ECLI:CZ:US:2006:1.US.663.05
sp. zn. I. ÚS 663/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky IMOPLAN, spol. s r. o., se sídlem Tř. Osvobození 1388/60a, Karviná - Nové Město, zastoupené Mgr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Preslova 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2005, č. j. 5 Afs 15/2004-84, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 11. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatelka o následující důvody.
Stěžovatelka má za to, že daň, která jí byla vyměřena dodatečným platebním výměrem vydaným Finančním úřadem v Havířově ze dne 18. 8. 1999, č. j. 56897/99/370911/5131, potvrzeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě č. j. 7221/120/1999 ze dne 9. 5. 2000, byla stěžovatelce uložena v rozporu se zákonem, neboť v daňovém řízení nebylo dle stěžovatelky postupováno v souladu s daňovými zákony. Městský soud v Praze pak dle stěžovatelky pochybil, když odmítnul její žalobu a postupoval přitom v rozporu s ustanovením §65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen "s. ř. s."). Dle stěžovatelky Městský soud v Praze postupoval také v rozporu s §49 až §51 a §76 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."), když rozhodoval bez souhlasu stěžovatelky bez nařízeného jednání. Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud se dle stěžovatelky řádně nezabývaly rozdílnou právní úpravou obsaženou v §65 odst. 1 s. ř. s. oproti právní úpravě obsažené v §244 o. s. ř. V dalším stěžovatelka odkazuje na námitky nezákonnosti uvedené v kasační stížnosti.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její práva zakotvená v čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Znění těchto článků Listiny základních práv a svobod je následující.
Čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod: Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 37/03, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti: Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, č. j. 9 Ca 37/2003 - 45, byla odmítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 18. 12. 2002, č. j. 543/3019/2002, jímž nebylo podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále jen "daňový řád") povoleno přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě č. j. 7221/120/1999 ze dne 9. 5. 2000, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem v Havířově ze dne 18. 8. 1999, č. j. 56897/99/370911/5131 na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1997 vydaným na doměřenou částku daně ve výši 3 951 870 Kč. V odůvodnění svého usnesení Městský soud v Praze uvedl, že řízení podle §55b daňového řádu se rozpadá do dvou fází. V prvé se rozhoduje o tom, zda přezkoumání vůbec bude povoleno či nařízeno a ve druhé fázi, poté, co již přezkoumání bylo povoleno či nařízeno, provádí přezkumné řízení správce daně, který ve věci rozhodl v posledním stupni a rozhoduje o tom, zda bude původní rozhodnutí nahrazeno jiným, změněno či zrušeno, přičemž je vázán právním názorem správce daně, který přezkumné řízení povolil či nařídil. Proto jen v případě, že řízení bylo nově otevřeno, přichází v úvahu další rozhodnutí, jímž může být původní rozhodnutí potvrzeno tam, kde se v přezkumném řízení nezákonnost neshledala, nebo se zruší, nahradí jiným či změní, bylo-li rozhodnutí vydáno v rozporu s právními předpisy, nebo na základně podstatných vad řízení. Rozhodnutí Ministerstva financí, které bylo vydáno v prvé zmíněné fázi řízení, dle Městského soudu v Praze však nezasáhlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností stěžovatelky, neboť jím Ministerstvo financí pouze vyjádřilo, že se věcí dále nebude zabývat. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2005, č.j. 5 Afs 15/2004-84, zamítnuta, neboť Nejvyšší správní soud dle odůvodnění napadeného rozsudku neshledal nezákonnost v postupu Městského soudu v Praze, který podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu odmítl, když základní předpoklad, aby mohlo být napadené rozhodnutí přezkoumáno soudem podle §65 a následujících o. s. ř., nebyl v dané věci naplněn. Dle Nejvyššího správního soudu tak chybí legitimace k žalobě ve správním soudnictví, protože výrokem o tom, že přezkoumání povoleno nebude, se nezasahuje do žádného subjektivního práva stěžovatelky. Nejvyšší správní soud k námitce stěžovatelky v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, že soud I. stupně neporušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že žalobu odmítl bez nařízeného jednání; nařídit jednání totiž předvídá pouze ust. §49 odst. 1 o. s. ř., a to za účelem projednání věci samé. Dle Nejvyššího správního soudu nelze považovat za porušení zákona, jestliže soud dojde k závěru, že není třeba nařizovat jednání proto, že žalobu nelze věcně projednat, byť i v poučení naznačil, že projednání věci do úvahy přichází, rozhodující je, že rozhodnutí, které nakonec v tomto směru učinil, je v souladu se zákonem.
Po prostudování spisu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
K stěžejní námitce stěžovatelky, že Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud nepostupovaly v souladu s ustanovením §65 odst. 1 s. ř. s. a nezabývaly se porušením práv stěžovatelky v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí vedlejšího účastníka o přezkoumání daňového rozhodnutí, uvádí Ústavní soud následující. Ústavní soud se otázkou soudního přezkumu rozhodnutí finančních orgánů podle ustanovení §55b daňového řádu již v minulosti zabýval vícekrát. Plénum Ústavního soudu v této věci vydalo sjednocující stanovisko Pl. ÚS 12/2000-st., podle kterého rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí vydaného dle citovaného ustanovení má procesní povahu a nepodléhá proto soudnímu přezkumu. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že se "jedná o dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou to prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle §55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá. Pokud se stěžovatelka odvolává na to, že v případě rozhodování podle §55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech, pak to platí jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Ve shodě s důsledky plynoucími z citovaného názoru pléna, jímž je vázán, když předmětné ustanovení daňového řádu zůstalo v mezidobí nedotčeno, má ve věci rozhodující I. senát Ústavního soudu za to, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu, který shodně s Městským soudem v Praze neměl rozhodnutí vedlejšího účastníka za rozhodnutí, které zakládá žalobní legitimaci ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s, nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu. Z výše uvedeného pak vyplývá, že obecné soudy nemohly přezkoumávat postup finančních orgánů v daňovém řízení, na jehož nezákonnost stěžovatelka v kasační i ústavní stížnosti upozorňovala, takovými námitkami stěžovatelky se tedy nemohl zabývat na základě ústavní stížnosti podané proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu ani Ústavní soud.
Pokud v této souvislosti stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze ani Nejvyšší správní soud se řádně nezabývaly rozdílnou právní úpravou obsaženou v §65 odst. 1 s. ř. s. oproti právní úpravě obsažené v §244 o. s. ř., nelze této její námitce přisvědčit. Skutečnost, že Městský soud v Praze v odůvodnění kasační stížností napadeného rozhodnutí mimo jiné poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věcech, v nichž byla dána příslušnost Nejvyššího správního soudu na základě přechodných ustanovení o. s. ř., nemůže nic změnit na výše uvedeném závěru obecných soudů i Ústavního soudu o povaze rozhodnutí vydaného dle §55b daňového řádu. Jak Nejvyšší správní soud stěžovatelce vyložil, podle přechodného ustanovení §130 s. ř. s. neskončená řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř. účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v nichž nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního tohoto zákona, Nejvyšší správní soud také upozornil, že jeho dosavadní judikatura vychází z tohoto přechodného ustanovení soudního řádu správního i ve věcech, které přešly na Nejvyšší správní soud postupem dle §132 s. ř. s. V postupu Městského soudu v Praze a potažmo pak Nejvyššího správního soudu tedy nelze shledat pochybení ve směru naznačeném stěžovatelkou, když žaloba stěžovatelky podaná za účinnosti soudního řádu správního byla Městským soudem v Praze projednávána, stejně jako právní věci, ve kterých rozhodoval Nejvyšší správní soud na základě cit. přechodných ustanovení s. ř. s., v intencích soudního řádu správního.
K námitce stěžovatelky, že Městský soud v Praze postupoval v rozporu s §49 až §51 a §76 o. s. ř., když rozhodoval bez souhlasu stěžovatelky bez nařízeného jednání, Ústavní soud odkazuje v této části na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že soud I. stupně neporušil právo na spravedlivý proces tím, když žalobu odmítl bez nařízeného jednání; nařídit jednání totiž předvídá pouze §49 odst. 1 o. s. ř., a to pouze za účelem projednání věci samé. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že Městský soud v Praze rozhodnutím ze dne 31. 10. 2003, č. j. 9 Ca 37/2003 - 45, odmítl žalobu stěžovatelky dle §46 odst. 1 s. ř. s. Odmítnutí návrhu však není rozhodnutím ve věci samé. Umožňuje, aby soud projednal pozdější návrh téhož účastníka, pokud se v něm nenacházejí nedostatky, které byly důvodem odmítnutí předchozího návrhu, nebo pokud překážky, které projednání předchozího návrhu bránily, pominuly (srovnej Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád soudní. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 95 s.). Městský soud v Praze tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud v případě, kdy žalobu stěžovatelky odmítl, rozhodl bez nařízení jednání, byť se stěžovatelka nařízení jednání domáhala. Vzhledem k tomu lze označit za ústavně konformní postup Nejvyššího správního soudu, který v stěžovatelkou namítanému postupu soudu prvního stupně neshledal nezákonnost.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu