ECLI:CZ:US:2006:1.US.435.05
sp. zn. I. ÚS 435/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. J. T., zastoupeného JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mojžíšova 17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4.5.2005, č. j. 3 Ads 67/2004-46, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.9.2004, č. j. 8 Ca 291/2003-23 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 15.4.2003, č. j. 410811443/ODO, spojené s návrhem na zrušení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech (dále jen zákon č. 172/2002 Sb.), které zní: "v době odvlečení byla občanem Československa". Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Stěžovatel podal dne 8. 7. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 172/2002 Sb. jako osoba pozůstalá po zemřelé odvlečené osobě (§2 odst. 2 zákona č. 172/2002 Sb.). Česká správa sociálního zabezpečení tuto žádost zamítla z důvodu, že otec stěžovatele v době odvlečení nebyl československým státním občanem. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2004, č. j. 8 Ca 291/2003 - 23, zamítl. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4.5.2005, č. j. 3 Ads 67/2004-46, zamítnuta.
Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí nikterak nevypořádal se svým stanoviskem ze dne 2. 2. 2005, č. j. S 3401/2004 - 62, ve kterém bylo konstatováno, že smyslem zákona č. 172/2002 Sb., bylo odškodnit fakt, že český stát selhal při ochraně osob proti sovětské kontrarozvědce v době, kdy území někdejší ČSR již bylo pod správou českých orgánů.
Stěžovatel má za to, že pokud si jeho otec řádně požádal o státní občanství, avšak jeho žádost se v důsledku zřízení Protektorátu Čechy a Morava stala bezpředmětnou, tedy pokud se nestal státním občanem bez svého zavinění, naplnila se podmínka stanovená v §2 odst. 1 zák. č. 172/2002 Sb., neboť skutečnost, že zanikl stát, nemůže být přičítána k tíži žadatele o občanství. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 532/2000. I v případě, že by soudy dospěly k závěru, že otec stěžovatele státní občanství Československé republiky nenabyl a ani na něj nelze jako na občana Československé republiky pohlížet, měly se zabývat charakterem statutu plynoucího z držby tzv. Nansenova pasu, který zaručoval svému držiteli podle Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků právo na ochranu proti vydání do země původu. Tento mezinárodní závazek československého státu by měl mít přednost před striktními limity obsaženými v zákoně upravujícím odškodnění odvlečených. Z tohoto důvodu by měl český stát vyjít dle stěžovatele při aplikaci zák. č. 172/2002 Sb. z těchto svých mezinárodních závazků a s odkazem na čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR stěžovateli odškodnění za odvlečení přiznat. S touto námitkou se dle stěžovatele Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud nevypořádaly.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě byly splněny všechny podmínky pro odškodnění dle zák. č. 172/2002 Sb. a restriktivní výklad naplnění podmínky jeho odškodnění dle §2 odst. 1 zák. č. 172/2002 Sb. by byl v rozporu s principem spravedlnosti a právního státu i se zákazem diskriminace a s mezinárodními závazky České republiky. Stěžovatel také zdůrazňuje, že umožněním odvlečení otce stěžovatele do Sovětského svazu porušila Česká republika kromě svých mezinárodních závazků i ústavní principy, zejména došlo ve vztahu k otci stěžovatele k porušení §107 zák. č. 121/1920 Sb., Ústavy Československé republiky, a to i pokud by nebyl československým občanem.
Stěžovatel má za tedy to, že byl na základě neodůvodněně restriktivních limitů obsažených v ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 172/2002 Sb. zbaven Českou správou sociálního zabezpečení a správními soudy práva na odškodnění, které by mu mělo podle práva náležet. Stěžovatel uvádí, že takto vzniklou situaci lze řešit hledáním ústavně konformního výkladu předmětného ustanovení (zde odkazuje stěžovatel ohledně ústavně konformní aplikace zákonných ustanovení na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 21/96 ze dne 4.2.1997 a dále na výše cit. stanovisko Nejvyššího právního soudu) či zrušením předmětného ustanovení, které je diskriminující a tedy v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, Ústavy i Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zakazujícími diskriminaci, zejména pokud požadavek státního občanství v tomto případě dle stěžovatele vyjadřuje svévoli při odlišování subjektů a práv (zejména čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1. k Úmluvě a čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).
Stěžovatel namítá, že podmínku zákona č. 172/2002 Sb., že oprávněná osoba "v době odvlečení byla občanem Československa" je nutno vyložit způsobem souladným s výkladem teleologickým a historickým, jakkoli rozšiřujícím vůči prostému výkladu jazykovému, a to tak, že oprávněná osoba musela být v rozhodné době pod státní ochranou Československa, typicky - ale nikoliv jedině - tedy československým státním občanem. Podmínku státního občanství obsaženou v ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 172/2002 Sb. je tak třeba dle stěžovatele chápat tak, že se vztahuje na státní občany Československa a další osoby, které v rozhodné době požívaly v obdobném rozsahu československé státní ochrany. Takovými osobami byli dle stěžovatele i uprchlíci, jejichž status byl Československem uznán, tedy i otec stěžovatele, neboť stěžovatelův otec, jako uprchlík uznaný Československou republikou, požíval její ochrany ve stejné míře jako státní občané (tato skutečnost vyplývá dle stěžovatele zejména z čl. 6 Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků, kde je uprchlíkům přiznána ve státě jejich trvalého pobytu národní úroveň ochrany jejich práv).
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy České republiky a v čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Relevantní znění těchto článků je následující.
Čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky: Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání.
Čl. 1 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 1 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.
Čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod: Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
Čl. 2 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech: Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje respektovat práva uznaná v tomto Paktu a zajistit tato práva všem jednotlivcům na svém území a podléhajícím jeho jurisdikci, bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech: Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku arodu.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti nadále setrvává na argumentaci učiněné v napadeném rozsudku a na znění rozsudku plně odkazuje, zejména nadále zastává názor, že ve věci nebylo prokázáno, že otec stěžovatele byl oprávněnou osobou mající nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb., neboť v jeho případě se neprokázalo splnění podmínky jednoznačně vymezené v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb., tedy že otec stěžovatele byl v době odvlečení občanem Československa. Co se týče tvrzení stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud nikterak nevypořádal se svým stanoviskem ze dne 2. 2. 2005 č. j. S 3401/2004 - 62 (publikováno pod č. 498/2005 Sb. NSS), je třeba připomenout, že citované stanovisko bylo zaujato k výkladu pojmu "odvlečení" podle zákona č. 172/2002 Sb. a bylo konstatováno, že odškodnění podle zákona č. 172/2002 Sb., náleží oprávněné osobě, která byla odvlečena z území bývalého Československa. Ve věci stěžovatele však nevyvstal žádný problém související s otázkou, odkud (z území kterého státu) byl otec stěžovatele odvlečen, ale s tím, zda byl v době odvlečení občanem Československa, přičemž otázku československého občanství uvedené stanovisko neřeší. Pokud stěžovatel uvádí, že se nemůže ztotožnit s názorem, že by neprokázal, že jeho otec řádně požádal o československé občanství, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se ve věci nevyjádřil v tom smyslu, že otec stěžovatele nepodal žádost o udělení československého státního občanství, když ostatně nešlo jen o prokázání toho, zda otec stěžovatele požádal či nepožádal o udělení československého státního občanství, ale o prokázání skutečnosti, že otci stěžovatele československé státní občanství uděleno bylo. Nejvyšší správní soud se domnívá, že se s uvedenou skutečností dostatečně a podrobně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku na č. l. 52 a 53. K argumentaci stěžovatele, že jeho otec jako uprchlík (držitel Nansenova pasu) uznaný Československou republikou požíval její ochrany ve stejné míře jako státní občané, a že podmínku obsaženou v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. (oprávněná osoba v době odvlečení byla občanem Československa), je nutno vyložit tak, že oprávněná osoba musela být v rozhodné době pod státní ochranou Československa, Nejvyšší správní soud opakuje své stanovisko, které zaujal v napadeném rozsudku na č. l. 53, tedy že držitelé Nansenových pasů požívali na území Československé republiky postavení uprchlíků a nebyli jejími státní občany, a zákon č. 172/2002 Sb. se na tuto kategorii osob nikterak nevztahuje. Podle názoru Nejvyššího správního soudu zákon č. 172/2002 Sb. striktně vymezil okruh oprávněných osob a Nejvyššímu správnímu soudu nepříslušelo se od jeho znění odchýlit. Až v ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje názor, že se zákon č. 172/2002 Sb. vztahuje na státní občany Československa a další osoby, které v rozhodné době používaly v obdobném rozsahu československé státní ochrany. Odhlédneme-li od nejasného pojmu "československá státní ochrana" jde tento výklad nad rámec zákona (viz výše), ostatně bylo by jistě v rozporu s účelem tzv. Nansenova pasu, aby jeho držitel byl považován za občana ve všech zemích, které tento pas uznávaly. Vzhledem k okolnostem daného případu má Nejvyšší správní soud za to, že rozhodl v souladu se zákonem, ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a proto navrhuje, aby ji Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že setrvává na svých právních názorech a závěrech z nich vyplývajících, které učinil ve stížností napadeném rozsudku, na který v podrobnostech odkazuje.
Česká správa sociálního zabezpečení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na své vyjádření ze dne 27. 2. 2004 ke stěžovatelově žalobě proti jejímu rozhodnutí ze dne 15. 4. 2003, na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2004, č. j. 8 Ca 291/2003-23, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005, č. j. 3 Ads 67/2004-46, s jejichž odůvodněním se ztotožňuje.
Ze správního spisu a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Ca 291/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti:
Stěžovatel podal dne 8. 7. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 172/2002 Sb. jako osoba pozůstalá po zemřelé odvlečené osobě (§2 odst. 2 zákona č. 172/2002 Sb.). V žádosti mimo jiné uvedl, že doklad o československém státním občanství odvlečené osoby (svého otce) v době odvlečení bude předložen dodatečně. V přípise Městského národního výboru v Brně zn. Vnitř. 10362/1955-M. adresovanému Ministerstvu vnitra ze dne 29. 8. 1955, který stěžovatel k žádosti přiložil, se uvádí, že Ing. J. T. (otec stěžovatele) podal žádost o udělení čs. státního občanství v prosinci roku 1937, jelikož se tato žádost dne 16. 3. 1939 v důsledku zřízení Protektorátu Čechy a Morava stala bezpředmětnou, podal otec stěžovatele dne 7. 11. 1940 žádost o propůjčení občanství Protektorátu Čechy a Morava. Tato žádost však byla výměrem zemského úřadu v Brně č. 11710-II/2-1941 na pokyn Ministerstva vnitra zamítnuta. Od té doby o udělení čs. státního občanství u Městského národního výboru v Brně nežádal. Ve spise je také založeno potvrzení ze dne 18. 11. 1938 Stavovského, matričního a vojenského referátu městské rady v Brně, že otec stěžovatele podal žádost o udělení čs. státního občanství, jež byla zdejším úřadem předložena dne 9. 3. 1938 Zemskému úřadu v Brně, spolu s ní byly předloženy osobní doklady žadatele, zejména Nansenův pas. Ve spise je dále založena žádost otce stěžovatele o udělení státního občanství adresovaná Krajskému národnímu výboru Brno, podaná dne 21. 6. 1956; listina o udělení československého občanství otci stěžovatele ze dne 17. 9. 1956; zápis o složení státoobčanského slibu otcem stěžovatele sepsaný dne 13. 10. 1956 Městským národním výborem v Brně. Ze sdělení Ministerstva zahraničních věcí vyhotoveného dne 13. 8. 1959 vyplývá, že otec stěžovatele pobýval v SSSR v době od 13. 6. 1945 do 31. 5. 1956. V evidenčních listech "člena Konfederácie nezákonne zavlečeného do ZSSR v rokoch 1944/45" vystavených na jméno otce stěžovatele se uvádí, že Ing. J. T. byl do SSSR zavlečen od června 1945 do 24. srpna 1956.
Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím č. 410811443/ODO ze dne 15. 4. 2003 žádost stěžovatele zamítla, neboť shledala, že nebyla splněna jedna z podmínek zákona č. 172/2002 Sb., a to podmínka podle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona (oprávněnou osobou je fyzická osoba, která byla v době odvlečení občanem Československa), a nárok na jednorázovou částku stěžovateli tedy nevznikl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2004, č. j. 8 Ca 291/2003 - 23, zamítnuta. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že předmětem sporu je otázka, zda otec stěžovatele byl ke dni svého odvlečení do bývalého SSSR občanem Československa, neboť to je jednou z esenciálních podmínek oprávněné osoby podle zákona č. 172/2002 Sb. Ačkoliv není sporu o tom, že otec stěžovatele podal žádost o udělení československého státního občanství poté, co dovršil deset let nepřetržitého pobytu na území Československé republiky, není nijak doloženo, že by mu toto občanství bylo rozhodnutím příslušného orgánu uděleno. Ani sám stěžovatel nepředložil k prokázání takové skutečnosti žádný určitý důkaz, ani jej nenavrhl. Pokud jde o právní postavení držitele Nansenova pasu, pak z Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků, publikované v ČSR pod č. 79/1935 Sb. z. a n. (dále jen "Úmluva o mezinárodním postavení uprchlíků") sice vyplývá, že smluvní státy se zavázaly nevydávat tyto osoby do státu jejich původu, avšak to není z hlediska aplikace zákona č. 172/2002 Sb. podstatné. Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) téhož zákona oprávněnou osobou je ten, kdo v době odvlečení byl občanem Československa. Uprchlík, držitel Nansenova pasu, ve smyslu Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků, byť i požíval na území Československé republiky konkrétních práv, státním občanem Československa nebyl. K další námitce stěžovatele, že o žádosti Ing. J. T. o udělení československého státního občanství z roku 1937 bylo rozhodnuto opožděně a že státem způsobené zpoždění vedlo k tomu, že tato žádost pozbyla ke dni 15. 3. 1939 relevance, Městský soud v Praze konstatoval, že o průběhu rozhodování o žádosti jmenovaného o udělení občanství není nic bližšího známo, a ani stěžovatel k tomu nic nedoložil, a nelze tedy učinit žádný závěr o tom, zda k prodlevě s vyřízením žádosti došlo z příčin na straně státní moci anebo z důvodů jiných, a konec konců nelze ani určit, zda šlo skutečně o průtahy, tedy zda tato prodleva byla nedůvodná a odporující platnému právu. Podle Městského soudu v Praze oprávněné osobě sice nelze klást k tíži to, že v době svého odvlečení nebyla občanem Československa proto, že Československo bylo okupováno, ale stejně tak nelze státu vytýkat, že o žádosti o udělení občanství jeho orgány nerozhodly, jestliže zásahem cizí moci došlo k zániku státu. Rovněž za irelevantní je podle názoru soudu třeba považovat skutečnost, že by Československá republika porušila své mezinárodní závazky i ústavní principy tím, že umožnila odvlečení otce stěžovatele do SSSR. I kdyby bylo možno se stěžovatelem v této věci souhlasit, nic by to nezměnilo na tom, že ke dni svého odvlečení do SSSR jeho otec nebyl občanem Československa. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), kdy namítá, že soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil právní otázku. Stěžovatel se domnívá, že prokázal, že se v případě jeho otce naplnily všechny podmínky pro poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb. Kasační stížnost byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta, když Nejvyšší správní soud shodně jako Česká správa sociálního zabezpečení a Městský soud v Praze dospěl k závěru, že otec stěžovatele v době odvlečení nebyl státním občanem Československa, stěžovatel tedy není osobou oprávněnou k poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb., neboť nesplňuje podmínky pro přiznání nároku tam stanovené, když Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší odchýlit se od znění zákona č. 172/2002 Sb., který striktně vymezuje okruh oprávněných osob.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Ústavní soud tedy nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale pouze to, zda obecnými soudy zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při jejich činnosti ústavní pořádek ČR. Toliko v těchto mezích Ústavní soud přezkoumal důvody ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ze správního spisu a spisu, který si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně, totiž nevyplývá, že by v řízení před správním orgánem či obecnými soudy byla porušena ústavně zaručené práva označená stěžovatelem. Stěžovatel odůvodňuje své tvrzení o porušení těchto práv tím, že byl na základě neodůvodněně restriktivních limitů obsažených v ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 172/2002 Sb. zbaven Českou správou sociálního zabezpečení a správními soudy práva na odškodnění, které by mu mělo podle práva náležet. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že takto vzniklou situaci lze řešit hledáním ústavně konformního výkladu předmětného ustanovení či zrušením předmětného ustanovení, které je diskriminující, Ústavní soud nemůže těmto jeho námitkám a návrhům přisvědčit.
Dle §2 odst. 1 zák. č. 172/2002 Sb. je oprávněnou osobou fyzická osoba, která splňuje následující podmínky:
"a) byla odvlečena do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech,
b) v době odvlečení byla občanem Československa,
c) je občanem České republiky,
d) nebyla příjemcem nároků podle zákona Slovenské národní rady č. 319/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
e) nebyla pravomocně odsouzena pro zločiny směřující proti demokratickému Československu a nebyla osobou státně nespolehlivou podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících."
Ústavní soud nejdříve k námitce stěžovatele zkoumal, zda pojem státního občanství lze ústavně konformním výkladem vyložit tak, že podmínku státního občanství by pro účely zák. č. 172/2002 Sb. splňovali nejen státní občané Československa, ale také např. uprchlíci, držitelé Nansenova pasu, či další osoby, které v rozhodné době používaly v obdobném rozsahu československé státní ochrany. Ústavní soud se k povaze interpretace práva opakovaně vyjádřil. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 v této souvislosti Ústavní soud uvedl: "Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity" (Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 399 násl., publikováno též jako č. 30/1998 Sb.). Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je významem tohoto textu (srov. shodně v doktríně např. Knapp V., Holländer P. a kol., Právne myslenie a logika, Obzor, Bratislava 1989). Je třeba mít na zřeteli, že právní norma se ne vždy musí krýt s tím, jak je vyjádřena v textu zákona, a to ani v takovém případě, kdy se text může jevit jako jednoznačný a určitý. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje význam teleologické argumentace a hledání smyslu a účelu zákona jeho interpretem. Ústavní soud tedy zkoumal, zda při aplikaci ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. na věc stěžovatele postupovaly obecné soudy i správní orgán výše naznačeným ústavně konformním způsobem a dospěl k závěru, že pojem "občan Československa" obsažený v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. nelze, a to ani s přihlédnutím k historickým okolnostem dané věci, rozšířit nad okruh osob, které byly v době odvlečení státními občany Československa, tedy které nabyly státní občanství zákonem stanoveným způsobem (k otázce nabytí státního občanství Československa otcem stěžovatele přitom Ústavní soud odkazuje na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, se kterým se Ústavní soud v této otázce zcela ztotožňuje). Opačný přístup by dle Ústavního soudu byl svévolí při výkladu zákona č. 172/2002 Sb., jehož §1 výslovně stanoví, že tento zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří jako českoslovenští občané byli odvlečeni do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech. Také v důvodové zprávě k zák. č. 172/2002 Sb. se uvádí, že zákon se vztahuje pouze na ty, kteří byli v rozhodné době československými občany. Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazuje na stanovisko Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2005, č. j. S 3401/2004 - 62, zde Ústavní odkazuje na výše citované vyjádření Nejvyššího správního soudu k ústavní stížnosti, ve kterém se uvádí, že citované stanovisko bylo zaujato k výkladu pojmu "odvlečení" podle zákona č. 172/2002 Sb. Ústavní soud si je vědom, že v tomto stanovisku bylo konstatováno, že "záměrem zákonodárce bylo přijetím zákona vyjádřit vůli i povinnost České republiky zmírnit bezpráví, jehož se na svých občanech dopustila ČSR (jako právní předchůdce ČR) tím, že jim neposkytla ochranu před zvůlí páchanou orgány cizího státu", ale nelze pominout, že se o morální povinnosti ČR zmírnit bezpráví hovoří v souvislosti s občany ČSR, a to i dále při podání historickém výkladu, kdy se ve stanovisku uvádí: "Je historickou skutečností, že orgány československé státní moci nebránily odvlečení československých státních občanů sovětskou mocí a tak rezignovaly na jednu ze základních povinností státu vůči svým státním občanům, a to povinnost ochrany na jeho státním území."
Stěžovatel uvádí na podporu své argumentace ohledně rozšiřujícího výkladu předmětného ustanovení celou řadu námitek, které ve svém souhrnu vyjadřují stanovisko, že osoby, které v rozhodné době požívaly v obdobném rozsahu československé státní ochrany, tedy i uprchlíci, jejichž status byl Československem uznán, požívaly její ochrany ve stejné míře jako státní občané (tato skutečnost vyplývá dle stěžovatele zejména z čl. 6 Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků, kde je uprchlíkům přiznána ve státě jejich trvalého pobytu národní úroveň ochrany jejich práv). Ústavní soud posoudil tyto námitky stěžovatele následujícím způsobem. Je skutečností, že předpisy vnitrostátního i mezinárodního práva zaručovaly jak uprchlíkům, tak i trvale usazeným cizincům celou řadu práv, např. podle §160 odst. 2 zák. č. 121/1920 Sb., Ústavy Československé republiky, platilo, že všichni obyvatelé republiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života i své svobody nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství. Pokud se však stěžovatel domnívá, že při interpretaci a aplikaci zák. č. 172/2002 Sb. by mělo být přihlíženo k tomu, zda tehdejší československý stát poskytl či neposkytl stěžovateli ochranu v souladu se svým právním řádem, a zda porušil předpisy práva mezinárodního (např. Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků), nelze tomuto jeho názoru přisvědčit. Řízení podle zák. č. 172/2002 Sb. je řízení před správním orgánem (Českou správou sociálního zabezpečení, viz §6 odst. 3 zák. č. 172/2002 Sb.), jehož předmětem je prokázání skutečností uvedených v §2 tohoto zákona. Jinými skutečnostmi a okolnostmi se rozhodující orgán nezabývá a ani se zabývat nemůže, neboť se jedná o projednávání nároku na odškodnění poskytované podle speciálního právního předpisu, které je přiznáno na základě zákonem taxativně stanovených podmínek. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že i podmínky pro splnění nároku na odškodnění podle zák. č. 172/2002 musí být aplikujícími orgány aplikovány ústavně konformním způsobem, což - jak již bylo výše uvedeno, v dané věci bylo Českou správou sociálního zabezpečení i správními soudy v rámci přezkumu správního rozhodnutí ve správním soudnictví dle přesvědčení Ústavního soudu učiněno. Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích přihlížely také k právnímu postavení otce stěžovatele, jakožto držitele tzv. Nansenova pasu i k otázce případných porušení mezinárodních závazků i ústavních principů tehdejší ČSR ve vztahu ke stěžovateli. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se s touto otázkou obecné soudy nevypořádaly.
Pokud má stěžovatel za to, že napadené ustanovení zákona je jako diskriminující v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1. k Úmluvě a čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Ústavní soud nemůže také této jeho námitce přisvědčit. Stěžovatel odůvodňuje porušení výše uvedených článků diskriminací, kterou spatřuje v tom, že pokud tehdejší Československo selhalo ve své ochraně vůči otci stěžovatele, jedná se o identické selhání, jako bylo selhání vůči československým občanům odvlečeným z československého území v téže době do SSSR, neposkytnutí odškodnění podle zák. č. 172/2002 Sb. nemá dle stěžovatele racionální odůvodnění, když požadavek státního občanství v dané věci vyjadřuje svévoli při odlišování subjektů a práv.
K stěžovatelem namítanému porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud odkazuje na nález č. 78, Pl. ÚS 5/95 (vyhlášen pod č. 6/1996 Sb.), ve kterém uvedl, že " ... V mezinárodním i v domácím právu se postupně prosadil výklad, podle něhož principy zákazu diskriminace a rovnosti lidí v zásadě nejsou chráněny samy o sobě, ale toliko v souvislosti s porušením jiného základního práva nebo svobody, které zaručuje ústavní zákon či mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy. Ochrana normovaná v čl. 3 Listiny ... není tedy autonomní, ale má vůči ostatním právům (zaručeným ústavním zákonem či uvedenou mezinárodní smlouvou) povahu akcesorickou." V dané věci však stěžovatel neuvádí, jaká ústavně zaručená práva stěžovatele by měla být aplikací napadeného ustanovení dotčena a Ústavní soud také porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele nedovodil. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze uvádí, že "...byl na základě neodůvodněně restriktivních limitů obsažených v ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 172/2002 Sb. zbaven Českou správou sociálního zabezpečení a správními soudy práva na odškodnění, které by mu mělo podle práva náležet", takové tvrzení stěžovatele však postrádá ústavněprávní relevanci.
Ústavní soud nad rámec věci dodává, že v řadě svých rozhodnutí (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93, Pl. ÚS 36/93, Pl. ÚS 5/95, Pl. ÚS 33/96, Pl ÚS 15/02) vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Ztotožnil se v nich s chápáním rovnosti, jak ji vyjádřil Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu z 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (publikovaném pod č. 11 Sbírky usnesení a nálezů ÚS ČSFR). Ústavní soud ČSFR v něm pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo. Tento závěr vyplývá i z úpravy článků 1 až 4 zařazených pod obecná ustanovení Listiny. Článek 1 Listiny, jehož porušení je výslovně namítáno, nelze vykládat izolovaně od dalších obecných článků 2 až 4 Listiny, ale naopak je nutno pojmout je jako jediný celek. Z úpravy těchto obecných ustanovení je zřejmé, že základní chráněné hodnoty vyjmenované v článku 3 Listiny nekoncipoval ústavodárce jako absolutní. Totéž odráží i ustanovení článku 4 Listiny, který přímo předpokládá existenci zákonem stanovených povinností a omezení, ale i článek 2 odst. 3 Listiny, v němž se předvídá možnost uložit určité povinnosti či omezení. Rovněž mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Ústavní soud tímto odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: "rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy" [Pl. ÚS 36/93 (ÚS 1, 179)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první spatřuje přitom ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (ÚS, 3, 209): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod." [shodně Pl. ÚS 5/95 (ÚS, 4, 217-218)]. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu, zakládajícího nerovnost, je tedy tímto založené dotčení některého se základních práv a svobod.
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech princip rovnosti upravuje v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má stejně jako čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod povahu akcesorickou, čili vztahuje se
pouze na rovnost v paktem zakotvených právech. Čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zakotvuje jednak rovnost před zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativním výčtu důvodů vylučujících nerovný přístup přitom není obsaženo státní občanství. Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost pouze za podmínky vyloučení libovůle, resp. pokud se tato zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria).
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že se posuzováním ústavnosti podmínky státního občanství zabýval ve svém nálezu Pl. 33/96 v souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V tomto svém rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že " Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost pouze za podmínky vyloučení libovůle, resp. pokud se tato zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Za takové Ústavní soud považuje důsledky, plynoucí z čl. 11 odst. 2 Listiny, jakož i cíle restitučního zákonodárství a konečně právní úpravu státního občanství dle čl. II zákona č. 88/1990 Sb."
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že z lidského hlediska zcela chápe stanovisko stěžovatele, respektive jeho požadavek na zrušení napadeného ustanovení zák. č. 172/2002 Sb., z hlediska ústavněprávního je však takový návrh nepřijatelný. Ústavnímu soudnictví totiž nepřísluší (a vzhledem k povaze jeho funkce ani příslušet nemůže) reparovat případné nedostatky v zákoně, neboť takováto reparace (její způsob, rozsah, doba, ve které se tak má stát, apod.) musí být nezbytně podložena p o l i t i c k o u vůlí, která se ovšem nemůže projevovat jinak a jinde než v samotném zákonodárném sboru.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 172/2002 Sb. pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle §43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2006
František Duchoň, v.r.