ECLI:CZ:US:2006:2.US.238.05
sp. zn. II. ÚS 238/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. J., IČ 12966568, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 31 Ca 6/2005, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 4. 2005 a i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavní práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K přípisu stěžovatele, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 30. 9. 2005, který stěžovatel sepsal sám bez právního zastoupení, které je pro řízení před Ústavním soudem povinné, Ústavní soud nemohl přihlížet.
Z obsahu vyžádaných spisů Krajského soudu v Hradci Králové a Finančního ředitelství v Hradci Králové bylo zjištěno následující:
Rozhodnutími Finančního úřadu v Pardubicích dne 30. 4. 2001, čj. 88902/01/248913/3513, čj. 88914/01/248913/3513, čj. 88945/01/248913/3513 a čj. 88953/01/248913/3513, byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 1997, září 1997, prosinec 1997 a první čtvrtletí roku 1998. Rozhodnutími uvedeného orgánu ze dne 3. 6. 2001, čj. 89194/01/248913/3513 a čj. 89278/01/2489/3513, byl stěžovateli dodatečně stanoven základ daně a doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997 a 1998. Proti uvedeným rozhodnutím stěžovatel podal odvolání. Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutími ze dne 31. 1. 2002, čj. 3707/110/2001-Sa/10a a čj. 3708/110/2001-Sa/10b, odvolání, směřující proti doměření daně z příjmů fyzických osob, zamítlo. Rozhodnutími ze dne 5. 2. 2002, čj. 3720/130/2001-Bk, čj. 3721/130/2001-Bk, 3724/130/2001-Bk a čj. 3725/130/2001-Bk, napadená rozhodnutí týkající se dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty změnilo tak, že daňovou povinnost zvýšilo.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí správní žalobou. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 2. 2003, sp. zn. 31 Ca 45/2002, uvedené věci spojil ke společnému projednání (výrok I.), žaloby zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Soud vyšel z toho, že v průběhu daňové kontroly za zdaňovací období roku 1997 a 1998 správce daně zjistil u stěžovatele nesrovnalosti v jeho účetních operacích. Proto jej v souladu s ustanovením §16 odst. 2 písm. c) a e) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále je "daňový řád") vyzval k doložení účetních písemností a dalších důkazních prostředků. Výzvu přitom soud shledal dostatečně konkrétní, koncipovanou v souladu s ustanovením §31 daňového řádu, který upravuje provádění dokazování. Soud přisvědčil závěru finančního ředitelství, že stěžovatel ohledně účetních případů, kdy na vybrané zboží poskytl výrazné slevy (které přesahovaly až 90 % původní ceny) v uvedeném daňovém řízení neunesl svoje důkazní břemeno. Soud poukázal na zákonnou povinnost vést evidenci denních tržeb, přičemž stěžovatel sám uvedl, že ji vedl pouze namátkově a déle ji neuchovával. Stěžovatel údajně nepředložil doklady o nákupu předmětného zboží, ani protokoly o škodě, nesdělil jména účastníků účetních případů, aby mohlo dojít k odsouhlasení poskytnutých slev, ani datum uskutečnění jednotlivých volných prodejů. Neprokázal ani existenci důvodu pro poskytnutí tak výrazných slev. Stěžovatel stvrdil obsah zprávy o daňové kontrole svým podpisem a ze spisu údajně nevyplývá, že by jeho podpis byl vynucován či jeho souhlas jakkoli zpochybněn. Soud se dále vyjádřil i k důkazním návrhům stěžovatele. Dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem o dani z příjmů a se zákonem o dani z přidané hodnoty, a shledal i podmínky pro postup podle příslušných ustanovení daňového řádu.
Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 11.2004, sp. zn. 7 Afs 3/2003, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasační soud se neztotožnil s většinou námitek stěžovatele. Přisvědčil toliko jediné, která směřovala proti postupu finančního ředitelství, které v rámci odvolacího řízení daňovou povinnost stěžovatele zvýšilo. V tomto směru vytkl rozsudku krajského soudu nepřezkoumatelnost jeho odůvodnění, neboť se údajně s námitkou porušení §50 odst. 3 daňového řádu nevypořádal.
Krajský soud v Hradci Králové, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 31 Ca 6/2005, věci spojil ke společnému projednání (výrok I.), žaloby zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). V odůvodnění se zabýval uvedenou výtkou. Popsal jednotlivá ustanovení právní úpravy odvolání podle daňového řádu a uvedl, že finanční ředitelství podle uvedených ustanovení postupovalo a že jinak ani postupovat nemohlo. Žaloby proto znovu zamítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení. Domnívá se, že vyčerpal všechny opravné prostředky, neboť podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu vydanému poté, co předchozí jeho rozhodnutí Nejvyšší správní soud zrušil, není přípustné.
Krajskému soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval uplatněnými žalobními body a své rozhodnutí řádně neodůvodnil.
Tvrdí, že v řízení správce daně neprokázal existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, které stěžovatel vedl [§31 odst. 8 písm. c) daňového řádu]. Závěr správce daně tak stojí na pouhých pochybnostech o správnosti propočtu stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že výši jím poskytnutých slev v řízení prokázal navržením výpovědí řady svědků a předložením čestných prohlášení. Připomíná, že ztráta z titulu prodeje zásob je obecně daňově uznatelná.
Ve vztahu k dani z přidané hodnoty stěžovatel splnil povinnost uplatnit daň na výstupu. Předmětem sporu se staly čtyři doklady vystavené v roce 1997 a dva doklady vystavené v roce 1998. Ve všech uvedených případech se jednalo o zboží téměř neprodejné. Prodej uvedeného zboží za cenu s vyšší slevou není v zákoně o daních z příjmů ani v zákoně o dani z přidané hodnoty speciálně upraven. Podle názoru stěžovatele tak není stanovena povinnost porovnávat cenu prodávaného zboží s dosaženými příjmy z prodeje. Ztráta vzniklá z tohoto prodeje se tak promítá v rozdílu mezi celkovými příjmy a výdaji ve smyslu zákona o daních z příjmů.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. Afs 3/2005, vytkl krajskému soudu absenci vyjádření k namítanému porušení ustanovení §50 odst. 3 daňového řádu. Krajský soud totiž v původním rozsudku uvedl, že finanční ředitelství postupovalo v souladu s ustanovením §50 odst. 6 daňového řádu, když v odvolacím řízení změnilo napadené rozhodnutí tak, že vyměřenou daň zvýšilo. V průběhu řízení odvolací orgán ve smyslu ustanovení §48 odst. 6 daňového řádu vydal výzvu ze dne 10. 1. 2002 k doložení dalších důkazních prostředků. Takový výklad citovaného ustanovení není podle názoru stěžovatele ústavně konformní. Naznačeným postupem se totiž daňové řízení redukuje na řízení jednoinstanční. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu, konkrétně rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 22 Ca 301/99. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud stran této otázky přerušil řízení a postoupil plénu návrh na zrušení části ustanovení §50 odst. 3 daňového řádu ve znění "a může proto změnit rozhodnutí odvoláním napadené i v neprospěch odvolatele". V případě, že Ústavní soud tento návrh plénu nepředloží, žádá jej stěžovatel, aby v této otázce vyslovil závazný právní názor.
Stěžovatel dále tvrdí, že na výzvu správce daně ze dne 3. 8. 2000, kterou stěžovateli uložil doložit rozdíl mezi tržbami vypočtenými správcem daně a tržbami doloženými evidencí stěžovatele, reagoval dne 19. 2. 2001 vznesením námitek. Podle názoru stěžovatele výzva nebyla koncipování konkrétně a postup správce daně byl tedy v rozporu s ustanovením §31 odst. 9 daňového řádu.
Forma vedení denní evidence tržeb není zákonem nijak upravena. Ustanovení §39 odst. 3 daňového řádu vymezuje toliko obecnou povinnost tuto evidenci vést. Stěžovatel evidenci údajně řádně vedl. Argumentaci použitou finančním ředitelstvím i soudem, kdy tyto orgány použily tvrzení stěžovatele, že evidenci vedl na "šmírácích", které posléze vyhodil, stěžovatel označuje za účelovou. Uvedené "šmíráky" byly podkladem pro zpracování ucelené formy této evidence, tedy jejího čistopisu. Stěžovatel se domnívá, že tento postup je zcela běžný. Se závěrem uvedených orgánů, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, když nepředložil doklady o nákupu zboží, ani protokoly o škodě, ani jinak nezdůvodnil, že byl důvod pro poskytování slev ve volném prodeji, stěžovatel nesouhlasí. Poukazuje přitom na praxi běžnou ve velkých obchodních řetězcích, kde slevy v některých měsících dosahují až 70 %. Správce daně přitom výši těchto slev jistě nezpochybňuje a nedotazuje se, komu bylo zboží prodáno.
Rovněž úvahu správce daně, že na inventurním soupisu stěžovatel cenu předmětného zboží stanovil jako cenu nákupní s 20ti % přirážkou, z čehož správce daně dovodil, že se jednalo o zboží nikoli poškozené, nýbrž bezvadné, stěžovatel označuje za nepravdivou. Své úvahy stěžovatel dále rozvádí.
K úvaze finančního ředitelství, že prodej s obvyklou slevou stěžovatel doložil velmi přesně s uvedením odběratele, zatímco v případech, kdy sleva byla uvedena v neúměrné výši 90,4 % a 94,77 %, odběratele neuvedl, což hodnotil jako snížení vypovídací schopnosti důkazů a vyvrácení věrohodnosti předložené evidence, stěžovatel uvádí, že uvedený orgán ani soud nezohlednily fakt, že předmětné zboží stěžovatel prodával v tísni a v jiné obchodní síti než je pro něj obvyklé. Jednalo se totiž o prodej v maloobchodní síti, kde doložení odběratele není možné.
Při hodnocení obsahu zprávy o daňové kontrole, která byla stěžovateli předložena dne 21. 12. 2000, stěžovatel do protokolu uvedl, že se ke zprávě vyjádří ve lhůtě. Byl však údajně donucen zprávu podepsat s tím, že mu jinak nebude dána k dispozici. Stěžovatel však přisvědčuje soudu v tom, že tato skutečnost není v protokolu zachycena. Stěžovatel poukazuje na ustanovení §16 odst. 4 písm. f) daňového řádu, podle něhož má daňový subjekt ve vztahu ke správci daně právo vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně má právo navrhnout jeho doplnění. Z výše uvedeného je zřejmé, že výklad obsahu protokolu o ústním jednání ze dne 21. 12. 2000 a zprávy o daňové kontrole učiněný stěžovatelem a správcem daně se liší. Stěžovatel na svou obhajobu tvrdí, že možnost řádného projednání zprávy byla postupem správce daně upřena. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 121/01, a rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 90 Ca 70/1998. Nesouhlasí přitom s právním názorem soudu, že uvedené námitky měl uplatnit v rámci odvolacího řízení.
Rozhodnutí správce daně je podle názoru stěžovatele navíc neplatné, neboť postrádá jednu ze základních náležitostí rozhodnutí uvedených v ustanovení §32 odst. 2 písm. g) daňového řádu, tj. otisk úředního razítka se státním znakem. K neplatnosti, resp. nicotnosti, je přitom soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřil účastník řízení. Krajský soud v Hradci Králové podrobně zrekapituloval průběh správního řízení. Uvedl, že poté, co Nejvyšší správní soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, znovu věc přezkoumal, odůvodnění doplnil, nicméně znovu dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro zamítnutí žaloby. Své úvahy v rozhodnutí podrobně rozepsal a nyní na ně k námitkám stěžovatele odkazuje. Účastník je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. K dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob i daně z přidané hodnoty došlo zcela v mezích zákonné úpravy.
Ústavní soud připomíná, že je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. Petit v posuzované věci směřuje toliko proti poslednímu rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 31 Ca 6/2005. Krajský soud uvedené rozhodnutí vydal poté, co jeho dřívější rozhodnutí ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Je tedy namístě zohlednit stanovisko Nejvyššího správního soudu, které vymezilo další přezkum ve věci. Nejvyšší správní soud přezkoumal dosavadní řízení s ohledem na jednotlivé námitky stěžovatele (§109 s.ř.s.) a většině z nich nevyhověl, neboť se ztotožnil s právním názorem finančního ředitelství a krajského soudu. Přisvědčil toliko námitce stěžovatele směřující proti postupu finančního ředitelství podle ustanovení §50 odst. 3, odst. 6, odst. 8 daňového řádu. V tomto směru označil rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné a uložil mu tuto vadu v dalším řízení napravit. V této části shledal kasační stížnost důvodnou a rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud byl dle ustanovení §110 odst. 3 s.ř.s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. V dalším řízení se proto zabýval izolovaně toliko uvedenou námitkou stěžovatele ve světle výtky nepřezkoumatelnosti vyslovené Nejvyšším správním soudem a nikoli již ostatními jeho námitkami, k nimž již zaujal stanovisko dříve a Nejvyšší správní soud se s jeho závěry ztotožnil. Pokud tedy stěžovatel nyní napadá petitem ústavní stížnosti pouze poslední rozhodnutí krajského soudu, vymezil tak i rozsah přezkumu věci před Ústavním soudem.
Pokud měl stěžovatel v úmyslu podrobit přezkumu v rovině ústavnosti i názory vyslovené Nejvyšším správním soudem a krajským soudem v jeho prvním rozhodnutí ve věci, nic mu nebránilo, aby petitem ústavní stížnosti napadl i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu jako celek, měl k tomu i v době podání ústavní stížnosti otevřenou lhůtu. Pokud tak neučinil, Ústavní soud nemůže závěry uvedených orgánů přezkoumávat, neboť se ve vztahu ke všem těmto námitkám stěžovatel ničeho nedomáhá (ultra petitum partium iudex condemnare non potest).
Ústavní soud se dále zabýval posouzením otázky, zda je návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na jeho petit, přípustný.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je skutečnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3, věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).
Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti coby subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy, a proto je povinen své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat.
V projednávané věci stěžovatel podal ústavní stížnost proti pravomocnému rozsudku krajského soudu, neboť mu mimo jiné vytýká, že se ztotožnil s výkladem ustanovení §50 odst. 3 a odst. 6 daňového řádu, jak jej provedlo finanční ředitelství, když v rámci odvolacího řízení doplnilo zjištění správce daně nižšího stupně a jeho rozhodnutí následně změnilo v neprospěch stěžovatele. Tímto postupem bylo podle názoru stěžovatele řízení redukováno na jednostupňové. Stěžovatel se cítí být interpretací uvedených ustanovení provedenou krajským soudem dotčen na svých ústavně zaručených právech, a proto navrhuje zrušení části ustanovení §50 odst. 3 daňového řádu.
Tuto námitku stěžovatel uplatnil rovněž v odůvodnění kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud k této námitce vyslovil nepřezkoumatelnost napadeného prvního rozhodnutí krajského soudu, shledal jí tudíž důvodnou. Krajskému soudu v této souvislosti Nejvyšší správní soud vytkl, že toliko konstatoval, že rozhodnutí o změně dodatečně vyměřené daně z přidané hodnoty byla vydána v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty, aniž by se vyjádřil k namítanému porušení ustanovení §50 odst. 3 daňového řádu. Pro posouzení otázky, zda krajský soud následným postupem vytčené vady svého dřívějšího rozhodnutí odstranil, a řídil se tedy závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, soudní řád správní stanovuje výjimku ze zásady nepřípustnosti kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Jedná se o případ, kdy jako důvod kasační stížnosti je namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu [§104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního]. V části námitek, které by byly podřaditelné pod uvedený důvod, se tudíž stěžovatel mylně domnívá, že vyčerpal všechny opravné prostředky, které zákon k ochraně jeho práv stanovuje. V části jeho námitek je tedy ústavní stížnost nepřípustná a Ústavní soud je nucen ji ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Stěžovatel byl ostatně o právu podat kasační stížnost napadeným rozhodnutím krajského soudu poučen.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud upozorňuje, že uvedené ustanovení soudního řádu správního přitom podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze vykládat restriktivně (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05). Pokud Nejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozhodnutí krajskému soudu vytkl pouze procesní pochybení (nepřezkoumatelnost), aniž by se dále zabýval námitkou stěžovatele věcně, nemohl by v druhém kasačním řízení věcný přezkum kasační námitky odmítnout. Citovaný nález Ústavního soudu však byl vydán poté, co stěžovatel ústavní stížnost podal.
Ústavní soud se tedy zaměřil na posouzení ústavnosti postupu Krajského soudu v Hradci Králové, přičemž jeho přezkum byl výrazně ovlivněn výše uvedenými skutečnostmi. Krajský soud v napadeném rozhodnutí, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, vypsal znění jednotlivých ustanovení daňového řádu, podle nichž finanční ředitelství v odvolacím řízení postupovalo. Skutečnost, že doměrek daně z přidané hodnoty byl bez dalšího přímým důsledkem neoprávněného snížení základu daně z příjmů, což vyplývá z předchozího řízení a především ze zjištění správce daně, které však vzhledem k procesnímu postupu stěžovatele nemohou být podrobena dalšímu přezkumu, již soud v napadeném rozhodnutí jako okolnosti odůvodňující postup podle citovaných ustanovení daňového řádu neřešil, a nezabýval se tedy otázkou, zda specifické okolnosti případu postup správce daně i s ohledem na tvrzená práva stěžovatele ospravedlňují. Konstatoval pouze, že jiným způsobem postupováno být nemohlo. Uvedenému popisu jednotlivých ustanovení daňového řádu, týkajících se odvolacího řízení, tak s ohledem na nevyčerpání opravného prostředku stran nepřezkoumatelnosti a s ohledem na stěžovatelem vymezený petit nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 455/02). V této části se tak ústavní stížnost jeví jako zjevně neopodstatněná, a Ústavní soud ji proto podle ustanovení §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odmítl.
K návrhu na zrušení části ustanovení §50 odst. 3 daňového řádu Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95). Ústavní soud proto návrh na zrušení části ustanovení §50 odst. 3 daňového řádu spojený s ústavní stížností taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu