ECLI:CZ:US:2006:2.US.190.06
sp. zn. II. ÚS 190/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RAPID spol. s r.o., se sídlem Orlí 7, Brno, zastoupené Mgr. Vítem Reichmannem, advokátem se sídlem Kapucínské nám. 5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 13 Co 275/2005, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 17 C 173/2001, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně, kterým soud prvého stupně zastavil řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení z toho důvodu, že stěžovatelka nezaplatila ve stanovené lhůtě soudní poplatek, a to ani po výzvě soudu. Napadenými rozhodnutími bylo podle jejího názoru porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 17 C 173/2001, Ústavní soud zjistil následující:
Stěžovatelka se vzájemným návrhem proti žalované A. S. domáhala zaplacení částky 467.562,- Kč s příslušenstvím. Soudní poplatek v částce 17.450,- Kč se stal splatným ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. a), §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") podáním žaloby. Stěžovatelka podala žádost o osvobození od jeho placení. Městský soud v Brně usnesením ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 17 C 173/2001, její žádosti nevyhověl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 2. 2005, sp. zn. 13 Co 56/2005, usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že v případě stěžovatelky nejsou pro osvobození slněny podmínky. Stěžovatelka nesouhlasí s jejich argumentací, že za situace její dlouhodobé podnikatelské nečinnosti je jí vlastněný dům na místě považovat za "nadbytečný majetek". Soudy podle názoru stěžovatelky nezohlednily fakt, že nemovitost, kterou vlastní stěžovatelka, slouží k uspokojení potřeb bydlení členů jejího statutárního orgánu a jejích společníků. Nuceným prodejem těchto nemovitostí, jak jej nepřímo požaduje soud, by pak došlo k dotčení jejich práv na ochranu obydlí. Soudy pak patřičně nepřihlédly ani ke skutečnosti, že stěžovatelka dvě třetiny vyměřeného soudního poplatku zaplatila. Přesto Městský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 17 C 173/2001, řízení zastavil. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 13 Co 273/2005, jeho rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími došlo k dotčení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V předmětné věci jsou ústavní stížností napadnuta rozhodnutí, jimiž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud zde nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že těmito rozhodnutími jí obecné soudy zabránily v uplatňování jejího práva a neposkytly mu ochranu. Soudní řízení je příslušnými zákonnými předpisy zpoplatněno a je povinností každého účastníka řízení soudní poplatek zaplatit, pokud konkrétní úkon není bezpoplatkový či pokud účastník není od povinnosti zaplatit soudní poplatek osvobozen. V tomto požadavku nelze spatřovat porušení ústavně zaručeného práva na přístup k soudu.
Ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. konstruuje výjimku z pravidel o úhradě nákladů soudního řízení účastníky. Obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) zde ponechává prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 271/2000 či IV. ÚS 464/01 aj.).
Stěžovatelka - jak vyplývá z rekapitulace - o osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek požádala, avšak v řízení, v němž soud zkoumal, zda k takovému dobrodiní stěžovatelka splňuje zákonné předpoklady, neprokázala, že její poměry vyhovění žádosti odůvodňují. Stěžovatelka rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, nenapadá. Takové návrhové žádání by zřejmě bylo beztak na místě kvalifikovat jako opožděně podané (když rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno dne 31. 3. 2005).
Soud stěžovatelku po vydání rozhodnutí o nepřiznání osvobození vyzval k uhrazení soudního poplatku ve lhůtě k tomu stanovené. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka vyměřený soudní poplatek v uvedené lhůtě nezaplatila, soud řízení ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích zastavil. Částečné úhradě poplatku stěžovatelkou soud nepřiznal právní relevanci. Odvolací soud přihlédl i ke skutečnosti, že stěžovatelka již dne 18. 10. 2004 žádala o poskytnutí dvouměsíční lhůty k zaplacení soudního poplatku. Do data vydání rozhodnutí odvolacího soudu (28. 7. 2005) jej však nezaplatila, byť byla o následcích nezaplacení soudního poplatku řádně poučena.
Za tohoto stavu nelze dovozovat, že by bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v.r. předseda senátu