ECLI:CZ:US:2006:2.US.466.05
sp. zn. II. ÚS 466/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem Čéčova 11, České Budějovice proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 750/2005, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 5 To 148/2004, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavní soudu doručena dne 23. 8. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení (která omylem označuje jako rozsudky) Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z dokumentů připojených k ústavní stížnosti zjistil následující:
Obvodní soud pro Prahu 10 uznal rozsudkem ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 2 T 87/2003, stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Odsoudil ho k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 54 měsíců za současného stanovení dohledu nad stěžovatelem. Dále mu uložil, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil poškozené obchodní společnosti RD AUDO, spol. s r.o., škodu trestným činem jí způsobenou a uhradil jí částku 150.000,- Kč. Se zbytkem nároku soud poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného trestného činu se stěžovatel podle skutkové věty, která je součástí výroku rozsudku, dopustil tím, že dne 18. 6. 1998 v Praze 10, ul. 28. pluku 9, v sídle obchodní společnosti RD AUDO, spol. s r.o., jako jednatel obchodní společnosti TEPRO PLUS, spol. s r.o., uzavřel pod záminkou zajištění úvěru od zahraničního finančního ústavu smlouvu o půjčce finanční hotovosti ve výši 150.000,- Kč, přičemž přislíbil část získání úvěru poskytnout obchodní společnosti RD AUDO, spol. s r.o., a půjčku se zavázal vrátit ve dvou splátkách do 31. 12. 1998, což dosud neučinil.
Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 5 To 148/2004, odvolání zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 750/2005, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Polemizuje předně se závěrem obecných soudů o naplnění subjektivní stánky trestného činu podvodu. Cítí se dotčen argumentem, že nebyl schopen soudu předložit důkaz, který by nasvědčoval tomu, že společnost TEPRO PLUS, spol. s r.o., seriozně jednala o poskytnutí úvěru. Namítá, že není povinností obhajoby dokazovat nevinu obžalovaného, nýbrž upozorňuje na povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat vinu, což se jim v případě stěžovatele nepodařilo. Objasňuje, že vstoupil do kontaktu s poškozenou veden záměrem získat úvěr pro své podnikatelské aktivity. Konkrétně se mělo jednat o nákup akcií pivovaru. Skutečnost, že se stěžovateli nepodařilo úvěr zaplatit, představuje podnikatelské riziko, a jistě může být předmětem obchodního sporu. Důsledky této situace však podle názoru stěžovatele nelze řešit v řízení trestním.
K projednávané ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 10, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření uvedl, že v posuzované věci podle jeho názoru nedošlo k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ohledně stěžovatelových námitek odkázal soud na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Městský soud v Praze se domnívá, že ústavní stížnost opakuje argumentaci, kterou již stěžovatel uplatnil v odvolání. Stěžovatel se posunutím věci do ústavní roviny snaží dosáhnout přezkumu věci takříkajíc ve třetí instanci. Účastník se ztotožňuje se stěžovatelem, že není jeho povinností prokazovat svou nevinu, nýbrž že se jedná o jeho právo. Otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě úmyslu se účastník zabýval. Dospěl k závěru, že vzhledem ke skutkovým zjištěním uvedené věci byl i tento předpoklad pro uznání viny splněn.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ohledně výtek, směřujících proti zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů, odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž uvedl, z jakých důvodů se nemohl těmito otázkami v rámci řízení o dovolání zabývat s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Účastník na podporu své argumentace stran úvah o tom, že trestní řád nepřipouští skutkový přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu ani skutkový přezkum rozhodnutí soudu prvého stupně, upozorňuje na srovnatelnou úpravu dovolání v občanském soudním řádu. Oba tyto procesní předpisy obsahují jako důvod dovolání nesprávné právní posouzení [trestní řád v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a občanský soudní řád v ustanovení §241a odst. 1 písm. b)]. Občanský soudní řád vedle toho při splnění dalších okolností výslovně připouští i skutkový dovolací důvod v ustanovení §241a odst. 3. Pokud by nesprávné právní posouzení mělo zahrnovat i otázku správnosti skutkových zjištění soudů samotných, byl by zvláštní skutkový dovolací důvod v občanském soudním řádu stanoven zjevně nadbytečně. Toto srovnání podle názoru dovolacího soudu podporuje úsudek, že v trestním řízení není možné cestou dovolání napadat i skutkový základ rozhodnutí. Účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti předně zpochybnil správnost skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Odvolací soud, poté, co dokazování doplnil, potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu z hlediska viny i trestu.
Stěžovatel stavěl svou obhajobu na hypotéze, že v dobré víře spoléhal, že podmínky vzájemného ujednání s poškozenou společností splní, když důvodně očekával poskytnutí mnohamilionového úvěru ze strany zahraničního subjektu. Pokud se následně sám stal obětí podvodu, nemohl současně sám mít úmysl podvést. Této verzi skutkového děje však obecné soudy neuvěřily, neboť byla vyvrácena provedeným dokazováním. Vyšly z výpovědi svědků M. D. st. a Ing. M. D. ml., kteří shodně uvedli, že půjčka byla poškozenou společností poskytnuta na realizaci zajištění úvěru zahraničního bankovního domu, přičemž jednání o něm se mělo nacházet v závěrečném stadiu, když část získaného úvěru ve výši 15.000.000,- Kč byla přislíbena poškozené společnosti. Výpovědi uvedených svědků, o jejichž věrohodnosti soud neměl důvod pochybovat, jsou podporovány samotnou smlouvou o půjčce. Soudy neuvěřily stěžovatelovu tvrzení, že seriozně jednal o poskytnutí úvěru se zahraničním subjektem a že jednání v době uzavření smlouvy o půjčce dospěla do závěrečné fáze, neboť o připravovaném poskytnutí úvěru v částce pohybující se okolo 130.000.000,- Kč (dle tvrzení stěžovatele) by musela existovat celá řada listinných důkazů. Stěžovatel soudu předložil několik česky psaných dokumentů vágního obsahu, datovaných po datu uzavření smlouvy o půjčce, bez přesného označení adresátů, které podle názoru obecných soudů rozhodně nelze považovat za seriozní obchodní korespondenci směřující k získání vysokého úvěru. Tento závěr obecných soudů podporuje i fakt, že stěžovatel byl svědky Doubkovými zastižen doma v době, kdy se měl zdržovat na zahraničních jednáních. Porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces nelze spatřovat toliko ve skutečnosti, že soudy důkazy vyhodnotily způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje. Obecné soudy tak dospěly k závěru, že stěžovatelova verze skutkového děje byla provedeným dokazováním vyvrácena. Tomuto postupu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Námitkami týkajícími se otázky, zda stěžovatel svým jednáním naplnil subjektivní stránku stíhaného trestného činu ve formě úmyslu, se podrobně zabývaly obě napadená rozhodnutí a Ústavní soud na tyto závěry k opakovaným tvrzením stěžovatele odkazuje.
Lze souhlasit se stěžovatelem, že obstarávání úvěru patří v podnikání k běžným záležitostem, může být spojeno s řadou rizik a že právní vztahy takto vzniklé lze zpravidla řešit v oblasti soukromoprávní. Trestným se takové jednání mimo jiné stává, když je jeho zamýšleným důsledkem škoda na cizím majetku nikoli nepatrná, v posuzované věci dokonce nikoli malá, k níž došlo uvedením třetí osoby v omyl. Takové jednání pro jeho vysokou společenskou nebezpečnost zákon prohlašuje za trestný čin (čl. 39 Listiny), dostává tudíž i dimenzi veřejnoprávní a nelze jej pokrýt pojmem podnikatelské riziko.
Lze přisvědčit i stěžovatelovu tvrzení, že není jeho povinností prokazovat svou nevinu. Ústavní soud nicméně připomíná, že právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch je součástí práva na spravedlivý proces i práva na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (např. IV. ÚS 463/2000), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Po zhodnocení provedeného dokazování soud neměl pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu a vydal ve věci rozsudek, v němž své závěry objasnil, přičemž zdůvodnil, proč výpovědi stěžovatele neuvěřil. Pokud měl stěžovatel v úmyslu tuto skutečnost zvrátit, měl procesní prostor podpořit svá tvrzení přesvědčivými důkazy, pokud tak neučinil, soud dal za pravdu straně obžaloby. Bylo jen věcí stěžovatele a jeho procesní taktiky, zda svého ústavně zaručeného práva účinně využije.
Ústavní soud po posouzení řízení jako celku dospěl k závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu i při právním posouzení věci dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Obecné soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny, resp. čl. 90 Ústavy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu