ECLI:CZ:US:2006:2.US.322.06
sp. zn. II. ÚS 322/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, se sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, právně zastoupeného JUDr. Matějem Outratou, advokátem se sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2006, čj. Nco 56/2006-1483, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze (v petitu jej nesprávně označuje za usnesení Městského soudu v Praze) uvedené v záhlaví. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z připojených kopií rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil následující:
V rámci konkurzního řízení, vedeného na majetek obchodní společnosti Private Investors, a.s., u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 K 12/2001, podal stěžovatel v pozici konkurzního věřitele návrh na vyloučení soudkyně JUDr. Jitky Šťastné z projednávání a rozhodování věci. Stěžovatelovy pochybnosti o nepodjatosti pramení z údajného blízkého vztahu soudkyně ke správkyni konkursní podstaty JUDr. Boženě Konvalinkové. Dovozuje jej ze skutečnosti, že přestože věřitelský výbor na řadě jednáních rozhodl o tom, že zásadně nesouhlasí s tím, aby správkyně zadávala řadu činností k provedení třetím osobám na účet podstaty, správkyně v naznačeném postupu pokračovala a soudkyně žádná opatření ke zjednání nápravy neučinila. Neoprávněné nakládání s prostředky konkurzní podstaty údajně věřitele vedlo k podávání návrhů na zproštění JUDr. Konvalinkové funkce. Soudkyně však tyto návrhy odmítla s odůvodněním, že se jedná o obvyklý postup správce v konkursech většího rozsahu. Uvedená rozhodnutí byla následně Vrchním soudem v Praze zrušena. Přes zamítavé stanovisko věřitelů k vyplacení další zálohy na odměnu správkyně soudkyně povolila další zálohu ve výši 300.000,- Kč.
Soudkyně JUDr. Šťastná k námitce uvedla, že se podjatá necítí, na výsledku věci nemá žádný vlastní zájem a že účastníci ani jejich zástupci jí nejsou osobně známi.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. Nco 56/2006, rozhodl, že soudkyně JUDr. Šťasná není vyloučena z projednávání a rozhodování předmětné věci. Námitku podjatosti posoudil s odvoláním na ustanovení §14 odst. 1 a 4 a §16 odst. 1 věty prvé o.s.ř. jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že vznesená námitka neobsahuje žádné tvrzení o konkrétních okolnostech, pro které by bylo možno pochybovat o nepodjatosti soudkyně JUDr. Šťastné, když domněnka o jejích vazbách na správkyni konkursní podstaty je dovozována toliko z jejího procesního postupu, s nímž věřitelé nesouhlasí. Výhrady k procesnímu postupu však důvodem pro vyloučení soudce být nemohou. Soud dále upozornil i na skutečnost, že správce konkurzní podstaty není ani účastníkem řízení.
Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí vrchního soudu projednávanou ústavní stížností. Podrobně v ní rekapituluje jednotlivé kroky věřitelského výboru, jimiž v rámci konkursního řízení projevoval své výhrady k postupu správkyně konkursní podstaty JUDr. Konvalinkové, i reakce soudkyně JUDr. Šťastné na ně. Podle názoru stěžovatele soudkyně toleruje nesprávný postup správkyně, když neplní řádně své dohledové povinnosti. Jednání soudkyně tak podle názoru stěžovatele odůvodňuje jeho závěr, že vztah mezi správkyní a soudkyní není standardní.
Stěžovatel tvrdí, že pochybnosti o nepodjatosti lze jen zřídkakdy prokázat důkazy přímými a ve většině případů je namístě spokojit se toliko s důkazy nepřímými. V posuzovaném případě pochybnosti stěžovatele nelze označit za pouhé domněnky, nýbrž za logický závěr, který vyplývá z jednotlivých úkonů soudkyně v řízení. Příčinou tohoto postupu by podle názoru stěžovatele mohla být buďto neschopnost a nezpůsobilost vést konkurzní řízení, což nelze u soudce soudu vyššího stupně předpokládat, nebo se podle něj jedná o záměr soudkyně správkyni svými kroky stranit a ochraňovat. Propojení konkurzního soudce a správce konkurzní podstaty je přitom obecným problémem, který v medializovaných případech zakládá podezření z organizované trestné činnosti.
Podle názoru stěžovatele jsou splněny podmínky pro vyloučení soudkyně. Pokud je vrchní soud v napadeném rozhodnutí neshledal, porušil tak stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, v němž vysloví, že napadeným usnesením došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a usnesení Vrchního soudu v Praze (stěžovatel jej nesprávně označuje jako soud městský) proto zruší. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že pověřením soudkyně JUDr. Jitky Šťastné projednáváním a rozhodováním věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 K 12/2001, bylo porušeno jeho právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z hlediska ústavního může být posouzena pouze otázka, zda právní názor obecného soudu je ústavně konformní, či zda naopak, jeho uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci do některého z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K porušení základního práva by mohlo dojít především tím, že by obecný soud nerespektoval kogentní ustanovení běžného zákona (srov. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, nález č. 33).
Jak Ústavní soud zjišťuje z připojených dokumentů, stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje svá tvrzení, která uplatnil v podané námitce podjatosti a polemizuje se závěry, ke kterým dospěl Vrchní soud v Praze. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vrchní soud se tvrzeními stěžovatele zabýval a ve svém rozhodnutí rozvedl důvody, proč vznesené námitce podjatosti nepřisvědčil.
Jak Ústavní soud vyložil v řadě svých rozhodnutí (podrobně např. v nálezu, sp. zn. I. ÚS 370/04, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 35, č. 159, str. 181), garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce, je integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces, tak jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Ústavní soud k tomu již v minulosti opakovaně judikoval, že na straně jedné vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, na druhé straně však vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 23, č. 98, str. 11). Obdobně judikuje i Evropský soud pro lidská práva poukazem, že v sázce je důvěra, kterou v demokratické společnosti musí soudy budit, kdy při rozhodování, zda v dané věci existuje legitimní důvod obávat se podjatosti soudce, je stanovisko stěžovatele důležité, nikoliv však rozhodné. Rozhodné je, zda tato obava může být považována za objektivně zdůvodněnou (srov. rozhodnutí ve věci Ferrantelli a Santangelo proti Itálii ze dne 7. 8. 1996, č. 19874/92, publikováno www.echr.coe.int).
Z dikce ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř., které Vrchní soud v Praze na danou věc aplikoval, podle něhož je soudce vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti, lze dovodit jako důvod pro vyloučení soudce z hlediska subjektivního pocitu soudce a z hlediska objektivního zjištění důvodu, z něhož pochybnosti o nepodjatosti vyplývají.
Při zvážení všech tvrzení stěžovatele a s přihlédnutím k výše uvedeným argumentům Ústavní soud neshledal, že by vrchní soud interpretoval a aplikoval ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. způsobem ústavně nekonformním, a v jeho postupu neshledal nic, co by mu bylo možno z ústavněprávního pohledu vytknout. Ztotožnil se se závěry Vrchního soudu v Praze, že stěžovatel zdůvodňuje své podezření o existenci blízkého vztahu ke správkyni toliko analýzou procesního postupu soudkyně, s nímž nesouhlasí. Toliko v okolnostech, které spočívají v procesním postupu soudce, však nelze dovozovat objektivní pochybnosti o nepodjatosti. Námitky, které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti pak nejsou takové povahy, aby je bylo možno označit za reálné důvody k pochybnostem o nepodjatosti uvedené soudkyně. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o dotčení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud se dále zabýval částí petitu, kterým se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vydal nález, v němž vysloví, že pověřením soudkyně JUDr. Šťastné projednáváním a rozhodováním věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp zn. 91 K 12/2001, bylo porušeno jeho právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Zaměřil se zejména na posouzení otázky, zda je k projednání návrhu příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a příslušnost, které nemůže překročit.
Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavní stížnosti jsou upřesněny v ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Pokud ovšem stěžovatel v petitu svého návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že přidělením dosud neskončené věci k projednání a rozhodnutí soudkyni, jejíž podjatost nebyla shledána, došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv, očekává, že Ústavní soud bez jakýchkoli relevantních důvodů zasáhne do nezávislosti obecných soudů. Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) se promítá do zákonného vymezení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, a obsazení soudu. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů.
Stěžovatel respektování této procedury v posuzované věci nikterak nezpochybňuje. Uvedená část petitu je podle názoru stěžovatele zřejmě opodstatněna jeho úvahami o podjatosti soudkyně. Uvedenou argumentací však stěžovatel nemůže dosáhnout přezkumu přidělování věcí u Městského soudu v Praze. Ústavní soud navíc nemá oprávnění pouze konstatovat porušení ústavně garantovaného práva či svobody. Takové rozhodnutí samo o sobě by bez dalšího nebylo ani efektivní, ani vykonatelné.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu