 1993, č.j. 5 C 302/92-38, který již tehdy aktivní legitimaci stěžovatele popřel a náležitě i odůvodnil (srov. str. 7 dole). Řešení této otázky i v dalším řízení před KS a před NS, jehož výsledkem byl ústavní stížností napadený rozsudek KS ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 16 Co 294/2003, bylo v konečném důsledku vyvoláno uplatněním opravných prostředků nejdříve ze strany stěžovatele a následně žalované jako dovolatelky. Za tohoto stavu nelze právní názor - vyslovený v napadeném rozhodnutí KS (a naznačený v rozsudku NS), pokud rovněž popřel aktivní legitimaci stěžovatele - posuzovat za rozhodnutí překvapivé, byť se KS v předchozím rozhodnutí z 18. 12. 2002 touto otázkou nezabýval. Se zřetelem k tomu by rovněž nebylo možné dovozovat - což však stěžovatel ani nenamítl - že by mu bylo v průběhu řízení vzniklo tzv. legitimní očekávání, pokud jde o jeho status oprávněné osoby v tomto řízení.
Ústavní soud připouští, že řízení objektivně trvalo po dobu značně dlouhou, neboť začalo běžet již 16. 3. 1992, takže jeho trvání "lhůtou přiměřenou" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy zajisté není. To však Ústavní soud - vzhledem ke své judikatuře - může toliko konstatovat- Se zřetelem k podrobnému rozboru věci, jak je uvedeno výše, však nedovozuje, že by šlo o zbytečné průtahy, jež by měly být přičteny postupu obecných soudů v tomto řízení.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelově námitce týkající se ochrany jeho vlastnického práva a záruky dědění, tj. základních práv zakotvených v ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel sice připomíná judikaturu Ústavního soudu týkající se ochrany poskytované již konstituovanému vlastnickému právu (srov. III. ÚS 23/93), avšak současně vyslovuje přesvědčení, že v souzené věci jde o restituční záležitost. Navíc je prý zakládána i nerovnost v právech, neboť jeho matka nárok na vydání nemovitostí měla, leč zemřela a stěžovateli status aktivně legitimované osoby nebyl přiznán. V této argumentaci se však stěžovatel mýlí, neboť judikatura Ústavního soudu k čl. 11 Listiny, již připomínal, se především týká právě sporů restitučních. Pokud pak jde o aktivní legitimaci stěžovatele, Ústavní soud odkazuje na argumentaci KS uvedenou v odůvodnění napadeného rozsudku, v níž KS precizoval, proč stěžovatele nelze považovat za oprávněnou osobu. Závěry KS jsou jasné, srozumitelné, logické a přesvědčivé a Ústavní soud k nim nemá - z ústavně právního hlediska - co dodat.
Ústavní soud nemá výhrady ani k argumentaci NS, který v napadeném rozsudku odkázal na svou dřívější judikaturu publikovanou např. pod č. Rc 15/94, v níž jednoznačně dovodil, že se zákon č. 87/1991 Sb. nevztahuje na majetek, který byl konfiskován podle příslušného dekretu, jestliže rozhodnutí bývalého ONV, jež bylo vydáno podle ustanovení jeho §1 odst. 4 (poznámka: tj. konkrétní rozhodnutí) nabylo právní moci a vykonatelnosti již před 25. 2. 1948. Ústavní soud podotýká, že ani stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 70/99, který se týká dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jenž stanoví určující podmínky konfiskace v obecné rovině a sám o sobě (rozuměj: dekret) je pro vyvolání konfiskačních účinků nepostačující, nemění nic na argumentaci NS. KS (stejně jako NS před ním) tedy v napadeném rozsudku správně poukázal na další důvod zamítnutí návrhu, jestliže konfiskační výměr nabyl právní moci a vykonatelnosti již dne 26. 10. 1946, tedy mimo rozhodné období, na které se restituční předpis nevztahuje a správnost či platnost konfiskačního výměru tak nelze zpětně přezkoumávat.
Ústavní soud v této souvislosti navíc dodává - obdobně jak již bylo konstatováno - že při posuzování těchto otázek je povinen respektovat, že není součástí soustavy soudů obecných a nemůže (za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s procesními principy podle hlavy páté Listiny) vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by působil jako další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud sám nemá v souzené věci - vzhledem k okolnostem zjištěným z obsahu spisu - důvod, aby se závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska nesouhlasil. Jak již bylo uvedeno, napadená rozhodnutí jsou jasně, přesvědčivě a logicky odůvodněna, nemají povahu svévole a nelze z nich usuzovat ani na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich obecné soudy vyvodily.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími soudních orgánů k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává a které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu