ECLI:CZ:US:2006:2.US.152.04
sp. zn. II. ÚS 152/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánková a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Z.M. a M.M., právně zastoupené advokátkou Mgr. D.U., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. 12 C 53/96, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. 12 C 53/96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 17 Co 624, 625/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1921/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 3. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7, ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. 12 C 53/96, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. 12 C 53/96, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 17 Co 624, 625/2000 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1921/2003.
Výše uvedenými rozhodnutími mělo údajně dojít k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces, jež je jim garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 21. 2. 1996, se stěžovatelé domáhali vydání rozsudku na určení, že závěť ze dne 2. 3. 1994 zůstavitelky M.S., zemřelé 16. 8. 1994, je neplatná. V rámci řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 byl proveden výslech řady svědků z blízkého okolí zůstavitelky s tím, že byl následně zpracován i znalecký posudek prof. MUDr. V.Š., DrSc., jež měl přispět k ozřejmení otázky, zda byla zůstavitelka v době sepsání závěti duševně schopna takovýto úkon učinit. Obvodní soud pro Prahu 7 zhodnotil provedené důkazy a rozsudkem ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. 12 C 53/96, žalobu zamítl. Rozsudek byl následně doplněn usnesením ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. 12 C 53/96, jež se týkalo náhrady nákladů řízení. Proti rozsudku podali stěžovatelé odvolání, jež bylo rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 17 Co 624,625/2000, ve výroku ve věci samé potvrzeno. Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1921/2003, odmítnuto.
V souvislosti s výše nastíněným průběhem řízení dospěli stěžovatelé k závěru, že došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod a z toho důvodu podali předmětnou ústavní stížnost, v níž uvádějí následující skutečnosti.
Dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť v řízení nebyly shledány vady podle ustanovení §237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř. před novelou"). Stejně tak nebylo shledáno naplnění předpokladu podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. před novelou.
Vadu řízení před odvolacím soudem spatřují stěžovatelé především v tom, že návrh na připuštění dovolání proti případně potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu nepodali v důsledku chybného poučení odvolacího soudu. Zatímco podle o.s.ř. před novelou (§239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb. dále jen "o.s.ř. před novelou"), mohla být přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu založena návrhem účastníka, novelou byla tato možnost odstraněna. S ohledem na novelu o.s.ř., jež byla provedena zákonem č. 30/2000 Sb., se právní zástupce stěžovatelů (JUDr. V.H.) při zahájení řízení dotázal soudu, zda se novela o.s.ř. vztahuje též na podmínky přípustnosti dovolání. Dle tvrzení stěžovatelů se mu ze strany soudu dostalo poučení v tom smyslu, že návrh na připuštění dovolání je zbytečný, neboť již platí novela o.s.ř. Toto poučení soudu však nebylo zaprotokolováno, v čemž též stěžovatelé spatřují zásah do práva na spravedlivý proces, neboť protokolace je povinností soudu.
Další námitka stěžovatelů směřuje proti té skutečnosti, že u Městského soudu v Praze rozhodovala ve věci vyloučená soudkyně JUDr. M.H.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti směřují další námitky do procesu dokazování před obecnými soudy, kde nesouhlasí s tím, jak byly důkazy jednotlivě a ve vzájemné shodě hodnoceny. Ve výpovědích svědků se projevovaly rozpory, jež však nebyly obecnými soudy náležitě odůvodněny. Znalecký posudek, jenž měl ozřejmit duševní zdraví zůstavitelky, se ze strany stěžovatelů jeví jako zcela neobjektivní.
III.
Obvodní soud pro Prahu 7 k předmětné věci uvedl, že nebyl shledán zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.
K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřil prostřednictvím JUDr. M.H. Městský soud v Praze, jenž k námitce vadného poučení uvádí následující: "Je pravdou, že věc byla projednávána krátce po účinnosti novely o.s.ř. č. 30/2000 Sb., je též pravdou, že výklad přechodných ustanovení nebyl jednotný. Zákon však poučovací povinnost v tomto směru neukládal a proto poučení poskytnuto nebylo. Pouze na otázku právního zástupce, zda je jednáno podle starých nebo nových předpisů, jsem odpověděla, že podle přechodných ustanovení bude jednáno podle starého znění o.s.ř., aniž však bych tuto informaci považovala za poučení a zachytila ji v protokolu.
Žalobcům rozhodně nic nebránilo učinit přinejmenším z opatrnosti návrh na připuštění dovolání ve smyslu o.s.ř. před novelou již v podaném odvolání, případně kdykoli poté, aniž by byli odkázáni na poučení soudu". K námitce podjatosti pak JUDr. M.H. uvádí, že jí není znám žádný teoretickoprávní spor mezi JUDr. V.H. a jejím otcem. Stejně tak není pravdivá informace o tom, že jmenovaný právní zástupce nevěděl o tom, že je dcerou JUDr. M., neboť po jmenovaném projednával pozůstalost.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 8. 6. 2004 pro stručnost odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. S ohledem na argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti pak jmenovaný soud dodává, že soud je povinen poučit účastníky řízení zejména o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je třeba jimi zamýšlené procesní úkony provést, aby vyvolaly sledované procesní účinky, případně jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů, jaké právní následky jsou spojeny s jimi provedenými procesními úkony a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. Součástí poučovací povinnosti soudu není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit.
Přípisem ze dne 3. 5. 2004 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřila vedlejší účastnice J.K., jež mimo jiné uvedla, že námitka ve věci dotazu JUDr. H. nemá oporu v protokolu o jednání odvolacího soudu, přičemž nesprávnost protokolace nebyla při jednání ani následně žádným z účastníků namítána. K otázce podjatosti soudkyně JUDr. M.H. pak vedlejší účastnice uvádí, že o možnosti namítat poučení soudců byli účastníci řádně poučeni, avšak žádný ze stěžovatelů tuto námitku neuplatnil.
Dne 3. 4. 2006 byla právní zástupkyni stěžovatelů doručena výzva k případné replice na vyjádření účastníků řízení. V soudcovské 15denní lhůtě nebyla tato možnost využita.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti snáší několik námitek, jimiž napadají především spravedlnost soudního procesu před obecnými soudy.
K té části ústavní stížnosti, v níž brojí stěžovatelé proti tomu, jak se obecné soudy vypořádaly s otázkou hodnocení důkazů, je třeba konstatovat, že se jedná o oblast, do níž Ústavní soud v zásadě nezasahuje. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. V souvislosti s hodnocením důkazů by byl Ústavní soud příslušný k zásahu jen v těch případech, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
Jednou z námitek, jež stěžovatel uplatňoval ve svém návrhu, byla podjatost předsedkyně senátu Městského soudu v Praze. K problematice podjatosti soudce se Ústavní soud v minulosti již nejednou vyjadřoval (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 23, str. 11), přičemž dospěl k závěru, že garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, je integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny. S námitkou podjatosti soudkyně JUDr. M.H. se řádně vypořádal již Nejvyšší soud ČR, na jehož rozhodnutí lze v dalším odkázat.
Stěžovatelům je třeba dát za pravdu v tom, že provádění protokolace soudního řízení je povinností soudu. V souvislosti s tím je však třeba rozlišit mezi samotným prováděním protokolace a jejím obsahem. To, že zapisování do protokolu řídí soudce neznamená, že zúčastněné strany nejsou obeznámeny s jeho obsahem, či že se na jeho obsahu nemohou aktivně podílet. Soudce protokoluje zpravidla ty skutečnosti, jež se mu jeví být pro dané řízení významné, není v jeho silách, aby postihl veškeré události, k nimž v soudní síni dojde. Jen obtížně se při této činnosti může soudce oprostit od subjektivního hodnocení významu jednotlivých skutečností a proto je účastníkům řízení umožněno, aby se podíleli na formování obsahu protokolu tím, že požadují zaprotokolování té které skutečnosti. Měli-li tedy stěžovatelé pochybnosti o aplikaci novely 30/2000 Sb., nic jim nebránilo v tom, aby pro posílení svého procesního postavení navrhli protokolaci uvedené skutečnosti (protokolaci odpovědi předsedkyně senátu). Námitka vznesená po skončení řízení pak typicky zakládá situace, jimž by mělo předcházet právě sepisování protokolu. Z protokolu vedeného Městským soudem v Praze ani z jiných objektivních zdrojů nevyplývá, že by v průběhu jednání soudkyně chybně informovala právního zástupce stěžovatele o výkladu intertemporálních ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. Sdělení stěžovatele o jeho chybném informování ze strany soudu je tak subjektivním tvrzením, jež lze jen stěží objektivizovat, neboť z vyjádření předsedkyně Městského soudu vyplývá pravý opak. V dalším pak nelze přehlédnout tu skutečnost, že z poučení napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že "Dovolání je přípustné za podmínek §237 odst. 1 o.s.ř., ve znění do 31. 12. 2000".
Namítají-li pak stěžovatelé, že v rámci řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, je nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž by k porušení tohoto práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 2/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 1, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Samotný neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod stěžovatelů a nezbylo mu tedy, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 5. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu