ECLI:CZ:US:2006:2.US.404.04
sp. zn. II. ÚS 404/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.S., zastoupené advokátkou JUDr. R.K., proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 2. 2001, čj. 7 C 743/99-163, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 20. 11. 2002, čj. 35 Co 429/2002-218, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2004, čj. 28 Cdo 865/2003-227, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a dále H., zastoupeného advokátem JUDr. J.B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozsudky obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit majetek, jak je zakotveno v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudky taktéž nerespektují zásadu rovnosti všech lidí v právech, zakotvenou v článku 1 Listiny. Stěžovatelka je proto navrhuje nálezem zrušit.
Z obsahu napadených rozhodnutí a připojeného spisu o nalézacím řízení Ústavní soud zjistil, že řízení bylo vedeno o žalobě stěžovatelky na určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu domu čp. 1552, stojícího na pozemku st. parc. č. 1378, v kat. území J., a převodu pozemku st. parc. č. 1378 v kat. území J., uzavřené dne 29. 7. 1998 mezi Městem J. a H. Stěžovatelka tvrdila, že předmětná smlouva je absolutně neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku, neboť Město J. při prodeji nerespektovalo §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, když vhodným způsobem ve stanovené lhůtě před projednáním záležitosti ve svých orgánech nezveřejnilo záměr nemovitost prodat. V důsledku toho stěžovatelka, která byla nájemkyní jednoho z bytů v domě, byla připravena o možnost nabýt se slevou byt do vlastnictví. Prodávající také nepostupoval podle svých schválených privatizačních zásad. Podle nich Město J. mělo prodávat ve vymezených obecních nemovitostech o velikosti do 9ti bytů do vlastnictví jednotlivé byty, pokud s tím souhlasilo 80% jejich nájemců. Pokud nebyla tato podmínka splněna, počítala obec s prodejem celého domu do vlastnictví družstva, s čímž muselo souhlasit nejméně 60% nájemců. V případě, že by nedošlo k převodu majetku ani tímto způsobem, nabídlo by Město J. nemovitosti třetím zájemcům. Pakliže Město J. převedlo dům do vlastnictví družstva, jehož členy však bylo méně než předpokládaných 60% nájemníků, stanovená pravidla nerespektovalo.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nemovitosti byly převedeny platně. Město J. může jako vlastník se svým vlastnictvím nakládat volně a v posuzovaném případě bylo omezeno pouze povinností plynoucí ze zákona o obcích svůj záměr zveřejnit. Této povinnosti obec dostála vyvěšením záměru na úřední desce, jeho publikací v JM. a zasláním výzvy, ze které záměr vyplýval, stěžovatelce. K odvolání stěžovatelky přezkoumal tento rozsudek soud krajský, který jej svým rozsudkem ze dne 9. 5. 2001, čj. 35 Co 74/2001-182 potvrdil. Oproti soudu prvého stupně však dospěl k závěru, že důvodem pro zamítnutí žaloby je nedostatek naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení. Tento rozsudek však zrušil v dovolacím řízení dne 22. 5. 2002 rozsudkem, čj. 28 Cdo 1895/2001-200, Nejvyšší soud ČR. S odkazem na svou dříve publikovanou judikaturu vyložil, že stěžovatelka naopak na požadovaném určení naléhavý právní zájem měla.
Krajský soud poté, co v novém řízení doplnil dosud provedené dokazování, zjistil, že odvolání nebylo důvodné. Město J. postupně schválilo privatizační zásady, jež byly zveřejněny v příloze DJ. Z obsahu těchto zásad jasně vyplývalo, že se vztahují i na dům, kde měla pronajatý byt stěžovatelka. Ta byla také s možnými způsoby privatizace seznámena písemnou výzvou obce z června 1997. Ke zveřejnění záměru před projednáním záležitosti v městském zastupitelstvu, a tedy naplnění podmínky zákona o obcích, tak došlo. Protože Město J. nebylo coby vlastník omezeno v dispoziční volnosti jinak, není kupní smlouva neplatná. Krajský soud neakceptoval ani námitku nedodržení pravidel stanovených v privatizačních zásadách, spočívající v menším než požadovaném zastoupení nájemníků bytů v kupujícím družstvu. V daném případě byly totiž privatizační směrnice přijaty jako interní předpis, a nevyplývala z nich proto závaznost navenek. Jejich porušení nezpůsobuje neplatnost právního úkonu, může založit leda interní odpovědnost v rámci obce.
V dovolacím řízení stěžovatelka napodruhé již neuspěla, rozsudkem napadeným touto ústavní stížností Nejvyšší soud ČR její dovolání zamítl. Dovolací soud připustil dovolání s tím, že výklad povinnosti obce vyplývající pro ni z §36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb., o obcích, a povaha privatizačních směrnic přijatých obcí z hlediska ustanovení §39 občanského zákoníku, je otázkou zásadního právního významu. Nejvyšší soud po provedeném právním rozboru vyhodnotil položenou otázku shodně jako soud odvolací. Uvedené ustanovení zákona o obcích zakládá specifickou povinnost obce, aby v zákonné lhůtě notifikovala své záměry a dala tak prostor potenciálním účastníkům nabídkového řízení k vyjádření, eventuálně předložení nabídek. Mechanismus vzniku příslušného právního úkonu začíná teprve nabídkou učiněnou obci ze strany občanů. V rámci zásad autonomie vůle pak obci zůstává zachováno oprávnění samostatně uvážit, zda vůbec, s kterým kontrahentem a za jakých podmínek k uzavření příslušného typu smlouvy přistoupí. Z pouhého nesouladu s interními předpisy obce, které nemají povahu obecně závazného předpisu, nelze pak dovozovat neplatnost smlouvy pro její rozpor se zákonem či jeho obcházení.
V textu ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s výše uvedenými závěry ohledně splnění povinnosti zveřejnit záměr převést majetek. Z DJ se mohla dovědět pouze to, že se bude privatizovat majetek a jaké způsoby přicházejí do úvahy. Totéž se dozvěděla i z výzvy, kterou jí obec zaslala. Podle stěžovatelky však nešlo o vhodný způsob zveřejnění záměru nemovitosti prodat, neboť obce v takových případech zveřejňují svůj záměr s jasně stanovenými podmínkami prodeje na úřední desce. Poukazuje dále na skutečnost, že jednotliví nájemníci jsou navzájem cizí lidé. Stěžovatelka proto nemohla vědět, jak na informaci o privatizaci budou reagovat ostatní, tedy zda budou mít zájem o koupi bytů, anebo hodlají založit družstvo. Navíc prý stěžovatelka na písemnou výzvu obce reagovala (neuvádí, jakým způsobem), ovšem obec jí neodpověděla. Napadená rozhodnutí soudů znamenají porušení práva občana na rovnost v přístupu k obecnímu majetku.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, a Nejvyšší soud ČR v rámci svých vyjádření odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků s tím, že podání stěžovatelky neobsahuje žádné nové argumenty, s nimiž by se nevypořádaly již zde.
Vedlejší účastník řízení, H., ve vyjádření podpořilo závěry obecných soudů. Žádné právo stěžovatelky podle názoru vedlejšího účastníka porušeno nebylo. Město J. prohlásilo, že se práv vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdává.
Ústavní soud se nejprve zabýval formální stránkou podání. Zde zjistil, že stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou prostřednictvím advokátky, a to ve lhůtě zákonem stanovené. Před podáním stížnosti vyčerpala stěžovatelka procesní prostředky, jak to má na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a návrh je přípustný. Přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost z níže uvedených důvodů odmítnout. Doručená vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení Ústavní soud stěžovatelce na vědomí nezasílal, neboť se v nich neobjevily oproti řízení u obecných soudů žádné nové skutečnosti či argumenty, o něž by Ústavní soud případně opíral výrok svého rozhodnutí.
V rámci své stížnosti stěžovatelka opakuje tytéž námitky, kterými se zabývaly v předchozím řízení obecné soudy. Podání přitom jen polemizuje s hodnocením skutkových zjištění a právními závěry soudů, a to ve shodném rozsahu, jak to stěžovatelka činila již v odvolání, a posléze též v podaném dovolání. Takto pojatá stížnost staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy (srov. např. rozhodnutí II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 151, rozhodnutí č. II. ÚS 294/95, tamtéž, svazek 5, nález č. 63, nepublikované usnesení č. II. ÚS 356/04, aj.). Této zásady se Ústavní soud držel i v posuzovaném případě. Když neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala některou z uvedených vad, rozhodl jak je uvedeno ve výroku.
Budiž ještě doplněno, že Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí, jeho úkolem je pouze zjistit, zda rozhodnutí nezasahuje do práv či svobod základních. I kdyby tedy Ústavní soud nesouhlasil s tím, jak obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy a jaké právní závěry k tomu přijaly, nemohl by ještě bez dalšího do procesu vstoupit. V posuzovaném případě však učiněná skutková zjištění Ústavní soud považuje za úplná a právní hodnocení za správné a přiléhavé. Reagovat na jednotlivé námitky ze stěžovatelčina podání by bylo jen zbytečným opakováním úvah obsažených již v odůvodněních napadených rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu