ECLI:CZ:US:2005:3.US.561.04
sp. zn. III. ÚS 561/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 10. března 2005 sp. zn. III. ÚS 561/04 ve věci ústavní stížnosti Dipl. Ing. G. S., občana SRN, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze 14. 6. 2004 sp. zn. KZv 84/2002 a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze 4. 5. 2004 ČTS: PSP 2211/OHK-2001 o uložení pořádkové pokuty obviněnému z důvodu nevyhovění výzvě k vydání věci (účetnictví firmy).
Usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. června 2004 č. j. KZv 84/2002-167 a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 4. května 2004 ČTS: PSP-2211/OHK-2001 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 37 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Blíže rozvedené stížnostní body návrhu, jimiž podepřel svou ústavněprávní argumentaci, založil primárně dílem na přesvědčení, dle něhož jako obviněný z trestného činu zpronevěry nemůže být prostřednictvím ukládání pořádkové pokuty donucován k vydání účetnictví firmy, když to je policejním orgánem považováno za věc důležitou pro předmětné trestní řízení, a dále dílem na tvrzení, že výzva k vydání věci, jež uložení pořádkové pokuty předcházela, mu nebyla doručena v německém jazyce, ačkoliv žádal, aby mu písemnosti byly doručovány s připojeným překladem, jelikož jeho znalost českého jazyka není natolik dokonalá, že by toho nebylo pro přesné porozumění jejich obsahu třeba. Stěžovatel je především toho názoru, že není jeho povinností jako obviněného spolupracovat s policií při opatřování důkazů proti němu, pročež navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí, která dle něj nerespektují ústavně garantované právo nebýt nucen k usvědčení sebe samotného, nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o otavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podalo k předmětné ústavní stížnosti Městské státní zastupitelství v Praze vyjádření odmítající vývody stěžovatele, v němž se dále (stručně vyjádřeno) uvádí, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem, neboť povinnost k vydání věci svědčí komukoliv, kdo má takovou věc u sebe, když této povinnosti zásadně nepodléhají jen osoby vyňaté z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Účastník řízení rovněž zdůraznil, že stěžovatel byl rovněž poučen o následcích nevyhovění výzvě, a proto je oprávněně nucen strpět následky svého nevyhovění uložené povinnosti.
Ústavní soud si vyžádal trestní spis Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ČTS: PSP 2211/OHK-2001, z něhož z pohledu relevantního pro posouzení opodstatněnosti návrhu stěžovatele [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] zjistil, že stěžovatel je stíhán označeným policejním orgánem v důsledku obvinění ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákona. Výzvou k vydání věci ve smyslu §78 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") ze dne 29. 3. 2004 uvedené spisové značky byl vyzván k vydání věci důležité pro trestní řízení, a to účetnictví firmy K. E., spol. s r. o., jejímž je statutárním orgánem. V této výzvě byl také mimo jiné poučen o následcích jejímu nevyhovění podle §66 odst. 1 tr. ř. Následně, ústavní stížností napadeným usnesením označeného policejního orgánu ze dne 4. 5. 2004 ČTS: PSP-2211/OHK-2001 byla stěžovateli na základě předmětného ustanovení uložena pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč, neboť, jak se v usnesení uvádí, výzvě k vydání věci bez odůvodnění ve stanovené lhůtě nevyhověl. Stížnost stěžovatele směřující do rozhodnutí policejního orgánu byla poté (jeho kasačním návrhem rovněž dotčeným) usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 6. 2004 č. j. KZv 84/2002-167 zamítnuta.
Na posuzovanou věc v rovině práva jednoduchého dopadají ustanovení §78, §66 odst. 1 a 4 a §164 odst. 3 věty druhé tr. ř.
K interpretaci a aplikaci daného zákonného rámce a mantinelům jeho možného uplatnění v relaci k obviněnému se Ústavní soud z pohledu jeho ústavně konformní interpretace vyjádřil v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 21, nález č. 32; vyhlášen pod č. 236/2001 Sb.] tak, že institut "povinnosti k vydání věci" ve smyslu §78 tr. ř. zavazuje každého, tedy i obviněného. V intencích ústavních kautel prozařujících do citovaných ustanovení, k jejich nezbytnému restriktivnímu výkladu, pokud jsou aplikována stran obviněného, dále konstatoval následující:
"Nebude-li dobrovolně splněna povinnost věc doličnou předložit, a to je reálné zejména u obviněného, který tak zřejmě učiní právě proto, aby neposkytoval proti sobě věcný důkaz, přičemž nevznikne zároveň potřeba takovou věc zajistit, což v praxi bude spíše výjimečné, a ani nebude nutno aplikovat postup podle odstavce 2 citovaného ustanovení (míněn §78 tr. ř.), nelze splnění předkládací povinnosti vynutit, a to ani postupem podle §66 tr. ř., nemá-li být dotčen čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu. Donucování ke splnění povinnosti věc předložit cestou aplikace §66 tr. ř. by bylo ústavní, jestliže by se týkalo jiné osoby než obviněného, zavázané povinností věc doličnou předložit.".
V citovaném rozhodnutí dále poukázal, vědom si nezbytnosti získávání důkazů orgány činnými v trestním řízení v důsledku jejich ex offo legitimně založené povinnosti stíhat trestné činy a za tímto účelem činit vše, co jim trestní řád ukládá, na to, že pokud obviněný k jemu adresované výzvě nevydá věc důležitou pro trestní řízení, uplatní se podpůrně zajišťovací úkon odnětí věci dle §79 tr. ř. Dodal, že toto odnětí přitom nelze chápat jako donucení k vydání věcného důkazu proti sobě samému, když jde o nucené zajištění věcných důkazů, byť proti vůli obviněného, jež ústavně nesouladné není. Vyjádřeno jinými slovy, Ústavní soud tak odlišil ve vazbě na zásadu zákazu donucování k sebeobvinění relevantní atributy institutů (případně nuceného) vydání věci a odnětí věci, zdůrazňuje to, že při vydání věci ve spojení s uložením pořádkové pokuty se vyžaduje po obviněném nepřípustně volní aktivní činnost, jíž je nepochybně k naplnění obsahu pojmu sebeobvinění zapotřebí, přičemž naproti tomu u odnětí věci se jedná evidentně o úkon, který obviněný pouze (za zákonem stanoveným podmínek) snáší.
Konečně i v následné rozhodovací praxi, v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 118/01 (Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 13) vyjádřil Ústavní soud opětovně názor, dle něhož pokud trestní řízení nepochybně směřuje k obvinění stěžovatele, není možno jej nutit uložením pořádkové pokuty k součinnosti v předložení důkazu, který jej může usvědčovat. K tomu je třeba doplnit, že toto stanovisko přirozeně platí a musí platit rovněž i vůči tomu, jenž byl pro konkrétní trestný čin již obviněn (argumentum a fortiori).
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (viz sp. zn. III. ÚS 4/97, sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. I. ÚS 315/99, sp. zn. III. ÚS 93/99, sp. zn. I. ÚS 592/2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000, sp. zn. II. ÚS 369/01, sp. zn. II. ÚS 523/02, sp. zn. III. ÚS 765/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 20, nález č. 164; svazek 12, nález č. 106; svazek 13, nález č. 10; svazek 16, nález č. 157; svazek 24, nález č. 141; svazek 25, nález č. 15; svazek 20, nález č. 166; svazek 28, nález č. 156; svazek 29, nález č. 12; svazek 30, nález č. 65) konstatoval, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci) nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.
Orgány činné v trestním řízení takto v trestní věci stěžovatele nejednaly a svým postupem porušily jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny, čl. 6 odst. 2 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 a odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Současně, pokud nereflektovaly ústavněprávní výklad dané problematiky vyložený v obecně přístupných nálezech Ústavního soudu, porušily tím, vycházeno ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování rozhodovací praxe v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu §23 zákona č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby (sp. zn. III. ÚS 252/04, Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 16). Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, sp. zn. I. ÚS 70/96, sp. zn. III. ÚS 127/96, sp. zn. III. ÚS 187/98, sp. zn. III. ÚS 206/98, sp. zn. III. ÚS 648/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 4, nález č. 47; svazek 7, nález č. 29; svazek 5, nález č. 68; svazek 12, nález č. 112; svazek 11, nález č. 80; svazek 22, nález č. 60 - a další).
Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a pro porušení označených ústavních práv v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Dalšími výhradami stěžovatele vyloženými v naraci jeho návrhu se nezabýval, neboť v důsledku shora zjištěných důvodů zakládajících kasaci napadených rozhodnutí to považoval za nadbytečné.