ECLI:CZ:US:2006:2.US.411.06
sp. zn. II. ÚS 411/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) T. Š., zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem Žitenice 24, a 2) R. Š., 3) N. Š., 4) M. Š., a 5) E. R., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. března 2006, č. j. 35 Co 95/2006-126, a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 30 P 195/94-79, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 21. prosince 2005, č. j. 30 C 195/94-80, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, a 2) Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a 1) L. Š., 2) J. Š., a 3) H. Š., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 30. června 2006 se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 30 P 195/94-79, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 21. prosince 2005, č. j. 30 C 195/94-80, kterým bylo rozhodnuto o zvýšení příspěvku stěžovatele 1) na výživné vedlejších účastníků 1) a 2), a o splatnosti takto vzniklého dluhu na výživném, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. března 2006, č. j. 35 Co 95/2006-126, kterým byl k odvolání stěžovatele 1) změněn rozsudek soudu prvého stupně tak, že bylo rozhodnuto o větším rozsahu zvýšení příspěvku stěžovatele na výživné pro vedlejší účastníky řízení 1) a 2), a o splatnosti takto vzniklého dluhu. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt"), a ve vztahu ke stěžovatelům 3) a 4) i základní práva podle čl. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z listin připojených stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že se vedlejší účastnice řízení 3), matka vedlejších účastníků řízení 1) a 2) domáhala zvýšení výživného pro své (tehdy obě) nezletilé děti, a to po stěžovateli 1), jejich otci. Po provedeném řízení byl vydán rozsudek, napadený nyní ústavní stížností, kterým bylo rozhodnuto s účinností od 1. září 2003 o navýšení výživného na 2.500 Kč, resp. 1.700 Kč měsíčně, a s účinností od 1. září 2004 na 3.500 Kč, resp. 2.500 Kč měsíčně, a bylo rozhodnuto o splatnosti takto vzniklého dluhu ve výši 57.400 Kč. Následným opravným usnesením byla upravena výše dluhu na 71.400 Kč a tím i způsob jeho splacení. K odvolání stěžovatele 1) byl rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že bylo výživné s účinností od 1. září 2003 zvýšeno na 4.500 Kč, resp. 3.500 Kč měsíčně, a s účinností od 1. června 2005 na 3.500 Kč, resp. 2.500 Kč měsíčně, a bylo rozhodnuto o splacení takto vzniklého dluhu ve výši 82.800 Kč, resp. 64.200 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy nepřihlédly k vysokým výdajům spojeným se zajištěním přiměřené životní úrovně jejich rodiny. Poukazují na blíže neidentifikovanou standardní judikaturu soudů, která zahrnuje poskytování přiměřeného bydlení, stravování, ošacení a zabezpečení dalších kulturních a sociálních potřeb do výživného, které jsou rodiče povinni poskytovat všem svým dětem, tedy nejen některým. Brojí tím proti závěru odvolacího soudu o tom, že nelze přihlédnout k pojistnému a ke splátkám úvěrů a půjček hrazených stěžovatelem 1), které jsou pouze fakultativní a záleží tedy pouze na jeho úvaze, zda se k nim zaváže. Zdůrazňuje, že prostředky z úvěrů a půjček, které je stěžovatel 1) povinen splácet, byly použity v souvislosti se zakoupením a rekonstrukcí běžného panelákového bytu 4 + 1, což považuje v daných podmínkách za běžný standard. Ani splácení novomanželské půjčky, získané za trvání manželství s vedlejší účastnicí řízení 3) a použité na vybavení domácnosti, které jí po rozvodu zůstalo, nemůže být stěžovateli 1) přičítáno k tíži s ohledem na to, že tím nezanedbatelným způsobem přispěl k hmotnému zajištění vedlejších účastníků řízení 1) a 2). Je plédováno i za opodstatněnost pojištění stěžovatele 1), coby ochrany vlastní rodiny i rodiny vedlejších účastníků řízení. Je poukazováno i na nijak v řízení nezohledněné nemovitosti vedlejší účastnice řízení 3) s tím, že kromě dvou domů je podle zjištění stěžovatele 1) vlastnicí pozemků o výměře přibližně 8.000 m2. Za této situace je porušením zásady rovnosti účastníků řízení, že ve vztahu k vedlejší účastnici řízení byly zohledňovány pouze její výdaje. Napadenými rozsudky jsou přímo dotčeni i stěžovatelé 2) - 5), neboť jejich životní úroveň je v důsledku napadených rozhodnutí ohrožena. Ze znění §94 občanského soudního řádu je dovozováno, že i s těmito stěžovateli mělo být bez návrhu jednáno jako s účastníky řízení, což se však nestalo. Tím byla stěžovatelům 3) a 4) upřena možnost uplatnit po stěžovateli 1) totožné nároky, jako uplatnili vedlejší účastníci řízení 1) a 2). Zájem stěžovatelů 3) - 5), který musí být předním hlediskem při činnosti soudů, tedy nebyl zohledněn.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální náležitosti ústavní stížnosti. Jen pokud návrh splňuje všechny formální náležitosti, se jím také může zabývat věcně.
Protože stěžovatel 1) nebyl v řízení o ústavní stížnosti podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), zastoupen advokátem, byl dopisem z 11. července 2006 vyzván k odstranění této formální vady. Řádná plná moc byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. srpna 2006.
Stěžovatelé 2) - 5) rovněž nebyli v okamžiku podání ústavní stížnosti zastoupeni advokátem. K odstranění této vady však nebyli vyzýváni s ohledem na to, že v souladu s úpravou podústavního práva a ustálenou rozhodovací činností obecných soudů nebyli účastníky předchozího řízení, z něhož stížností napadená rozhodnutí vzešla [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona], ani o účastenství na tomto řízení nikdy neusilovali, a proto se ani v souladu s principem subsidiarity nemohou svých práv domáhat poprvé až u Ústavního soudu. Proto Ústavní soud stěžovatele 2) - 5) považuje za zjevně neoprávněné k podání posuzované ústavní stížnosti. Jako obiter dictum lze uvést, že pokud vůči těmto osobám neplní stěžovatel 1) zákonnou vyživovací povinnost, tak jim nic nebrání, aby se obrátili se svými nároky na soud v jiném než nyní posuzovaném řízení.
Se stěžovatelem 1) lze souhlasit v tom, že zvláštní ochrana dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 1 Listiny musí být vůči dětem totožných rodičů zásadně rovnocenná, a že tato ochrana nesmí vylučovat ani přiměřenou životní úroveň rodičů a její rozvoj podle čl. 11 Paktu. Tyto principy jsou na podústavní úrovni provedeny v §85 odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině, a obecné soudy mají tedy i přímo na této úrovni možnost zohledňovat všechny okolnosti vztahující se k rovnému postavení dětí, které mají jednoho shodného rodiče, jakož i poměřovat životní úroveň jednotlivých rodičů, kteří nežijí spolu, a s tím související životní úroveň dětí.
Stěžovatel 1) se však evidentně mýlí, pokud odkazuje na nijak nekonkretizovanou judikaturu obecných soudů s tím, že právě z ní vyplývá povinnost zohledňovat výdaje povinných na jejich přiměřené potřeby. V publikované judikatuře se ve vztahu k tuzemcům obecné soudy doposud nikdy pozitivně nevyslovily k otázce výdajů povinných osob (zejména plynoucích z různých dlouhodobých závazkových vztahů) pro určení výše výživného nezletilých, a naopak byly zásadně zohledňovány jen jejich reálné příjmové možnosti (viz např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 10. května 1981, sp. zn. Cpj 228/81 in Bulletin 81, zvl. číslo: 38; stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 13. prosince 1989 in Sb. NS 90, 6: 270, aj.). Z této dosavadní rozhodovací činnosti obecných soudů, podporovaných i teorií totiž naopak vyplývá, že při posuzování výše výživného se přihlíží pouze k závazkům z eventuálních dalších vyživovacích povinností a někdy též k závazkům k náhradě škody (srov. Holub, M. a kol.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 3. 2005. Linde Praha: 2005. str. 245). To bylo odůvodněno tím, že v některých případech splnění jiných závazků přináší rodiči jiné hodnoty (srov. stanovisko Cpj 228/81 viz výše). Této doktríny se v posuzovaném případě formálně držel odvolací soud.
Je paradoxní, že ve vztahu k cizincům obecné soudy již v minulosti dovodily, že je potřeba podrobně objasnit okolnosti plně dokreslující životní náklady povinné osoby, jež jsou určující pro životní úroveň člověka v prostředí a ve společenských a hospodářských poměrech, v nichž žije, a to vedle plnění další vyživovací povinnosti i náklady na bydlení, stravování, kulturní potřeby apod. (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 7. srpna 1980, sp. zn. Cpjf 108/79 in Sb. NS 80, 9-10: 495). Ke shora naznačeným rozdílným přístupům k povinným tuzemcům a povinným cizincům však na úrovni ústavního pořádku neexistuje žádné opodstatnění. S ohledem na změny v hospodářském systému státu a s tím spojenou změnu sociální stratifikace občanů od doby, kdy byla shora označená sjednocující stanoviska obecných soudů vyslovena, není k takovému rozlišování jakýkoliv důvod.
Posledně uvedeného si byl evidentně vědom soud prvého stupně, který k výdajům stěžovatele rozhodně nepřistupoval paušálně, ale s přihlédnutím k okolnostem daného případu a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je především patrné, že výdaje stěžovatele při úvaze o změně výše výživného pro vedlejší účastníky řízení 1) a 2) zohledňoval. Je rovněž patrný odlišný pohled na výdaje na běžné zajištění potřeb a bydlení rodiny stěžovatele 1), které jsou označeny za standardní, a na další výdaje, které jsou označeny za nadstandardní (str. 5 rozsudku). Z toho pak způsobem běžným (a tudíž předvídatelným) v rozhodovací činnosti obecných soudů v takových případech vyslovil závěr o výši výživného. Odvolací soud se od této výše sice odchýlil, avšak s ohledem na objem zjištěných příjmů stěžovatele 1) a vedlejší účastnice 3) nijak zásadním způsobem. Lze tedy vysledovat, že i odvolací soud v zásadě k výdajům stěžovatele 1) přihlížel, avšak s tím, že "rodiče jsou povinni poskytnout výživné svým dětem v závislosti na výši svého příjmu a teprve po splnění této povinnosti lze uvažovat o převzetí a plnění dalších smluvních závazků, které jsou fakultativní" (str. 4 rozsudku). Tezi, že v rámci dispozice s příjmy je nutno dát výdaje do určité hierarchie, v níž výživné k nezletilým dětem je v popředí a pojistné spíše v pozadí, a že při uspokojování všech vlastních potřeb je nutné odpovědně a rozumně zvažovat danou situaci, je možné považovat za ústavně souladnou. Rozhodně nelze považovat za správný postup stěžovatele 1), který vůči svým stávajícím alimentačním povinnostem k vedlejším účastníkům řízení 1) a 2) nijak nezohledňoval své příjmy, které v průběhu doby zásadním způsobem narůstaly.
Lze tedy uzavřít, že se obecné soudy v rámci jim svěřené pravomoci ústavně souladným způsobem vypořádaly s návrhem vedlejších účastníků řízení i s námitkami stěžovatele 1) a v neposlední řadě s provedenými důkazy a se vším, co v průběhu řízení jinak vyšlo najevo. Přičemž skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481), neboť ústavně zaručená práva vztahující se k soudnímu řízení rozhodně nelze vykládat tak, že zaručují procesní úspěch (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.). Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele 1).
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta ve vztahu ke stěžovateli 1) jako zjevně neopodstatněná
podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, a ve vztahu ke stěžovatelům 2) - 5) jako ústavní stížnost podaná osobami zjevně neoprávněnými podle §43 odst. 1) písm. c) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu