ECLI:CZ:US:2006:1.US.636.05
sp. zn. I. ÚS 636/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 21. srpna 2006 sp. zn. I. ÚS 636/05 ve věci ústavní stížnosti B. O. proti usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, místního oddělení Radotín, ze dne 9. 5. 2005 č. j. ORII-2184-1/MO6-TČ-2004 a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 13. 10. 2005 č. j. 1 Zn 6371/2004-18, jimiž byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta.
I. Usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, místního oddělení Radotín, ze dne 9. 5. 2005 č. j. ORII-2184-1/MO6-TČ-2004 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 13. 10. 2005 č. j. 1 Zn 6371/2004-18 se zrušují.
II. Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 se ukládá, aby stěžovatelce nahradilo náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 2 558,50 Kč, a to ve lhůtě do 3 dnů ode dne vykonatelnosti tohoto nálezu.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá výše označená usnesení orgánů činných v trestním řízení a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, místního oddělení Radotín, (dále též "policejní orgán") ze dne 9. 5. 2005 č. j. ORII-2184-1/MO6-TČ-2004 byla stěžovatelce podle §66 odst. 1 trestního řádu uložena pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč, neboť stručně řečeno, byla nejdříve podle §78 odst. 1 trestního řádu vyzvána, aby vydala účetnictví společnosti CBCS, s. r. o., které byla jednatelkou, v souvislosti s prověřováním podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu (pozn.: v usnesení nesprávně "a vyrovnání") dle §126 odst. 2 trestního zákona, který měla spáchat právě stěžovatelka. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (dále též "státní zastupitelství") ze dne 13. 10. 2005 č. j. 1 Zn 6371/2004-18 byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu její stížnost zamítnuta.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích základních práv a svobod zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva nebýt donucován k sebeobviňování a práva na to, aby o oprávněnosti uložené sankce rozhodl nezávislý nestranný soud, vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále pak mělo být podle stěžovatelky zasaženo do práv reflektujících presumpci nevinny a zákaz být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu, zaručené čl. 14 odst. 2 a odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech pod č. 120/1976 Sb.
Znění čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Znění čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Znění čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod:
Článek 1
Ochrana vlastnictví
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Znění čl. 14 odst. 2 a odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je následující:
Článek 14
(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina.
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky:
g) nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.
V odůvodnění ústavní stížnosti jsou argumentace a skutkové okolnosti případu vylíčeny následovně:
Policejní orgán vyzval dne 10. 12. 2004 stěžovatelku v postavení osoby podezřelé k vydání účetnictví společnosti CBCS, s. r. o., s poučením, že při nesplnění této povinnosti jí může být uložena pořádková pokuta až 50 000 Kč podle §66 odst. 1 trestního řádu. V písemné odpovědi na výzvu policejního orgánu stěžovatelka vyslovila nesouhlas s uvedeným postupem a odvolala se na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidský práva (dále též "ESLP") týkající se zákazu sebeobviňování, zejména na nález sp. zn. II. ÚS 118/01 ze dne 28. 1. 2003, nález sp. zn. Pl. ÚS 15/04 ze dne 30. 11. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 13, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.) a dále na rozsudek ESLP ve věci J. B. v. Švýcarsko ze dne 3. 5. 2001. Následně policejní orgán rozhodl napadeným usnesením. Stěžovatelka proti němu podala v zákonné lhůtě dne 28. 5. 2005 stížnost, kterou odůvodnila obdobnou argumentací, kterou rozšířila o další nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 a sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 54, svazek 29, nález č. 45). Státní zastupitelství ve věci rozhodlo ústavní stížností napadeným usnesením, kterému stěžovatelka vytýká účelové překroucení své argumentace, obsažené v podané stížnosti, i to, že její námitky poukazující na judikaturu a závěry Ústavního soudu nebyly brány v úvahu.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka provedla obsáhlou sumarizaci vybrané judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, kterou považuje za relevantní i pro svůj případ, zejména rozsudek ESLP ve věci J. B. v. Švýcarsko ze dne 3. 5. 2001 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 118/01 ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/04 ze dne 30. 11. 2004, zvláště pak připojeného odlišného stanoviska, sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 a sp. zn. II. ÚS 255/05 ze dne 23. 6. 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 61, svazek 29, nález č. 13, svazek 35, nález č. 180, svazek 36, nález č. 54, svazek 37, nález č. 128). Postup orgánů činných v trestním řízení, který nerespektoval nálezy Ústavního soudu, pokládá stěžovatelka za hrubou neúctu k rozhodnutím Ústavního soudu i k čl. 1 a 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Ve druhé skupině námitek stěžovatelka vyjadřuje své pochybnosti o věcné příslušnosti státního zastupitelství pro rozhodnutí podle §146a odst. 2 trestního řádu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ve věci rozhodla dne 13. 10. 2005 státní zástupkyně, a to přesto, že nálezem Ústavního soudu bylo dnem 30. 9. 2005 zrušeno původní ustanovení trestního řádu s tím, že by ve věcech měl rozhodovat soud. Stěžovatelka cituje znění §146a odst. 2 trestního řádu ve znění účinném od 1. 10. 2005, dle něhož o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu podle §66 odst. 1 trestního řádu rozhoduje soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který ve věci vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. V rozhodnutí státního zastupitelství tak stěžovatelka spatřuje porušení práva na soudní ochranu v intencích čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Kromě návrhu na zrušení napadených usnesení se stěžovatelka domáhá podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodnutí o odložení vykonatelnosti napadených usnesení a podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu rozhodnutí o nahrazení nákladů řízení.
Pro případ, že by od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem nebylo možno očekávat další objasnění věci, souhlasí stěžovatelka ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud zaslal stejnopis ústavní stížnosti účastníkům řízení k vyjádření. Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha II, místní oddělení Radotín, k ústavní stížnosti po rekapitulaci vlastního trestního řízení ve vztahu ke stěžovatelce v podstatě potvrdilo sled událostí předcházejících vydání napadených usnesení, jak je vylíčila stěžovatelka. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Ústavní soud si dále vyžádal příslušný policejní spis ve věci stěžovatelky, vedený nyní pod ČTS: ORII-7407/OHK3-2005. Spis Ústavnímu soudu zaslala Policie České republiky, Obvodní ředitelství, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, Praha 5.
Účastníci řízení byli Ústavním soudem požádáni o vyjádření k eventualitě upuštění od ústního jednání. Zároveň byli upozorněni, že pokud se ve stanovené lhůtě v nevyjádří, bude mít Ústavní soud v souladu s §101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu za to, že proti takovému postupu Ústavního soudu nemají námitek. Protože se účastníci řízení v uvedené lhůtě nevyjádřili, stěžovatelka s tím souhlasí a vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v předmětné věci upuštěno.
II.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zpravidla není oprávněn zasahovat do rozhodovací a jiné činnosti orgánů činných v trestním řízení. Toliko v případě, kdy rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci zasáhne do roviny práv ústavních, je Ústavní soud povolán ke zrušení napadeného k rozhodnutí či k zákazu pokračovat v porušování práva.
Předmětem námitek stěžovatelky je jednak skutečnost, že policejní orgán na stěžovatelce prostřednictvím pořádkové pokuty vynucuje aktivitu, kterou stěžovatelka pociťuje jako možné sebeobviňování, a jednak skutečnost, že ve věci rozhodlo ve druhém stupni státní zastupitelství v rozporu s účinnou právní úpravou.
Předně je nutno připomenout, že skutkově obdobná problematika je judikaturou Ústavního soudu již z dřívějška dostatečně pokryta a relevantní právní závěry vyjádřené v řadě nálezů jsou veřejně přístupné (např. prostřednictvím sítě internet na http://www.judikatura.cz).
Kromě stěžovatelkou obsáhle citovaných nálezů Ústavního soudu lze dále odkázat z poslední doby např. na nález sp. zn. I. ÚS 671/05 ze dne 22. února 2006 či na nález sp. zn. III. ÚS 644/05 ze dne 23. března 2006 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 41, svazek 40, nález č. 71).
Z těchto judikátů plyne jasný závěr Ústavního soudu, že ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, plyne především z čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo každého odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
Obdobně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 255/05 Ústavní soud i nyní připomíná, že není zásadního rozdílu mezi právem osoby obviněné odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt pomocí sankcí nucena k vydání důkazů, které mohou přivodit její trestní stíhání. Stejně tak v nyní projednávaném případě policejní orgán vynucoval na stěžovatelce předložení důkazů s cílem potvrdit nebo vyvrátit podezření o spáchání trestného činu.
S odkazem na podrobné odůvodnění již zmíněných nálezů postačí v nyní projednávané věci konstatovat, že postupem podle §66 odst. 1 trestního řádu, tedy uložením pořádkové pokuty, nelze vynucovat na osobě podezřelé či obviněné součinnost při opatřování důkazů proti ní samé, a tedy nutit ji k sebeobviňování v trestním řízení. Takový postup vůči stěžovatelce znamenal porušení čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 a odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Druhou skupinu námitek stěžovatelka vznáší proti faktu, že v druhé instanci rozhodlo o podané stížnosti státní zastupitelství a nikoliv soud ve smyslu §146a odst. 2 trestního řádu ve znění účinném od 1. 10. 2005. I v tomto je možno argumentaci stěžovatelky přisvědčit. Pokud státní zastupitelství rozhodlo dne 13. 10. 2005, učinilo tak v rozporu s účinnou právní úpravou a vykročilo tak z pravomocí svěřených mu zákonem, čímž porušilo čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. V tom Ústavní soud spatřuje i rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Zároveň bylo stěžovatelce upřeno právo na soudní či jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Čl. 89 odst. 2 Ústavy stanovuje, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Pokud orgány činné v trestním řízení veřejně přístupné vykonatelné nálezy Ústavního soudu nerespektovaly, rovněž porušily podle názoru Ústavního soudu čl. 89 odst. 2 Ústavy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelky a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, místního oddělení Radotín, ze dne 9. 5. 2005 č. j. ORII-2184-1/MO6-TČ-2004 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 13. 10. 2005 č. j. 1 Zn 6371/2004-18 zrušil podle §82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
III.
Ústavní soud nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. K nutnosti restriktivní interpretace uvedeného ustanovení je Ústavní soud veden jednak maximou rovnosti účastníků řízení, vedených před Ústavním soudem (dle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a jednak speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud je toho názoru, že extenzivní užití postupu dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu by učinilo z ústavní stížnosti de facto řádný opravný prostředek. Z uvedeného důvodu doposud aplikoval Ústavní soud citované ustanovení zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti. Tyto podmínky však v případě stěžovatelky nebyly shledány.
Vzhledem k okolnostem případu Ústavní soud shledal i důvod pro částečné vyhovění návrhu stěžovatelky ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je možno v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi náklady řízení. S přihlédnutím k charakteru a míře pochybení na straně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jak je v odůvodnění nálezu vyloženo, a k výsledku řízení, uložil Ústavní soud Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 nahradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení v celkové výši 2 558,50 Kč.
Celková přiznaná výše náhrady nákladů řízení sestává z úhrady odměny za zastupování v rozsahu dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání ústavní stížnosti) po 1 000 Kč podle ustanovení §9 odst. 3 písm. g) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif") a z paušální částky náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 75 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu. Částka odměny byla ve smyslu zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, zvýšena o částku odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 19 % ve výši 408,50 Kč. Soud nevyhověl té části návrhu, v němž zástupkyně stěžovatelky požadovala zvýšení mimosmluvní odměny s ohledem na časovou náročnost a obtížnost úkonu na dvojnásobek, neboť k takovému zvýšení neshledal důvod. Lhůta určená účastníkovi řízení k náhradě nákladů byla stanovena v souladu s ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu podle §160 odst. 1 o. s. ř.