ECLI:CZ:US:2006:1.US.671.06
sp. zn. I. ÚS 671/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského, ve věci navrhovatele Ing. Z. N., zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem Římská 36, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 18. srpna 2006, sp. zn. 1 ZT 96/2006 a usnesení Policie ČR, okresní ředitelství Nymburk, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 20. července 2006, ČTS: ORNB-108/OHK-Ji-2006, za účasti Okresního státního zastupitelství v Nymburce a Policie ČR, okresní ředitelství Nymburk, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Nymburce, kterým byla zamítnuta jím podaná stížnost směřující vůči tamtéž uvedenému usnesení policejního orgánu, jímž bylo vůči stěžovateli podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku dle §125 odst. 1 tr. zák., a pokračující trestný čin poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími byl dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, (dále jen "Listina"), obsahujícím kautelu, dle níž nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
Okruh svých blíže rozvedených námitek opíral o přesvědčení, že v napadeném rozhodnutí o zahájení trestního stíhání chybí mimo jiné podstatné náležitosti v podobě subjektivní stránky, tedy zavinění úmyslného trestného činu. V napadeném rozhodnutí orgán činný v trestním řízení ani netvrdil, že by byla naplněna subjektivní stránka a ani v tomto směru neuvedl žádné skutkové okolnosti. Stěžovatel uvedl, že z popisu skutku není vůbec zřejmé, jaká majetková práva věřitelů měl ohrozit, dále, které účetní doklady jsou zaúčtovány v kopiích a které neměly být zaúčtovány v reálném čase. Stěžovatel je toho názoru, že napadené usnesení je nedostatečně odůvodněno a vytýká mu nepřezkoumatelnost
Stěžovatel se domnívá, že s jeho takto formulovanými stížnostními výhradami se dozorový státní zástupce v usnesení ze dne 18. srpna 2006, sp. zn. 1 ZT 96/2006, rovněž nezabýval. Proto se domáhá, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení Okresní státní zastupitelství v Nymburce a Policii ČR, okresní ředitelství Nymburk, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
K obsahu ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřila JUDr. D. K., státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Nymburce, která uvedla, že se domnívá, že právo stěžovatele zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny porušeno nebylo, a proto navrhla zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Policie ČR, okresní ředitelství Nymburk, služba kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, jako účastník řízení, uvedla, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno zákonným způsobem. V případě trestných činů dle §125 odst. 1 tr. zák. a §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. je jediná forma zavinění, a to úmyslná. V napadeném rozhodnutí jsou dostatečným způsobem uvedeni konkrétní věřitelé s přesnou výší pohledávek. Účetní evidenci předložil stěžovatel pouze v kopiích a proto bylo nezbytné provádět rekonstrukci účetnictví. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti nevznesla a současně udělila dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření účastníků řízení, jež vydali napadená rozhodnutí, na vědomí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
III.
Ústavní soud není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní soud ve vztahu k posuzované problematice a genezi svého pohledu na ni nejprve připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal opatření, jímž bylo sdělováno obvinění, způsobilým k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu na základě podané ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle tr. řádu (sp. zn. III. ÚS 539/98).
Ústavní soud zaujal stanovisko, že pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), potom by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu [sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. IV. ÚS 349/99, sp. zn. IV. ÚS 408/99 (usnesení uveřejněné pod č. 65 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000, str. 353 a násl.), sp. zn. I. ÚS 182/01, sp. zn. II. ÚS 366/01].
Od uvedeného názoru se neodchýlil Ústavní soud ani po novele trestního řádu, provedené zák. č. 265/2001 Sb., kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání připuštěna s účinností od 1. 1. 2002 podle ust. §160 odst. 7 tr. řádu stížnost (sp. zn. IV. ÚS 535/02, sp. zn. II. ÚS 741/02, sp. zn. IV. ÚS 47/03, sp. zn. II. ÚS 158/03, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 268/03, sp. zn. II. ÚS 289/03, sp. zn. II. ÚS 364/03).
Již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněném pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996, str. 243 a násl.) Ústavní soud vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi na margo uvedeného rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03, sp. zn. IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Uvedený postoj, pokud se zahájení trestního stíhání týče, Ústavní soud překonal v podstatě s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování, v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (uveřejněném pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 30, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 471 násl.), v němž podrobil ústavněprávnímu přezkumu usnesení okresního státního zastupitelství vydané ke stížnosti směřující do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, když jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Odůvodnění rozhodnutí státního zástupce, reagující na stížnost vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, jehož rozhodovací důvody byly konstruovány obecným a povšechným způsobem, potom Ústavní soud shledal z hlediska ústavně zaručených kautel, tj. z pohledu postulátu "stanoveného postupu" (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s §134 odst. 2 tr. řádu), nedostatečným, a tudíž nepřezkoumatelným, když na konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo okresní státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly, usoudit.
Takto odepřením spravedlnosti, spočívajícím v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů, zatížené rozhodnutí proto posléze nálezem zrušil. Lze tedy říci, že právě v důsledku materiálního (obsahového), a na první pohled zřejmého denegationis iustitiae, jež našlo výrazu v naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění tehdy napadeného rozhodnutí, se Ústavní soud odchýlil od své dosavadní judikatury a ingeroval do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení kasací rozhodnutí o stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání. Vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání však Ústavní soud svému přezkumu ani v tomto případě nepodrobil.
Citovaný nález ovšem nelze, a to i s ohledem na shora uvedené momenty z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu plynoucí, interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem.
Je třeba zdůraznit, že nyní posuzovaný případ stěžovatele vykazuje zcela zásadní odlišnosti. Státní zástupce se s výhradami uplatněnými ve stížnosti směřující do rozhodnutí o zahájení trestního stíhání zákonem odpovídajícím způsobem, i když stručně, vypořádal. Přezkoumal nejenom napadené usnesení, ale i důkazy a postup policejního orgánu, které jeho vydání předcházely. Konstatoval, že obviněný - stěžovatel je podle dosud shromážděných důkazů důvodně podezřelý ze spáchání skutků, pro které proti němu bylo policejním orgánem právem zahájeno trestní stíhání. V řízení bylo policejním orgánem shromážděno dostatek důkazů, které byly nezbytné pro rozhodnutí ve věci. Popis skutků v napadeném usnesení je výstižný, i když zde není výslovně uvedeno "úmyslné" spáchání předmětných trestných činů. Jak z výroku napadeného usnesení tak i z jeho odůvodnění je zřejmé, že jednání obviněného bylo úmyslné, a to s cílem obohatit se na úkor jiných osob.
Státní zástupce uvedl, že bude předmětem dalšího šetření shromáždit veškeré důkazy svědčící jak ve prospěch obviněného tak i v jeho neprospěch. Stěžovatel může plně využít své zákonné právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě.
Pokud tedy státní zástupce v odůvodnění rozhodnutí vyložil konkrétní obsah jednotlivých komponentů napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání reflektující jeho zákonem požadované náležitosti (§160 odst. 1 tr. řádu), resp. vyjádřil se k argumentaci stěžovatelem předestřené s důsledky označení v něm dle jeho názoru oprávněně uvedených podstatných náležitostí tohoto usnesení, a to v rozsahu, v němž to podle povahy věci a fáze, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu, a jenž byl dostatečným z hlediska postulátů vyjmenovaných v citovaném ustanovení trestního řádu, nezbývá než uzavřít, že svým povinnostem řádně dostál; když se sluší současně uvést, že právě z počáteční fáze trestního řízení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí (sp. zn. II. ÚS 258/02).
K samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba dodat, že stěžovatel zcela zjevně přeceňuje stylistickou pregnantnost kladenou na obsah takovýchto usnesení, která ovšem přirozeně musejí vykazovat náležitosti tr. řádem požadované (§134 odst. 1, odst. 2, §160 odst. 1 tr. řádu). Podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován a v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Znaky skutku podřazených skutkovým podstatám trestných činů porušování závazných pravidel hospodářského styku dle §125 odst. 1 tr. zák. a poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. jsou v napadeném usnesení policejního orgánu ze dne 20. července 2006 ČTS: ORNB-108/OHK-Ji-2006, obsaženy potud, pokud je tyto co do intencí zákonných požadavků možno v této fázi trestního řízení na základě zjištěných skutečností (odůvodňujících zahájení trestního stíhání) blíže rozvést a logicky, včetně subjektivní stránky, vyplývají z konstelace skutkových okolností ve výroku napadeného usnesení popsaných.
Z předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání se bez pochybností podává, která majetková práva věřitelů byla ohrožena a jsou dostatečně popsána (konkrétní věřitelé s uvedením výše jejich pohledávek). S ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení více vyčerpávající popis skutku, jak se domnívá stěžovatel. Formulace tyto skutky zachycující v usnesení o zahájení trestního stíhání se jeví podle přesvědčení Ústavního soudu dostačující.
Při právní kvalifikaci jednání stěžovatele orgány činné v trestním řízení vycházely z trestního zákona a jestliže jednání podezřelého kvalifikovaly jako trestné činy porušování závazných pravidel hospodářského styku dle §125 odst. 1 tr. zák. a poškozování věřitele dle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., musely se zabývat všemi znaky skutkové podstaty těchto trestných činů. Jedním z obligatorních znaků této skutkové podstaty trestného činu je i forma zavinění. V tomto případě je dána trestním zákonem jediná forma zavinění, a to zavinění úmyslné. Zavinění z nedbalosti, jak již bylo uvedeno, u těchto skutkových podstat neexistuje a tedy výslovné neuvedení zavinění v zahájení trestního stíhání nemůže mít ve svém důsledku vliv na to, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno zákonným způsobem.
V této fázi trestního řízení k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek tomu odpovídajícím způsobem popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání a z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí napadeného rozhodnutí, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu).
Provádět výklad, zda v usnesení o zahájení trestního stíhání popsané protiprávní jednání spadá (či nikoliv) pod rozsah pojmu "v reálném čase", kterýžto závěr stěžovatel rozporuje, potom Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, neboť toto posouzení je primárně plně v pravomoci orgánů činných v trestním řízení, když konečným způsobem případně spadá, bude-li v dané trestní věci podána obžaloba, pod jurisdikci trestního soudu.
Bylo věcí stěžovatele, aby orgánům činným v trestním řízení předložil originály účetnictví firmy, jež by bylo úplné, průkazné a správné, které by věrně zobrazovalo hospodaření, stav majetku, výši pohledávek a závazků, a proto nelze přičítat k tíži orgánům činným v trestním řízení skutečnost, že bylo nezbytné provádět rekonstrukci účetnictví ze zajištěných účetních dokladů úpadce.
Pokud tedy bylo trestní stíhání vůči stěžovateli zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), dospěl Ústavní soud k závěru, že je třeba ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout [§43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zák. o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. prosince 2006
František Duchoň v. r.
předseda senátu