ECLI:CZ:US:2006:1.US.721.05
sp. zn. I. ÚS 721/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. G. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem České Budějovice, J. Š. Baara 80, proti usnesení okresní státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově ze dne 25. 11. 2005, čj. ZT 291/2005 - 319, a usnesení Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství v Pelhřimově ze dne 11. 11. 2005, ČTS: ORPE-399/OK-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se T. G. S. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedených usnesení okresní státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově (dále též "okresní státní zastupitelství") a Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství v Pelhřimově (dále jen "policejní orgán"), pro porušení čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5, čl. 6 a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením okresní státní zastupitelství zamítlo, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu, kterým bylo podle §160 odst. 1, 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ") zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ").
Stíhaného skutku se měl stěžovatel dopustit v průběhu března roku 2005, kdy na základě uzavřených předchozích písemných smluv s rodiči získal, pro údajné modelingové účely, dívky mladší osmnácti let, které pak v průběhu fotografování sexuálně obtěžoval tak, jak je podrobně uvedeno ve výrokové části usnesení policejního orgánu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99, že trestní stíhání je nezákonné, neboť v popisu skutku zcela chybí subjektivní stránka (zavinění) a popis skutku neodpovídá použité právní kvalifikaci. Závažné pochybení spatřoval také ve skutečnosti, že usnesení o zahájení trestního stíhání postrádá řádné odůvodnění, tzn. že nebyl podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění. Na závěr konstatoval, že trestní stíhání bylo zahájeno účelově, aby mohl být nadále držen ve vazbě.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, tj. po vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelům poskytuje trestní řád k ochraně jejich práva.
Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možné požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud nepřezkoumává, po meritorní stránce, rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a nevyjadřuje se k jeho opodstatněnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 511/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, nález č. 105). K posouzení tvrzení stěžovatele, zda je trestní stíhání účelové, zda předmětný skutek je trestným činem a zda skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svoje procesní práva.
Ústavní soud, při respektování výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že v posuzované věci usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení §160 odst. 1 TrŘ. Ve výroku usnesení je skutek nezaměnitelně popsán a trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, je náležitým způsobem označen. Ačkoli usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje expresis verbis vyjádřenou formu zavinění, nejedná se o pochybení, které by bylo s to zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Popis subjektivní stránky trestného činu, který je stěžovateli kladen za vinu, lze dovodit z formulací zahrnutých v popisu skutku, v nichž je popsána aktivní forma jeho jednání "(...) využil situace, kdy matka dívky odešla....rukama objímal kolem pasu, držel za hýždě a opakovaně ji líbal přímo na ústa (...)" apod. Z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání spolu s usnesením okresního státního zastupitelství je také zřejmé, o jaké skutečnosti je podezření opřeno. Proto neobstojí tvrzení stěžovatele, že nebyl podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění.
Z usnesení okresního státního zastupitelství vyplývá, že byla přezkoumána tvrzení stěžovatele, o něž opíral svoji stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a která jsou v podstatě totožná s tvrzeními uplatněnými v ústavní stížnosti. S podstatnými námitkami se okresní státní zástupkyně dostatečně a podrobně vypořádala, usnesení nevykazuje znaky libovůle a odpovídá zákonným požadavkům (§134 odst. 2 TrŘ). V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení okresního státního zastupitelství.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99, na něž stěžovatel odkazoval, nelze vztahovat na projednávanou věc. V obou zmíněných věcech v popisu skutku ve sdělení obvinění chyběla jakákoli zmínka o skutkových okolnostech, z nichž by bylo možno znaky subjektivní stránky, tj. v obou případech požadovaný specifický úmysl, dovodit. Sdělení obvinění tak postrádalo, na rozdíl od projednávané věci stěžovatele, podstatnou náležitost, a proto je nebylo možno považovat za zákonné sdělení obvinění podle §160 odst. 1 TrŘ.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu