ECLI:CZ:US:2006:2.US.308.04
sp. zn. II. ÚS 308/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F.S., zastoupeného advokátem JUDr. J.N., směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004 čj. 15 Co 356/2003-117, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze vydaný ve sporu o přivolení k výpovědi nájmu z bytu. Tvrdí, že jím byla zasažena jeho ústavně garantovaná práva vyplývající z článku 36 odst. 1 a článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadené rozhodnutí prý soud vydal v rozporu s článkem 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle něhož je soud povolán k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytoval ochranu právům. Stěžovatel se cítí dále dotčen i v právu na svobodu pohybu a pobytu, jak ji garantuje článek 14 odst. 1 Listiny, a obdobně i článek 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a článek 12 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navrhuje proto, aby Ústavní soud svým nálezem předmětný rozsudek zrušil.
Ústavní soud zjistil u Obvodního soudu pro Prahu 3, že stěžovatel podal spolu s touto ústavní stížností proti témuž rozsudku Městského soudu v Praze dovolání. Usnesením ze dne 23. 9. 2004, čj. II. ÚS 308/04-14, proto řízení přerušil. Dne 19. 12. 2005 stěžovatel Ústavní soud vyrozuměl, že jeho dovolání Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 16. 11. 2005, čj. 16 Cdo 1794/2004-136, odmítl jako nepřípustné. Překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, tím odpadla a Ústavní soud rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti se pokračuje.
Z textu stěžovatelova podání a obsahu rozsudků obecných soudů, jejichž kopie stěžovatel k ústavní stížnosti připojil, zjistil Ústavní soud následující okolnosti případu. Sporné řízení bylo vedeno o žalobě, kterou se obchodní společnost C., s. r. o., proti stěžovateli domáhala přivolení soudu k výpovědi nájmu z bytu. V prvém stupni Obvodní soud pro Prahu 3 svým rozsudkem ze dne 9. 4. 2003, čj. 8 C 269/2001-89, k výpovědi přivolil, stanovil výpovědní dobu, lhůtu k vyklizení bytu a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že jmenovaná obchodní společnost je vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, stěžovatel je jeho nájemcem a stěžovateli daná výpověď je platným úkonem. Přitom byly naplněny oba výpovědní důvody podle ustanovení §711 odst. d) a h) občanského zákoníku, jak byly ve výpovědi uplatněny. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel sám se v předmětném bytě řadu let nezdržoval. Byt dal navíc bez souhlasu pronajimatele nejméně v jednom případě do podnájmu třetí osobě, čímž hrubě porušil povinnosti nájemce vyplývající z nájmu bytu. Odvolací soud napadené rozhodnutí změnil pouze tak, že povinnost vyklidit předmětný byt navázal na zajištění přístřeší. Jinak jej potvrdil, neboť nepovažoval odvolací námitky za opodstatněné.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, se závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. Není pravdou, že by přenechal komukoliv byt do podnájmu a tím hrubě porušil své povinnosti nájemce. V rozhodné době prý v domě probíhaly stavební rekonstrukční práce, při nichž se na staveništi pohybovala řada neznámých lidí. Stěžovatel, který pracoval jako řidič, ve snaze chránit svůj majetek požádal svého kamaráda M.B., aby mu byt ohlídal. Jmenovaný pak pouze pod nátlakem pracovníků pronajimatele učinil písemné prohlášení, že předmětný byt má od stěžovatele v podnájmu. Sám se ale později dostavil za advokátem stěžovatele a sepsal s ním pro soud zápis, kde odůvodnil svou přítomnost v bytě jeho hlídáním. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak na tento zápis nazírá odvolací soud, totiž že vznikl v důsledku ovlivnění jmenovaného svědka a že je potřeba jej podle toho hodnotit; podle stěžovatele nešlo o ovlivnění, ale o otázku svědomí pana B. a jeho smysl pro spravedlnost.
Naplněn nebyl podle názoru stěžovatele ani druhý výpovědní důvod. Zde stěžovatel napadenému rozsudku vytýká, že nebyla vyslyšena jeho odvolací námitka, že soud vedl dokazování k zodpovězení otázky, zda se v předmětném bytě zdržuje, resp. nezdržuje, nikoliv zda jej neužívá, jak to odpovídá dikci příslušného ustanovení občanského zákoníku. Tak jako každý občan České republiky může i stěžovatel pobývat kdekoliv na území státu i mimo něj, aniž je možné proti němu této svobody využít. Nelze mu vnucovat způsob života ani vymezovat dobu, po kterou má či nemá objektivní vážné důvody se nezdržovat v bytě či upírat právo přijímat návštěvy.
Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na nález, sp. zn. I. ÚS 326/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, str. 89, kde Ústavní soud obecným soudům vytkl, že ustanovení občanského zákoníku nevyložily tak, aby byla dodržena ustanovení článku 14 odst. 1 Listiny, článku 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a článku 12 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel je přesvědčen, že v nyní posuzované věci soud tento nález nerespektoval, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k obsahu stížnosti odkázala na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí. Má za to, že v řízení užitá ustanovení občanského zákoníku soud vyložil v souladu s ústavními principy a žádné ze stěžovatelem označených základních práv dotčeno nebylo. Navrhuje stížnosti nevyhovět. Žádné nové skutečnosti, o které by Ústavní soud opřel své rozhodnutí, se ve vyjádření neobjevily, nebylo proto potřeba text zasílat stěžovateli.
Ústavní soud se nejprve zabýval formální stránkou podání. Zde zjistil, že stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou prostřednictvím advokáta, a to ve lhůtě zákonem stanovené. Návrh je přípustný ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost z níže uvedených důvodů odmítnout.
Stěžovatelův návrh je totiž pouhou polemikou s hodnocením důkazů, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Navíc tak stěžovatel činí v podstatě ve shodném rozsahu, jak to činil již v odvolání, a posléze též v podaném dovolání. Takto pojatá stížnost však staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a článku 1 Ústavy (srov. např. rozhodnutí II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 151, rozhodnutí č. II. ÚS 294/95, tamtéž, svazek 5, nález č. 63, nepublikované usnesení č. II. ÚS 356/04, aj.). Těchto zásad se Ústavní soud držel i v posuzovaném případě. Neposuzoval tedy celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí, jeho úkolem bylo pouze zjistit, zda rozhodnutí nezasahuje do stěžovatelových práv či svobod základních.
Na posuzovaném případě nebylo shledáno nic, co by jej posouvalo do ústavněprávní roviny.
Obecné soudy v řízení provedly řadu důkazů, na jejichž základě učinily logický závěr, že stěžovatel předmětný byt řadu let neužíval. Stěžovatelova námitka, že soud v řízení zkoumal, zda se v bytě zdržuje, nikoliv zda jej užívá, nemá ústavněprávní relevanci, a odvolací soud se navíc s rozdíly v užité terminologii náležitě vypořádal v odůvodnění svého rozsudku. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že by jej napadený rozsudek jakkoliv omezoval ve svobodném pohybu a pobytu. Stěžovatelovo pojetí této svobody totiž znamená, že by vůbec nepřicházelo v úvahu zkoumání faktického užívání bytu nájemcem. Uplatnění jednoho legitimního důvodu k výpovědi z nájmu bytu by tím bylo prakticky vyloučeno. Ani stěžovatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 326/99, nelze na danou věc užít. Tehdy totiž vycházela zrušovaná rozhodnutí o přivolení k výpovědi nájmu z bytu z názoru, že nájemce nemá právo volně pobývat mimo svůj byt, a to ani za účelem léčby; nájemci tehdy soudy kladly k tíži, že absolvoval léčbu v nemocnici v jiném městě, ačkoliv mohl docházet do nemocnice v obvodu svého bydliště. V nyní posuzovaném případě naopak soud prvého stupně i soud odvolací přihlédly k době, kdy stěžovatel v rámci rekonvalescence bydlel delší dobu v jiném bytě. Také bylo srozumitelně vyloženo, proč za vážný důvod neužívat byt nelze považovat stěžovatelovy služební cesty.
Pokud jde o hodnocení věrohodnosti svědectví či listin spojených se jménem pana B., opakuje Ústavní soud výše již řečené, totiž že postup dokazování je plně v rukou obecného soudu. V řízení byl proveden důkaz písemným prohlášením, které učinil, jeho svědeckou výpovědí i zápisem, který o jeho zprávě vyhotovil advokát stěžovatele. Tyto důkazy byly v řízení před obecnými soudy porovnány a vyhodnoceny, přičemž soudy své úvahy v odůvodnění svých rozsudků řádně vyložily. Proto Ústavní soud neshledal důvod k zásahu.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu