ECLI:CZ:US:2006:1.US.535.05
sp. zn. I. ÚS 535/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Tylova 4, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2005, čj. 16 C 195/2005 - 42, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2005, čj. 5 Co 1679/2005 - 50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. 9. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2005, čj. 16 C 195/2005 - 42, kterým mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 7. 2005, čj. 5 Co 1679/2005 - 50, kterým bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy obou stupňů tímto postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť mu odepřely spravedlnost. Stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků proto, že nemá žádný příjem ani žádné úspory, není ve vazební věznici pracovně zařazen, je psychicky a nervově nemocný.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s poukazem na to, že stěžovatel není nemajetnou osobou, protože s manželkou vlastní přinejmenším jednu nemovitost v Rakousku a dvě auta. Jeho současná finanční tíseň pramení jen z toho, že je vazebně stíhán a nemá příjem. Jako osobu majetnou jej však nelze osvobodit od soudních poplatků. Samotným rozhodnutím o neosvobození od soudních poplatků stěžovateli možnost domáhat se před soudem svých práv vzata nebyla. Faktická nemožnost získat finanční prostředky není důvodem pro osvobození od soudních poplatků. Uvážit se musí jeho celkové poměry jako účastníka, a ty pro osvobození nesvědčí.
Stěžovatel ve své replice k vyjádření odvolacího soudu uvedl, že se dostatečně nezabýval jeho majetkovými poměry. Z dokladů zajištěných stěžovatelem vyplývá, že v Rakousku proběhlo exekuční řízení, v němž spoluvlastnický podíl na nemovitostech získala H. P. za částku 72 000,-- EUR. Stěžovatel tedy v Rakousku nevlastní žádné nemovitosti. Neověřený je i údaj o vlastnictví dvou osobních automobilů, o jejichž fyzické existenci nemá žádné informace.
Z ústavní stížností napadeného usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") Ústavní soud zjistil, že stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 120 000,-- Kč jako svého spoluvlastnického podílu na nemovitosti v katastrálním území Litvínovice a současně požádal o osvobození od soudních poplatků s tím, že nemá žádný příjem, žádné úspory a ve vazební věznici není pracovně zařazen. Z předmětné nemovitosti nemá žádný příjem, neboť ji okupuje žalovaná H. P..
Okresní soud vyšel z usnesení téhož soudu ze dne 14. 4. 2005, čj. 15 C 466/2004 - 42, kterým nebylo stěžovateli přiznáno právo na osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že má výše uvedený majetek. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 5 Co 1150/2005 - 58, bylo výše uvedené usnesení okresního soudu potvrzeno. Podle odvolacího soudu poměry stěžovatele přiznání osvobození od soudních poplatků neodůvodňují. Skutečnost, že pobývá delší dobu ve vazební věznici, neznamená, že by jeho celkové majetkové poměry odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků. I když má stěžovatel ztížený přístup ke svému majetku, majetek vlastní. Zároveň odvolací soud uvedl, že stěžovatel vede dalších deset soudních sporů, které byly podány v letech 2001 až 2005, přičemž ve všech případech jde o spory, kde ze zákona osvobozen není. Za situace, kdy se domáhá soudního vyřešení svých majetkových problémů tak rozsáhlým způsobem, nelze jeho majetek, při rozhodování o osvobození od soudních poplatků, pominout. Soudu nepřísluší řešit způsoby, jak může stěžovatel získat peněžní prostředky, takové možnosti však nepochybně existují. Proto by bylo v rozporu s účelem ustanovení §138 OSŘ, kdyby soud zohlednil skutečnosti, že stěžovatel je již delší dobu ve vazební věznici, aniž by vzal v úvahu, že jde o osobu majetnou.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích označeným usnesením napadené usnesení okresního soudu potvrdil. V odůvodnění poukázal na ustanovení §138 odst. 1 OSŘ, kde jsou stanoveny podmínky, za nichž lze zčásti nebo zcela přiznat osvobození od soudních poplatků. K tomu vyložil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, k sociálním poměrům a zdravotnímu stavu účastníka. Podle odvolacího soudu musí rozhodnutí odpovídat požadavku, aby účastníku nebylo, jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci, znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit u soudu uplatnění práv i osobám, kterým jejich majetkové poměry zaplacení soudního poplatku nedovolují. V předmětné věci činí soudní poplatek 4 800,-- Kč. I když má stěžovatel obtížný přístup ke svému majetku z důvodu delšího pobytu ve vazbě, neznamená to, že by nebylo v jeho možnostech zaplatit uvedenou částku. Ani skutečnost, že má pouze příjem v podobě sociální podpory, neznamená, že sociální poměry stěžovatele jsou tak tíživé, že by uvedený soudní poplatek nemohl uhradit. V případě stěžovatele se nejedná o případ, kdy poměry účastníka odůvodňují osvobození od soudních poplatků, byť jen zčásti, takže okresní soud rozhodl věcně správně, pokud stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Na tom nic nemění skutečnost, že stěžovateli bylo osvobození od soudních poplatků v některých jiných řízeních přiznáno. V každé věci je nutno všechny okolnosti posuzovat samostatně a zejména ve vztahu k výši soudního poplatku, která je v každé věci jiná.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny a polemizuje s jejich právními závěry a argumentuje zejména tím, že v některých předchozích řízeních byl od poplatku osvobozen.
Ústavní soud připomíná, že v otázce osvobození od soudních poplatků je možnost jeho zásahu do rozhodování obecných soudů ještě omezenější než v případech ostatních, jak zmínil mj. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, nález č. 28, str. 275), kde konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl.
Ústavní soud se zabýval ústavností rozhodování obecných soudů obou stupňů o osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Je nesporné, že je každou žádost o osvobození od soudních poplatků nutno posuzovat individuálně na základě konkrétních skutečností v posuzované věci. Takto obecné soudy v přezkoumávané věci postupovaly a Ústavní soud nezjistil nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu