ECLI:CZ:US:2006:1.US.747.04
sp. zn. I. ÚS 747/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J.J., zastoupené advokátem JUDr. J.V., proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2004, čj. 58 Co 320/2004 - 210, a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2004, čj. 29 C 17/2001 - 179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která po doplnění ze dne 7. 1. 2005, splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví označených rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud").
Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů, vydanými ve sporu o výživné manželky, byla porušena její práva zaručená čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky k porušování jejích práv docházelo již v rozvodovém řízení, což měl konstatovat i Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 778/02, a dochází k němu i v řízeních souvisejících. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, podle kterého by přiznání výživného v její věci bylo v rozporu s dobrými mravy. Podle stěžovatelky ve věci rozhodovaly podjaté soudkyně, s nimiž měla osobní a profesionální konflikty. V řízení jsou ukládány povinnosti pouze stěžovatelce (jako žalobkyni), soudy nepřihlížejí k jejím důkazním návrhům. Řízení je bezdůvodně protahováno.
Z označených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou, podanou dne 23. 4. 2001, domáhala přiznání výživného manželky ve výši 25 000,-- Kč měsíčně. Ve věci rozhodl obvodní soud v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 5. 4. 2004, čj. 29 C 17/2001 - 179, tak, že žalobu stěžovatelky zamítl (předcházející tři rozsudky byly vždy zrušeny odvolacím soudem). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zamítavý rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 1. 9. 2004, čj. 58 Co 320/2004 - 210.
Stěžovatelka především polemizuje se závěrem obecných soudů, podle kterého by přiznání výživného manželky, v jejím případě, bylo v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud není další odvolací instancí v rámci obecného soudnictví a k posuzování interpretace podústavního práva obecnými soudy přistupuje pouze za splnění zcela specifických a výjimečných podmínek (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, nález č. 98, str. 17]).
Postoj Ústavního soudu k výkladu pojmu dobrých mravů obecnými soudy vyplývá z četné judikatury (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 528/99 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, str. 217] nebo nález sp. zn. II. ÚS 249/97 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, str. 383]).
Obecné soudy v této věci dospěly k závěru, že stěžovatelka v době podání žaloby splňovala podmínky pro přiznání výživného. Ovšem za situace, kdy řízení o rozvod účelově protahovala (zejména opakované nedostavení se k jednání, vznášení námitek podjatosti, návrhy na delegaci jinému soudu), by přiznání výživného bylo v rozporu s dobrými mravy, s ohledem na ustanovení §104 zákona o rodině a §3 odst. občanského zákoníku. Ústavní soud nespatřuje na tomto závěru nic ústavně nekonformního, nejedná se o interpretaci svévolnou ani extrémní, možnost zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů ve smyslu výše citované judikatury zde tedy není dána. Argumentace obecných soudů je zcela konzistentní, racionální a logicky odůvodněná. Procesní postup a aplikace podústavního práva byly ústavně souladné, nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nedošlo ani k zásahu do jiných ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Pokud stěžovatelka ve své stížnosti několikrát odkázala na usnesení sp. zn. IV. ÚS 778/02, v němž měl Ústavní soud konstatovat porušení jejího práva na spravedlivý proces, je nutno podotknout, že v uvedené věci nebyl návrh stěžovatelky vůbec meritorně projednáván (její stížnost byla podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná) a v tomto usnesení není vůbec nic o tom, že by bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41).
To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod [čl. 83 Ústavy ČR]. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 281).
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka rovněž navrhla vydání nálezu, kterým by se upravil zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tak, že by se do ustanovení §88 písm. b) OSŘ vložila další věta, formulovaná stěžovatelkou. Ústavní soud je podle Ústavy ČR [čl. 87 odst. 1 písm. a), b)] pouze tzv. negativním zákonodárcem, v jehož působnosti je zrušit zákon nebo jiný právní předpis, nikoli tvořit právní předpisy nové, nebo předpisy již existující nějak doplňovat. Tento návrh splňuje podmínky pro jeho odmítnutí jako návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
I pokud by se jednalo o kvalifikovaný návrh na zrušení zákona, takový návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 351).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu