ECLI:CZ:US:2006:2.US.444.05
sp. zn. II. ÚS 444/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského, v právní věci stěžovatele Ing. P. G., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem AK Felix a spol., se sídlem v Praze 5, ul. U Nikolajky 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2003 sp. zn. 5 T 103/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2004 sp. zn. 3 To 38/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2005 sp. zn. 3 Tdo 274/2005, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 1 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil - stručně řečeno, že k porušení označených práv došlo tím, že k prokázání viny stěžovatele nebyly shromážděny takové důkazy, které by ho jednoznačně usvědčovaly. Ze skutkového stavu, který je obecnými soudy považován za úplný a správně zjištěný, nelze, dle tvrzení stěžovatele, dovodit, že by jednání stěžovatele naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm a), odst. 4 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí obecných soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť jednání stěžovatele nebylo s ohledem na výše uvedené skutečnosti možné správně kvalifikovat jako trestný čin, protože k jeho spáchání je nutné, aby byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. V ústavní stížnosti se uvádí, že k okamžiku prodeje obchodního podílu ve společnosti CZECH DISTILLERY COMPANY spol.s r.o. IČ: 46351311 (dále jen "CDC"), obchodní společnost (ani v předchozí době) nevykazovala žádné daňové nedoplatky, což potvrdila i komplexní daňová kontrola provedená finančním úřadem. Dále z pracovního zařazení stěžovatele ve firmě jako asistenta ředitele je zřejmé, že již nemohl nikterak ovlivnit placení spotřební daně z lihu a lihovin a daně z přidané hodnoty za listopad a prosinec 1996 obchodní společností.
Stěžovatel svoji vinu popírá, když opakovaně uvádí, že popis jeho jednání, které je předmětem trestního stíhání, neodpovídá skutečnosti, jeho obvinění se nezakládá na pravdě a věc se neodehrála tak, jak je popisováno obecnými soudy. Stěžovatel odmítá závěr obecných soudů, že jeho setrvání ve společnosti po převodu obchodního podílu na L. R. je tím faktorem určujícím jeho spoluzavinění. Závěry obecných soudů, které v odůvodnění svých rozhodnutí dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele, jsou ve své podstatě vyjádřením míry účasti stěžovatele na fungování společnosti po převodu obchodních podílů. Stěžovatel tyto závěry odmítá, neboť z jeho hlediska se jednalo o postup logický s ohledem na výši dluhu z nesplaceného úvěru, potíže s odbytem a jeho další podnikání.
Dle obsáhlých námitek stěžovatele směřujících do podrobně rozebraného skutkového stavu, bylo postupem obecných soudů při rozhodování zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Obecné soudy uznaly stěžovatele vinným i přes to, že nadále existují důvodné pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, jmenovitě nebyl prokázán úmysl přivodit následek uvedený v zákoně, což podle názoru stěžovatele je v rozporu se základními zásadami trestního práva, zejména se zásadou presumpce neviny in dubio pro reo vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu.
Stěžovatel dále tvrdil, že ani dovolací soud neposkytl ochranu právům stěžovatele, když odmítl dovolání stěžovatele (v jeho přezkoumatelné části) jako zjevně neopodstatněné dle ustanovení §265i odst. 2 tr. řádu. Výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dle názoru stěžovatele příliš rigorózní a je jeho restriktivním výkladem. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem dovolacího soudu, jímž přisvědčil rozhodnutím obecných soudů a uznal relevantní jen námitku stěžovatele o použití přísnější právní kvalifikace u trestného činu nedovoleného ozbrojování (podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák.) a odkázal na judikát R 44/1977, jenž stanovuje podmínku nebezpečnosti společnosti a lidí. Tato podmínka v případě stěžovatele nebyla splněna, stěžovatel se domnívá, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání kladeného mu za vinu.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu nálezem sp. zn. I.ÚS 4/04 a tvrdil, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, a výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by tuto skutečnost měl zohledňovat. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález jímž by rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti i z vyžádaného spisového materiálu obecného soudu vyplynuly následující skutečnosti:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2003 sp. zn. 5 T 103/2003, byl stěžovatel uznán vinným I.) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a II.) trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák.; v dalším rozsahu byl zproštěn obžaloby. Za to byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci (blíže určené střelné zbraně a střeliva).
Stěžovatel se měl trestných činů dopustit tím, že v listopadu a prosinci 1996 v Mnichově Hradišti v úmyslu neodvedení spotřební daně a DPH z lihovin a lihu jako společník a jednatel společnosti CDC, která byla oprávněna k nákupu lihu, poté kdy
23. října 1996 převedl jako společník a jednatel obchodní podíl na nastrčenou osobu L. R. a to za zprostředkování neztotožněné osoby (vystupující jako J. F.), jednající za společnost KATO, obchodní společnost, s.r.o. IČ: 607 53 412 a společnost LIKAVA, spol. s r.o. IČ: 60741180, kterým společnost CDC postupně v září a říjnu 1996 pronajímala výrobní kapacity, a který po prodeji dále jednal za nového jednatele, jenž o firmu nejevil zájem, přivedl další nastrčené osoby jako údajné ředitele a stejně tak jednající (vystupující jako J. F., J. F.). Stěžovatel se dále dle požadavků těchto osob podílel na činnosti společnosti CDC, přičemž vystupoval jako majitel, resp. jednatel, popřípadě, aby zamlžil, zda je firma v pronájmu nebo došlo k prodeji, přičemž došlo k mnohonásobnému nárůstu nákupu lihu i výroby a veškerá výroba a také nezpracovaný líh byly odváženy na nezjištěné místo, za prodej byly inkasovány platby v hotovosti, aniž by došlo k vystavení faktur, a společně s dalšími neztotožněnými osobami zorganizoval v noci ze dne 21. prosince na 22. prosince 1996 utajený vývoz alkoholických nápojů, nezpracovaného lihu a veškeré účetní dokumentace z firmy na neznámé místo, a po tomto datu přestala firma vyvíjet činnost, a společně s uvedenými neztotožněnými osobami tak způsobil, že nebyla správci daně za měsíc listopad a prosinec odvedena spotřební daň ve výši 229.197.168,- Kč a DPH ve výši 55.316.447,- Kč, celkem tak společně s uvedenými neztotožněnými osobami zkrátil tyto daně o částku 284.513.615,- Kč ke škodě českého státu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. srpna 2004 (3 To 38/2004) zrušil napadený I. výrok o vině (§258 odst. 1 písm. b) tr. řádu.) napadeného rozsudku a v celém výroku o uloženém trestu, znovu rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným blíže popsaným skutkem, kdy společným jednáním ve větším rozsahu zkrátil daň, čin spáchal nejméně se dvěma osobami a způsobil škodu velkého rozsahu, čímž spáchal jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. v platném znění. Za tento trestný čin a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 3 tr. zák. odvolací soud uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci (blíže určené střelné zbraně a střeliva).
Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu podal dovolání dle ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. řádu, ve kterém napadl v celém rozsahu výrok o vině i výrok o trestu. Dovolání bylo odmítnuto usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení Nejvyšší soud ČR, Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu předsedou senátu Mgr. Josefem Hendrychem, který i po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti zastává názor, že s námitkami stěžovatele nelze souhlasit. Ohledně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je zapotřebí především odkázat na obsah napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud v dané věci považoval podané dovolání za obecně přípustné a současně zjistil, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byly stěžovatelem uplatněny pouze částečně relevantně. V takto vymezeném rámci se pak dovolací soud podaným dovoláním zabýval, a poněvadž dospěl k závěru, že dovolatelova hmotně právní argumentace nemůže obstát, vyslovil a odůvodnil právní názor, na jehož základě dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu]. V podrobnostech odkázal na rozhodnutí napadené ústavní stížností, z jehož obsahu je zřejmé, z jakých důvodů bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. V řízení před dovolacím soudem či jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, přičemž nedošlo k porušení ani jiných právních norem platných v trestním řízení. K argumentům stěžovatele v rovině ústavně právní účastník řízení poukazuje na skutečnost, že stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhá přezkumu hmotně právních závěrů dovolacího soudu a polemizuje s hodnocením důkazů obecnými soudy. Účastník řízení vyslovil názor, že ústavní stížnost stěžovatele považuje ze zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiří Hnilica, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), ve svém vyjádření uvedl, že opětovně konstatuje, že v dosavadním řízení byly shromážděny všechny potřebné důkazy k objasnění skutkových záležitostí nutných k vytvoření závěrů o vině či nevině stěžovatele. Soudy obou stupňů se vypořádaly ve svých odůvodněních obsáhlým způsobem s námitkami stěžovatele, opětovně uvedenými v ústavní stížnosti, když vyjádřily i svůj postoj na řešení trestní odpovědnosti osoby R. a H.. Účastník řízení proto nespatřuje důvodnost změn závěrů o vině odsouzeného, které byly vytvořeny na základě řádného vyhodnocení procesně získaných a provedených důkazů. Účastník řízení zastává názor, že ústavní práva stěžovatele v dosavadním řízení nebyla dotčena a námitky uplatněné v ústavní stížnosti nepovažuje za důvodné a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl. Zároveň sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze JUDr. Naděžda Bittnerová, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), tak, že dále odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž nevznesla procesní návrh jak má Ústavní soud rozhodnout. Současně souhlasila s upuštěním od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu spisu obecného soudu, napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření obecných soudů, jenž vydaly napadená rozhodnutí na vědomí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995,
I. Díl, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku
i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry. Podle přesvědčení Ústavního soudu podstata ústavní stížnosti spočívá v posouzení právního postavení stěžovatele, který v době, kdy se mělo podávat daňové přiznání již nebyl majitelem ani jednatelem společnosti, neměl tedy daňovou povinnost a trestní odpovědnost nemohla u něj být dovozena ani z pohledu subjektivní stránky a z toho resultující daňové povinnosti a v navazujícím posouzení subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně podle ustanovení §148 odst. 1, odst. 3 písm a), odst. 4 tr. zák., pro který byl odsouzen. Ústavní soud dospěl k závěru ve shodě s rozhodnutími obecných soudů, že po přezkoumání argumentace dovolatele dospěl k jednoznačnému závěru, že v tomto ohledu jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Z pohledu vyvození trestní odpovědnosti není tato uvedená skutečnost rozhodující. Jednání stěžovatele mělo nesporně charakter spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a že pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla vyměřena vůbec nebo ne v zákonné míře a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu, přičemž vůbec nemusí jít o subjekt daně. Ze skutkových zjištění je zcela zjevné, že ze strany stěžovatele k naplnění skutkové podstaty došlo, a že učiněná skutková zjištění umožnila učinit správný závěr i o naplnění subjektivní stránky (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 603/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 23., č. 135, vydání 1, Praha 2001, III. Díl, str. 281).
Ústavní soud se s ohledem na své úkoly nezabýval námitkami stěžovatele, kterými polemizuje s odůvodněním rozsudků obecných soudů a připomíná obsah jednotlivých důkazů, včetně závěrů dovolacího řízení. Stěžovatel na důkaz oprávněnosti své ústavní stížnosti poukazuje na obsah výpovědi jednotlivých svědků a na skutečnost, že proti dalším osobám v obdobném postavení bylo trestní řízení zastaveno. Domnívá se, že byl uznán vinným trestným činem, aniž byly v trestním řízení objasňovány stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch. a za dané důkazní situace nebylo použito zásady presumpce neviny in dubio pro reo vyplývající z ustanovení §2 odst. 2 tr. řádu a v dosavadním řízení se obecné soudy nevypořádaly ani s tím, zda jednáním stěžovatele došlo k naplnění skutkové podstaty žalovaných trestných činů. Stěžovatel uzavírá, že k prokázání jeho viny nebyly shromážděny všechny potřebné důkazy, jež by ho z trestné činnosti jednoznačně usvědčovaly a odvolací soud rozhodl, aniž by dokazování doplnil v potřebném rozsahu. Z obsahu spisu vyplynulo, že stěžovatel u hlavního líčení dne 26. listopadu 2003 a u odvolacího řízení 31. srpna 2004 nenamítal neúplnost dokazování a jak vyplývá z protokolace (č. l. 3217, č. l. 3315). další návrhy na doplnění dokazování neučinil. Taktéž nenamítal ani nesprávnost postupu soudu v případě výslechu svědků R. a H., kteří odmítli vypovídat. K tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, že obecné soudy učinily předčasné rozhodnutí nemající oporu v provedených důkazech a bylo by nutné provést podrobnější šetření a dokazování jímž by byla doložena obhajoba stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že z obsahu spisu soudu nalézacího i odvolacího se podává, že další návrhy na provedení dokazování nebyly vzneseny (č. l. 3217, č. l. 3315). Pokud jde o stěžovatelovy další návrhy na doplnění dokazování, Ústavní soud připomíná svoji judikaturu. Jedná se o nová tvrzení, která stěžovatel v odvolacím řízení nevznesl, tzv. "nova", jež mohla být uplatněna v předchozím řízení, nemohou být vznášena až v řízení u Ústavního soudu (nova ex post) (k tomu srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha 1998), proto není možné se jimi meritorně zabývat v řízení o ústavní stížnosti.
Naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krácení daně - což stěžovatel popíral - je totiž nutno posuzovat s ohledem na jeho odpovědnost trestní, kterou nelze ztotožňovat s odpovědností daňovou; proto není pro ni takové posouzení plně rozhodující. K tomu se podává - s odkazem na judikaturu a odbornou literaturu v této věci - že krácení daně se dopustí pachatel tehdy, jestliže svým úmyslným jednáním vyvolá situaci, jejímž následkem bude buď úplná eliminace daňové povinnosti nebo její snížení pod zákonnou výši. Osoba pachatele pak nemusí být totožná s daňovým subjektem. Postačí, pokud svým jednáním zkrácení daně způsobí, a to přinejmenším v úmyslu nepřímém, tedy tak, že pachatel věděl, že se může uvedeného trestného činu dopustit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Nezbytnou skutečností, která trestný čin krácení daně podmiňuje, pak je to, že v souvislosti s činností pachatele, především podnikatelskou, jeho daňová povinnost vůbec nevznikla, v daném případě podle tvrzení stěžovatele.
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, tento odmítl dovolání navrhovatele směřující do rozsudku Vrchního soudu v Praze poté, co dospěl k závěru, že nebylo podáno z důvodu stanoveného zákonem. Navrhovatelem uplatněné dovolací námitky směřovaly do oblasti skutkových zjištění, přičemž je podřazoval pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V této souvislosti postačí konstatovat, že Nejvyšším soudem ČRvyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, když byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31., usn. č. 23, vydání 1, Praha 2003, III. díl). V daném ohledu postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně další judikatury Ústavního soudu tam uvedené, pro stručnost odkázat, pročež návrh brojící proti usnesení Nejvyššího soudu byl za tohoto stavu věci posouzen Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný.
Na poukaz stěžovatele stran dovolacího důvodu formulovaného v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu reagoval co do jeho nepřiléhavosti Nejvyšší soud ČRrovněž ústavně konformním způsobem,
Ústavní soud konečně nezaznamenal ani v postupu soudů obou stupňů žádnou libovůli při výběru a hodnocení důkazů. Obecný odvolací soud dospěl k závěru, že soud nalézací v odůvodnění napadeného rozhodnutí (§125 tr. řádu) přesvědčivým a logickým způsobem rozvedl, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a posuzování právní kvalifikace stěžovatelova jednání. Odvolací soud přiznal důvodnost odvolání pouze potud, pokud stěžovatel namítal nesprávnost tvrzení uvedených ve skutkové větě o činnosti stěžovatele jako jednatele společnosti v listopadu a prosinci 1996. Ústavní soud veden snahou o minimalizaci zásahů do činnosti obecných soudů, kterou již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůrazňoval, nevidí z ústavního hlediska důvod, aby se zabýval všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti a jež již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými soudy. V opačném případě by pak ze strany Ústavního soudu šlo toliko o přehodnocování důkazů, což Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno - zpravidla nepřísluší.
Proto má Ústavní soud za to, že soudy I. a II. stupně zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele za jeho skutek v souladu se zákonem i při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, tedy nedošlo Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených (čl. 1 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny) či jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod a ani argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána případnou.
Na základě vyložených důvodů bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. ledna 2006
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu