ECLI:CZ:US:2006:2.US.203.04
sp. zn. II. ÚS 203/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J.L., zastoupeného advokátem JUDr. J.Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1333/2003, a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 6 To 31/01, a Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, čj. 4 T 15/98-506, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, čj. 4 T 15/98-506, uznán vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 tr. z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, přičemž byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 6 To 31/01, byl k odvolání stěžovatele tento rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody tak, že stěžovatel byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1333/2003, pak bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jakožto zjevně neopodstatněné.
Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že "v podvodném úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru od K. a.s., nejdříve obž. J.L. a obž. M.K. účelově navedli obž. L.B. na myšlenku získat bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr v oblasti obchodování se železářským zbožím, poskytli mu vstupní finanční prostředky a opatřili mu kancelářské prostory k podnikání, a dále obž. Ing. V.L. v úmyslu finančně profitovat z poskytnutého bankovního úvěru předjednal pro obž. L.B. zahraničního obchodního partnera - spol. A., a dále opatřil veškeré podklady a potřebné materiály k získání úvěrového zdroje pro obchodní projekt, jehož předmětem měl být nákup a prodej železářského a hutního zboží, obž. J.L., obž. M.K. a obž. Ing. J.T. v podvodném úmyslu vyhovět požadavkům K. a.s., pro poskytnutí úvěru opatřili a nechali znalecky ohodnotit pro obž. L.B. nemovitost v k.ú. J., kterou dne 21.7.1994 na základě kupní smlouvy za kupní cenu 400.000,- Kč od prodávajícího obž. Ing. J.T. nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví obž. L.B. a jeho manželka, přičemž smluvní znalec K. a.s., a soudní znalec z oboru stavebnictví obž. J.H. nadhodnotil nemovitost pro účely úvěrového řízení v K. ve znaleckém posudku č. 928-34/94 ze dne 30.6.1994 a ve dvou doplňcích tohoto znaleckého posudku nepravdivě a nepřiměřeně stanovil tržní cenu nemovitosti částkou 11.546.536,- Kč (resp. tržní cenu v tísni částkou 8.130.794,- Kč), ačkoli ke dni 18.7.1994 ve znaleckém posudku č. 614/64/94 byla soudním znalcem z oboru stavebnictví cena totožné nemovitosti stanovena částkou 411.880,- Kč a obž. L.B. uzavřel dne 22.11.1994 v K. a.s., smlouvu o úvěru na částku 9.000.000,- Kč, jejímž předmětem bylo poskytnutí střednědobého účelového úvěru na zásoby, vybavení a stavební úpravy, úvěr byl zajištěn zřízením zástavního práva k výše popsané nemovitosti pro K. a.s., obž. L.B. pak v prosinci 1994 vyčerpal 9.000.000,- Kč, ačkoli od počátku věděl, že úvěr ani smluvně dohodnuté úroky nebude schopen splácet a čerpaný úvěr nebude použit v souladu s podmínkami úvěrové smlouvy a vylákanou finanční částku do dne splatnosti úvěru, tj. do 20.10.1998, neuhradil, naopak z ní následně obžalovaným - J.L., M.K., Ing. V.L. a Ing. J.T. - poskytl celkem částku 7.210.000,- Kč".
Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká porušení čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, podle něhož nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. z., ve znění účinném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru, bylo na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. z. nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě, tedy uváděl banku v omyl, nebo využil jejího omylu o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že ve smluvené době peníze nebude moci vrátit, a že tím uvádí banku v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil. Uvedená skutková podstata zároveň vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začal naplňovat objektivní stránku trestného činu.
K naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podvodu podle §250 tr. z., ve znění účinném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru, je dle stěžovatele nutné prokázat i to, že pomocník o podvodném úmyslu hlavního pachatele v době svého jednání věděl a byl se škodlivým následkem jednání hlavního pachatele aspoň srozuměn, jinak nemůže být tato osoba odpovědna za účastenství. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje argumentaci Nejvyššího soudu ČR, že obvinění se "předem dohodli na užití částky 7.210.000,- Kč takovým způsobem, který vylučoval realizaci podnikatelského záměru" a Vrchního soudu v Praze, který "s ohledem na krátký časový interval mezi poskytnutím hotovosti bankou a jejím předáním spoluobžalovaným" vyloučil, "že by mezi obžalovanými neexistovala v tomto směru předchozí dohoda". Podle stěžovatelova názoru však z uvedených zjištění nelze učinit zcela jednoznačný a bezpečný závěr, že "předchozí dohoda" existovala již v okamžiku jednání stěžovatele, které by tak mohlo naplňovat objektivní stránku pomoci k trestnému činu podvodu. Stěžovatel připomíná zásadu akcesority účastenství, kdy je podstatné i to, nakolik bylo reálné, že jednáním hlavního pachatele L.B. mohla bance reálně vzniknout škoda. Není sporu, že L.B. bankou poskytnutý úvěr v jím požadované výši 9.000.000,- Kč v prosinci 1994 celý vyčerpal a do dnešního dne nezaplatil bance ani jednu splátku jistiny. Za nemovitost, kterou L.B. dal do zástavy, zaplatil sice jen částku 400.000,- Kč, tato nemovitost však byla znalcem J.H. oceněna více než 11.000.000,- Kč a banka toto ocenění bez dalšího akceptovala, přičemž neexistuje jediný důkaz o tom, že by L.B., tím méně stěžovatel, o tomto nadhodnocení věděli či alespoň mohli podobnou eventualitu reálně a důvodně předpokládat, nebo že dokonce učinili jakékoliv kroky k ovlivnění závěrů znalce J.H. ve svůj prospěch. Za tohoto stavu věci lze podle stěžovatelova názoru dospět jedině k závěru, že L.B. ani stěžovatel o nadhodnocení nemovitosti ve znaleckém posudku nevěděl a mohl se tudíž spoléhat na to, že pokud obviněnému L.B. jeho podnikatelský záměr nevyjde, popř. se o jeho realizaci ani vážně nepokusí, a on nebude schopen splácet poskytnutý úvěr, nebude banka poškozena. Stěžovatel se proto domnívá, že úmysl obviněného L.B. ani stěžovatele způsobit bance stíhaným jednáním škodu nebyl spolehlivě prokázán, tedy nebyl naplněn jeden z obligatorních znaků trestného činu podvodu.
S ohledem na skutečnost, že skutek, za který byl stěžovatel odsouzen, nenaplňuje podle stěžovatelova názoru znaky skutkové podstaty účastenství na trestném činu podvodu po subjektivní stránce, a stěžovatel tak byl odsouzen za jednání, které v době spáchání nebylo trestným činem, navrhuje stěžovatel v závěru ústavní stížnosti, aby Ústavní soud v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 15/98, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na jeho rozsudek, čj. 4 T 15/98-506, ze dne 29. 1. 1999, k němuž nemá, co by dodal.
Ve svém vyjádření Vrchní soud v Praze odkazuje v zásadních směrech na podrobná a výstižná odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, přičemž ani v současnosti neshledává pádných důvodů, které by ho v souvislosti s ústavní stížností stěžovatele vedly k závěru o porušení stěžovatelových Ústavou garantovaných ústavních práv. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření nejdříve konstatuje, že svým rozhodnutím ze dne 18. 12. 2003 odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S námitkami stěžovatele ohledně jeho rozhodnutí nelze podle názoru Nejvyššího soudu ČR souhlasit a plně v tomto směru odkazuje na odůvodnění tohoto jeho rozhodnutí, z něhož předně vyplývá, proč bylo o dovolání stěžovatele rozhodnuto daným způsobem, a dále je v něm podrobně uvedeno, z jakých důvodů byly v jednání stěžovatele, jímž byl soudem prvního stupně uznán vinným, shledány všechny zákonné znaky pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 tr. z., včetně naplnění subjektivní stránky.
Má proto za to, že v řízení před Nejvyšším soudem ČR, a ani jeho rozhodnutím, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ani jiných právních norem, a proto nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou, a je toho názoru, že by jí Ústavní soud neměl vyhovět.
Shora uvedená vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud dále pro úplnost shrnuje, že odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, čj. 4 T 15/98-506, napadli vedle stěžovatele odvoláním rovněž ostatní obvinění (s výjimkou J.H.). Vrchní soud v Praze z podnětu podaných odvolání rozsudkem ze dne 13.12.1999, sp. zn. 6 To 69/99, napadený rozsudek ohledně stěžovatele a obviněných L.B., ing. V.L., J.L. a M.K. v celém rozsahu zrušil a za splnění podmínky uvedené v §259 odst. 3 tr. ř. uznal obv. L.B. vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zákona č. 253/1997 Sb., a stěžovatele (stejně jako další obviněné) vinným pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. z. k citovanému trestnému činu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatel a spoluobvinění ústavní stížnost a Ústavní soud nálezem ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 1999, sp. zn. 6 To 69/99, zrušil.
Vrchní soud v Praze proto opětovně jednal o odvoláních podaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 1999, čj. 4 T 15/98-506, a rozsudkem ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 6 To 31/01, podle §258 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil toliko výrok o trestu u obviněného L.B. a u stěžovatele a dalších spoluobviněných ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody.
Při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu o uložení trestu obviněnému L.B. a podle §39a odst. 3 tr. z. zařadil stěžovatele (a další spoluobviněné) pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
Rozsudek soudu druhého stupně napadl stěžovatel dovoláním s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1333/2003, dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dovolání podali i obvinění ing. J.T., ing. V.L. a M.K. a rovněž jejich dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané trestní věci podali vedle stěžovatele ústavní stížnost proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze i spoluobvinění ing. J.T. a ing. V.L. Ústavní soud dosud rozhodl o ústavní stížnosti ing. J.T. nálezem, sp. zn. II. ÚS 83/04, ze dne 6. 10. 2005, jímž ústavní stížnosti ing. J.T. vyhověl a výše uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze ve výrocích týkajících se ing. J.T. zrušil, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání podaném obviněným ing. J.T.
IV.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl již v odvolání ze dne 25. 2. 1999 proti rozsudku soudu I. stupně (čl. 543-544) a v dovolání ze dne 25. 9. 2003 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (čl. 1246-1249). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že odvolací a dovolací soud se předmětnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů či jejím vrcholem (čl. 90 Ústavy ČR), respektuje nezávislost obecných soudů. Do jurisdikční činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze v případě, že rozhodnutím obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní stránka pomoci k trestnému činu podvodu podle §250 tr. z., ve znění účinném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru, neboť nebylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel jako pomocník a hlavní obviněný L.B. jednali v podvodném úmyslu již v době uzavření smlouvy s cílem vylákat úvěr. Z učiněných skutkových zjištění tak podle stěžovatelova názoru nemohly obecné soudy dojít k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty účastenství na trestném činu podvodu po subjektivní stránce.
Jak již bylo shora zmíněno, Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 83/04 projednal ústavní stížnost stěžovatelova spoluobviněného ing. J.T., odsouzeného za totožný trestný čin podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 4 tr. z., a podrobně se v této souvislosti zabýval námitkou vznesenou ing. T. stran neprokázání subjektivní stránky jeho jednání, za něž byl odsouzen. Ústavní soud v tomto směru konstatoval, že subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 tr. z. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. Pokud úmysl "podvést" získá až dodatečně, trestného činu podvodu se nedopustí, ačkoliv výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný. Tento výklad odpovídá ustálené judikatuře obecných soudů, podle níž právní úprava trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 1997, vztahující se na vylákání úvěru, spadala pod trestný čin podvodu podle §250 tr. z. a vyžadovala si tak k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. z., nutnost prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě, ale současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené době (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tz 304/2000, nebo sp. zn. 8 Tz 303/2000). Ve vztahu k obviněnému ing. J.T. pak Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud jde o prokázání subjektivní stránky jednání T. ve vztahu k úmyslu obviněného L.B. nesplácet poskytnutý úvěr, tj. k úmyslu způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu, je ve skutkové větě výroku o vině v odsuzujícím rozsudku dostatečným způsobem popsáno jednání stěžovatele představující pomoc k naplnění jednoho ze znaků trestného činu podvodu, a to "uvedení někoho v omyl", chybí však popis jednání, z něhož by bylo možno vyvodit, že stěžovatel věděl o tom, že obviněný B. nehodlá úvěr splatit. Ve skutkové větě je pak tento znak skutkové podstaty podvodu jednoznačně popsán toliko ve vztahu k přímému pachateli podvodu - obviněnému L.B., kdy úmysl stěžovatele pomoci L.B. způsobit škodu velkého rozsahu, event. alespoň srozumění s tímto záměrem jmenovaného, nelze dovodit. Zákonný znak uvedený v právní větě výroku odsuzujícího rozsudku "úmyslně poskytli jinému pomoc k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že ..." však v posuzované věci ve vztahu ke stěžovateli ing. T. nekoresponduje žádná konkrétní okolnost ve skutkové větě téhož výroku, která by tento zákonný znak naplňovala, kdy předmětná skutková věta výroku popisuje tak v jeho případě pouze znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b tr. z., kterýžto trestný čin však v době jednání stěžovatele nebyl součástí trestního zákona. Ústavní soud proto na základě ústavní stížnosti ing. J.T. zrušil ve vztahu k ing. T. pro nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem uvedeným ve skutkové větě odsuzujícího výroku a z něj ve výroku vyvozenými právními závěry všechna jím v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí obecných soudů pro porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V předložené ústavní stížnosti J.L., napadající totožná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, však nejde o analogickou situaci, která byla základem ústavní stížnosti podané spoluobviněným ing. J.T. Ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze se ve vztahu ke stěžovateli J.L. uvádí, že "v podvodném úmyslu vytvořit podmínky a předpoklady pro čerpání bankovního úvěru od K. a.s., nejdříve obž. J.L. a obž. M.K. účelově navedli obž. L.B. na myšlenku získat bankovní úvěr pro vykonstruovaný podnikatelský záměr v oblasti obchodování se železářským zbožím, poskytli mu vstupní finanční prostředky a opatřili mu kancelářské prostory k podnikání, a dále ...obž. J.L., obž. M.K. a obž. Ing. J.T. v podvodném úmyslu vyhovět požadavkům K. a.s., pro poskytnutí úvěru opatřili a nechali znalecky ohodnotit pro obž. L.B. nemovitost v k.ú. J., kterou dne 21.7.1994 na základě kupní smlouvy za kupní cenu 400.000,- Kč od prodávajícího obž. Ing. J.T. nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví obž. L.B. a jeho manželka, přičemž smluvní znalec K. a.s., a soudní znalec z oboru stavebnictví obž. J.H. nadhodnotil nemovitost pro účely úvěrového řízení v K. ve znaleckém posudku č. 928-34/94, ze dne 30.6.1994, a ve dvou doplňcích tohoto znaleckého posudku nepravdivě a nepřiměřeně stanovil tržní cenu nemovitosti částkou 11.546.536,- Kč (resp. tržní cenu v tísni částkou 8.130.794,- Kč), ačkoli ke dni 18.7.1994 ve znaleckém posudku č. 614/64/94 byla soudním znalcem z oboru stavebnictví cena totožné nemovitosti stanovena částkou 411.880,- Kč". Nalézací soud a posléze i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí uvádějí, z čeho dovodily a o které důkazy tato skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů a vyvození skutkových závěrů řídily a jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku je tak ve vztahu ke stěžovateli, na rozdíl od spoluobviněného ing. J.T., výslovně zdůrazněno, že stěžovatel spolu se spoluobviněným M.K. navedli přímého pachatele L.B. získat v podvodném úmyslu pro čerpání bankovního úvěru tento úvěr od K. a.s. Tomuto skutkovému závěru pak koresponduje právní věta výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu. Rovněž Nejvyšší soud ČR se v rozhodnutí o dovolání námitkami stěžovatele J.L. stran absence naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pomoci k trestného činu podvodu, jehož se měl stěžovatel dopustit, podrobně zabýval (viz čl. 1239-1240) a dospěl k závěru, že použitá právní věta ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně odpovídá tam uvedenému správnému skutkovému posouzení.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval z ústavněprávního pohledu podmínkami, za jejichž splnění nesprávná aplikace "jednoduchého" práva má za následek porušení základních práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 166/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 79, sp. zn. III. ÚS 74/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 126). Mezi takové případy nesprávné aplikace "jednoduchého" práva by v návaznosti na posuzovanou věc bylo možno zařadit případy, kdy právní závěr obecného soudu by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, resp. by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval. Ústavní soud by tak mohl do rozhodování obecných soudů zasáhnout tehdy, zjistil-li by libovůli v jejich postupu, a tedy že jejich právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecné soudy porušily procesní principy obsažené v ústavním pořádku. V posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud tento shora zmíněný extrémní nesoulad, svědčící o nesprávné aplikaci "jednoduchého" práva s důsledky v podobě zásahu do oblasti základních práv a svobod stěžovatele, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu, neshledal.
Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které jim umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
Ústavní soud v posuzované věci v postupu obecných soudů neshledal nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, a vyžadovalo proto jeho zásahu.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu