ECLI:CZ:US:2006:2.US.430.04
sp. zn. II. ÚS 430/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti MUDr. J.V., zastoupeného advokátem Mgr. V.S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2002 ve věci sp. zn. 26 Cm 177/99-54, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2003 ve věci sp. zn. 14 Cmo 72/2003-76 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2004, ve věci sp. zn. 29 Odo 1017/2003-102, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel svým návrhem napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jeho mínění porušena ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Současně mělo dojít k porušení jeho vlastnického práva, garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu 1 k Úmluvě a k porušeny základních ústavních principů zakotvených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.
Stěžovatel (jakožto původně akcionář investičního fondu V., a. s. a posléze podílník otevřeného podílového fondu V.) se u obecných soudů domáhal vyslovení neplatnosti přeměny uvedeného investičního fondu na otevřený podílový fond podle §35j zákona č. 248/1992 Sb. Městský soud v Praze se odmítl žalobou stěžovatele meritorně zabývat a řízení zastavil z důvodu ztráty způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení. Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu první instance o zastavení řízení potvrdil a Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatele přípustné.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že se po přeměně investičního fondu na otevřený podílový fond stal spolu s ostatními podílníky nositelem povinností vyplývajících z případných závazků přeměněného investičního fondu, a to nikoliv ze své vůle. Podílník takto vzniklého otevřeného podílového fondu podle stěžovatele odpovídá za případné nevypořádané závazky původního investičního fondu a nemůže se takové odpovědnosti žádným způsobem (ani převodem podílových listů) zprostit. Stěžovatel se domnívá, že bude odpovědný za závazky původního investičního fondu po jeho výmazu z obchodního rejstříku nejen proti své vůli, ale dokonce bez existence zákonného ustanovení, které by takovou jeho odpovědnost zakládalo. Stěžovatel proto soudí, že je nepřípustné, aby se jeho chráněné postavení jako akcionáře investičního fondu zhoršilo přenesením povinnosti ke splnění závazků tohoto přeměněného investičního fondu na žalobce tak, jak se stalo danou protiprávní přeměnou bez řádného zajištění úhrady závazků původního fondu po jeho zániku. Takový postup je zejména v režimu kolektivního investování porušením zásady ochrany investorů. Přestože zmíněné argumenty vznesl stěžovatel u všech podání k obecným soudům, žádný z nich se jimi podle stěžovatele řádně nezabýval.
Obecným soudům stěžovatel vytýká, že věděly, že právě navrhovatel je jednou z osob, které nastoupily do právního postavení původního investičního fondu, neboť na ně přešel v odpovídajícím rozsahu majetek i závazky tohoto fondu, a to dnem výmazu z obchodního rejstříku. (S ohledem na zásadu iura novit curia musela být obecným soudům známa existence právních nástupců investičního fondu již ze samotného znění §35j zákona č. 248/1992 Sb.). Obecné soudy se však existencí právního nástupnictví v důsledku prokazatelného a zákonného přechodu majetku ve smyslu §35j zákona č. 248/1992 Sb. na jeho právní nástupce - tzv. poslední akcionáře - podle §1 odst. 4 řečeného zákona v návaznosti na §68 odst. 2 obchodního zákoníku řádně nezabývaly a tím měly jednat v rozporu se základní zásadou právního řádu, spočívající v pravidlu, že nelze rozhodovat o právním postavení fyzických a právnických osob (či jeho změně) bez toho, aniž je jim umožněn spravedlivý proces na obranu a ochranu jejich zájmů a práv.
Tím, že na stěžovatele a (ostatní podílníky otevřeného podílového fondu) přešel majetek i nevypořádané závazky investičního fondu, a to bez jakéhokoli omezení rozsahu jeho (resp. jejich) odpovědnosti za tyto nevypořádané závazky vedlejšího účastníka, se podle mínění stěžovatele jeho postavení zhoršilo, neboť již neručí za závazky likvidované společnosti pouze do výše svého podílu na likvidačním zůstatku, ale celým svým majetkem.
Stěžovatel zpochybňuje právní názor soudů, že původní investiční fond zanikl bez likvidace. K tomu, aby mohl investiční fond zaniknout bez právního nástupce, by podle stěžovatele muselo dojít ke zrušení společnosti s likvidací, o čemž však valná hromada investičního fondu nikdy nerozhodla. Zákon č. 248/1992 Sb. přechod nevypořádaných závazků neřeší a odkazuje na úpravu dle obchodního zákoníku (§68 odst. 2). Pokud nejde v této souvislosti vypořádat všechny závazky, uplatní se přednostně právní úprava nástupnictví dle §68 odst. 2 obchodního zákoníku před analogií, pro jejíž užití by bylo navíc třeba zrušení společnosti s likvidací (§56 odst. 6), kterou však investiční fond účelově nezvolil, ač tak podle názoru navrhovatele učinit mohl. V případě korektního posouzení přeměny společnosti a při řádné aplikaci práva a nikoli analogie (jež dostala přednost před výslovnou přímou právní úpravou bez splnění podmínek pro její užití) by obecné soudy musely dát stěžovateli za pravdu a shledat nepřípustnost právních důsledků přezkoumávané přeměny ze subjektu na "nesubjekt" bez vypořádání jmění a jejich dopadu do právního postavení stěžovatele.
Pochybení obecných soudů spatřuje stěžovatel zvláště ve skutečnosti, že k výmazu předmětného investičního fondu došlo bez účasti stěžovatele a v rozporu se zákonem. Stěžovatel připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se k dané problematice v usnesení ze dne 10. 9. 2002 ve věci sp. zn. 29 Odo 43/2002 vyjádřil takto:
Rejstříkový soud nesmí rozhodnout o výmazu z obchodního rejstříku, dokud není ukončeno řízení o neplatnosti usnesení valné hromady, která o zrušení společnosti bez právního nástupce rozhodla. Je tedy povinností rejstříkového soudu rejstříkové řízení přerušit, a to i bez návrhu, jakmile zjistí, že probíhá řízení o neplatnosti usnesení valné hromady, na základě kterého měl být výmaz povolen. Jestliže je podán návrh na povolení výmazu akciové společnosti z obchodního rejstříku poté, co bylo zahájeno řízení o neplatnost usnesení valné hromady, kterým byla společnost zrušena, stává se navrhovatel v řízení o neplatnost takového usnesení účastníkem rejstříkového řízení o povolení výmazu společnosti z obchodního rejstříku.
Rejstříkový soud stěžovateli svým postupem fakticky znemožnil realizaci práva na řádný soudní proces, neboť rozhodnutím o výmazu subjektu investičního fondu z obchodního rejstříku vytvořil podklad pro zastavení předmětného řízení z důvodu ztráty způsobilosti žalovaného k právním úkonům.
Ústavní soud vyzval podle §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") účastníky řízení, Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze pouze odkázal na své rozhodnutí v posuzované věci a na důvody v něm uvedené. Současně odmítl, že by daným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Obdobným způsobem se vyjádřil i Vrchní soud v Praze, přičemž připomněl, že vzhledem k předešlému výmazu investičního fondu z obchodního rejstříku již nebylo s kým na straně žalovaného pokračovat, a řízení proto muselo být zastaveno.
Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že otázkou, zda neprojednání žaloby na neplatnost usnesení valné hromady v důsledku výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv, se již zabýval v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 43, 44, 124/2002, v němž prolomil obecně přijímanou zásadu, že akcionář není účastníkem rejstříkového řízení o zápisu právní skutečnosti, vyplývající z usnesení valné hromady, do obchodního rejstříku, a to ve prospěch akcionářů, kteří podali návrh na vyslovení neplatnosti usnesení, kterým valná hromada investičního fondu rozhodla o přeměně tohoto fondu na otevřený podílový fond. Nejvyšší soud aplikoval zásadu, že akcionáři, který podal návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o přeměně investičního fondu, musí být umožněn soudní přezkum takového rozhodnutí, a to buď v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady nebo v rejstříkovém řízení. Ve věci napadené ústavní stížností se stěžovatel včas nedomáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady postupem podle §131 a §183 obch. zák., ale podal obecnou určovací žalobu podle §80 o.s.ř., jejíž použití pro přezkoumání usnesení valné hromady §131 obch. zák. z důvodu právní jistoty vylučuje. Obdobná rozhodnutí obecných soudů již byla podrobena přezkumu Ústavního soudu, který opakovaně konstatoval, že obecné soudy postupovaly při aplikaci §107 odst. 1 o.s.ř. v případě přeměny investičního fondu na podílový fond ústavně konformním způsobem.
Z pohledu tvrzení obsažených v ústavní stížnosti nepřinesla vyjádření ostatních účastníků řízení žádné nové skutečnosti, jež by měnily pohled na věc z hlediska ústavněprávních garancí, proto je Ústavní soud z procesně-ekonomického hlediska nezasílal stěžovateli.
Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje orgán ochrany ústavnosti a nikoli další instanci v systému obecného soudnictví. Tuto skutečnost je nutno stěžovateli, který v prakticky totožné věci podal Ústavnímu soudu více než dvě desítky návrhů, nutno opět zdůraznit. Navrhovatel přitom v dané ústavní stížnosti nepřinesl žádné nové relevantní argumenty, které by mohly dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu v předmětné věci jakkoli změnit.
Tvrzení stěžovatele o universální sukcesi nepodpořil Ústavní soud již v rozhodnutích ve věcech sp. zn. II. ÚS 390/01, II. ÚS 396/01 a I. ÚS 486/01, kdy konstatoval, že podílníci otevřeného podílového fondu (subjektu bez právní subjektivity) nejsou procesními nástupci zaniklé akciové společnosti, neboť tito právní nástupci nepřevzali veškerá práva a povinnosti zaniklé společnosti. Pouze ze znění §35j odst. 8 zákona č. 248/1992 Sb. totiž není možno dovodit, že se podílníci otevřeného podílového fondu stávají univerzálními právními nástupci zaniknuvšího investičního fondu.
Argument nepřípustnosti zhoršení postavení stěžovatele jako podílníka otevřeného podílového fondu taktéž nemůže obstát a i k tomu se Ústavní soud již (přinejmenším nepřímo) vyjádřil, když v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 438/02 upozornil na novou právní úpravu, kdy podle §35l odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb. neručí podílníci otevřeného podílového fondu za závazky zaniklého investičního fondu, který byl vytvořen nebo založen před účinností zákona (což je případ nastalý v posuzovaném případě). Pro úplnost je třeba dodat, že tato právní úprava byla vtělena i do §136 odst. 13 zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování. Jakákoli další diskuse na téma zhoršení postavení stěžovatele je tak dle mínění Ústavního soudu zcela bezpředmětná.
Otázku možnosti obrany proti neoprávněnému rozhodnutí valné hromady o přeměně investičního fondu na otevřený podílový fond již Ústavní soud taktéž zhodnotil v rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 114/03: Proces přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond (ve smyslu ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb.) je tvořen řadou kroků a je završen až výmazem zaniklého investičního fondu z obchodního rejstříku.
Tento proces je zahájen (a současně i podmíněn) rozhodnutím valné hromady investičního fondu o jeho přeměně na otevřený podílový fond. Obchodní zákoník umožňuje brojit proti právním důsledkům založeným usnesením valné hromady tím, že poskytuje v daném případě akcionářům investičního fondu možnost domáhat se ochrany svých práv, resp. neplatnosti usnesení valné hromady o přeměně, postupem podle ustanovení §131 a §183 obch. zák. Jestliže tak stěžovatel neučinil a podal nesprávně obecnou určovací žalobu podle §80 písm. c) o.s.ř., je nutno klást toto za vinu nikoli obecným soudům, ale právě jemu (srov. i usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 215/03).
Stěžovatel proto nemůže vinit rejstříkový soud, že mu fakticky znemožnil realizovat právo na spravedlivý proces, jestliže obranu svých práv zanedbal a nepodal návrh na vyslovení neplatnosti valné hromady podle §131 ve spojení s §183 obch. zák.. Jestliže stěžovatel tohoto svého práva nevyužil, nemůže se domáhat vyslovení neplatnosti přeměny investičního fondu, neboť předmětná přeměna je pouze důsledkem projevu vůle dané právnické osoby, která proběhla podle zákonných ustanovení a zpochybňování procesu přeměny bez autoritativního vyslovení neplatnosti projevu vůle (jenž musel tomuto procesu předcházet, resp. jímž je zahájení celého procesu podmíněno) postrádá sebemenší právní opodstatnění.
Obstát nemůže konečně ani tvrzení stěžovatele, že investiční fond, aby mohl zaniknout bez právních nástupců, nemohl zaniknout bez likvidace. Stěžovatel totiž vychází z předpokladu, že kvůli odkazu na obchodní zákoník v §1 odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb., musí (při přeměně investičního fondu na otevřený podílový fond) původní investiční fond nutně zaniknout buď s likvidací a nebo bez ní. Takové pojetí by však popíralo samou podstatu §35j zákona č. 248/1992 Sb., neboť zmíněné ustanovení vystupuje jako lex specialis, jehož svébytnost nikterak nezpochybňuje obecný odkaz na subsidiární použití obchodního zákoníku. Není přitom správný názor, že zákon č. 248/1992 Sb. neřeší otázku nevypořádaných závazků původního investičního fondu (což by subsidiární použití obchodního zákoníku odůvodňovalo), neboť ustanovení §35j zákona č. 248/1992 Sb. vypořádání všech závazků zanikající společnosti předpokládá, respektive ukládá představenstvu investičního fondu povinnost závazky společnosti splnit, čímž mj. podmiňuje úspěšné dokončení procesu přeměny investičního fondu na otevřený podílový fond. Není přitom možno souhlasit se stěžovatelem, že investiční fond účelově nezvolil likvidaci společnosti (přestože tak učinit mohl), protože zákon (§35j zákona č. 248/1992 Sb.) mu žádnou takovou možnost neposkytoval.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo v posuzovaném případě k porušení práva na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, ani čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud stejně tak neshledal porušení čl. 2 odst. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu 1 k Úmluvě. Právní závěry, které Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud tak s ohledem na uvedené skutečnosti návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu