ECLI:CZ:US:2006:2.US.462.04
sp. zn. II. ÚS 462/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů a) A.Š. a b) J.Š., o návrhu na zrušení rozhodnutí České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, ve věci čj. 29258/2003/63-NŠ-2638, a nařízení České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, v dané věci znovu konat a rozhodnout a o návrhu na zrušení ustanovení §8 odst. 1 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 25. 7. 2004 se stěžovatelé původně domáhali, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že postupem České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, (dále jen "MMR"), ve věci čj. 29258/2003/63-NŠ-2638, byla porušena jejich ústavně zaručená práva a dále se domáhali zrušení shora uvedených ustanovení zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zák. č 82/1998 Sb.").
Vzhledem k tomu, že petit jejich návrhu nebyl úplný (postrádal návrh postupu Ústavního soudu pro případ zjištění zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů ve smyslu §82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, dále jen "zák. o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud stěžovatele k jeho doplnění. Přípisem ze dne 23. 8. 2004 byl petit ústavní stížnosti formulován, jak je v záhlaví uvedeno. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé brojí proti postupu a rozhodnutí MMR, jimiž byl odmítnut jejich požadavek na náhradu škody způsobené nezákonným úředním postupem, a že v zákonem stanovené 6 měsíční lhůtě nebylo reagováno na jejich žádost o náhradu této škody (ve výši 479.860,- Kč). Současně konstatují, že s odkazem na ustanovení, jejichž zrušení současně navrhují, by nemohli uspět ani s žalobou o náhradu škody u soudu. Jak vyplývá z ústavní stížnosti i přípisu stěžovatelů ze dne 1. 9. 2005, tento prostředek k ochraně práva nevyužili.
K Ústavní stížnosti se vyjádřilo i MMR, zastoupené prof. advokátem JUDr. M.B., CSc. Z jeho sdělení bylo ověřeno, že napadané rozhodnutí neexistuje (což v podstatě ovšem plyne již ze samotné ústavní stížnosti). Nárok stěžovatelů pouze nebyl uspokojen. MMR dále též akcentuje skutečnost, že stěžovatelé nevyčerpali procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práva.
Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to zejména otázku, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle čl. 88 Ústavy pak zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla řízení před Ústavním soudem.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud za a) zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo za b) jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.
V projednávaném případě se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí, které ovšem nebylo vydáno (tato skutečnost vyplývá jednak z vyjádření MMR, nevyvrací ji v zásadě ani sami stěžovatelé a zák. č. 82/1998 Sb. nepočítá ani s fikcí negativního či pozitivního rozhodnutí, které by bylo možno napadnout, aniž by bylo formálně vydáno). Obsah stížnosti naznačuje, že stěžovatelé spatřují pochybení MMR v jeho postupu, tomu však neodpovídá petit ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán. Stěžovatelé ani po výzvě k jeho doplnění nenavrhli Ústavnímu soudu, jak ve smyslu §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu postupovat. Návrh na zrušení označeného rozhodnutí a uložení povinnosti MMR znovu ve věci konat a rozhodnout je za daných okolností - tj. při neexistenci napadeného rozhodnutí - návrhem nemožným. Není tak dána příslušnost Ústavního soudu v daném případě jakkoli rozhodnout. S ohledem na výše uvedené byl proto Ústavní soud nucen projednávanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Ústavní stížnost nicméně bez ohledu na výše uvedené není ani přípustná. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle ust. §75 odst. 2 písm. a) cit. zák., jehož aplikace se stěžovatelé též domáhali, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle §15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. se může ten, jehož nárok na náhradu škody nebyl plně uspokojen k tomu příslušným orgánem, může domáhat náhradu škody u soudu. Taková žaloba je procesním prostředkem, který zákon poskytuje k ochraně práva (srov. znění §72 odst. 3, dle něhož je takovým prostředkem "i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení").
Tohoto prostředku stěžovatelé nevyužili, nesplnili tedy podmínku ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Pokud jde o návrh stěžovatelů, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu ust. §75 odst. 2 písmeno a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a neodmítl přijetí ústavní stížnosti, poukazuje Ústavní soud na svá předchozí rozhodnutí (např. Pl. ÚS 15/96, III. ÚS 16/96), podle kterých skutečnost, že určité rozhodnutí podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, je nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí v dané věci. Posouzení jeho naplnění závisí na akcentu, jejž Ústavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě. Ani pokud by stěžovatelé petit své ústavní stížnosti formulovali formálně správně, ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu by naplněno nebylo. Z projednávaného návrhu jakkoli nevyplývá, že by věc měla precedentní význam. Jde o postup ministerstva v konkrétním případě individuálních účastníků, které zjevně nepřesahuje podstatně jejich vlastní zájmy.
K návrhu na zrušení ustanovení §8 odst. 1 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení.
Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III. ÚS 101/95). Ústavní soud proto návrh na zrušení uvedených ustanovení spojený s ústavní stížností mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b), ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r.
předseda senátu