ECLI:CZ:US:2006:2.US.474.05
sp. zn. II. ÚS 474/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Invest Consult, spol. s r. o., IČ: 538 787, se sídlem Na Lysinách 43, 147 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem advokátní kanceláře Sodomka, Souček, Jindra, Mokrý a partneři, U Prašné brány 3, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2001, č. j. 15 Cm 184/97-109, Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2004, č. j. 4 Cmo 41/2003-144, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 6. 2005, č. j. 32 Odo 87/2005-172, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze, a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, a Ing. Milana Šitera - Projektservis Šitera, IČ: 103 702 18, se sídlem Bělojarská 1700, 347 01 Tachov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a rozsudku Městského soudu v Praze, a všech na ně navazujících rozhodnutí, tedy i usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo odmítnuto jím podané dovolání. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejšího účastníka o zaplacení částky 263.504,90 Kč s přísl. představující část ceny díla. Stěžovatel v řízení namítal, že dílo nebylo řádně provedeno a že mu dokonce vznikla jeho provedením škoda, kterou uplatňoval k započtení. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje podstatu sporu a jím uplatněné námitky proti žalobě. V podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnil jednak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a posléze i v dovolání. Pokud jde o ústavněprávní argumentaci uvedl, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem, ačkoliv téměř všechny skutkové závěry soudů se týkaly problematiky ryze technického charakteru. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 413/02, a sp. zn. II. ÚS 385/01 argumentoval, že jde o tzv. opomenutý důkaz, neboť soudy nevysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí proč tento důkaz nebyl proveden. Dále namítal, že skutkové závěry odvolacího soudu nejsou v jeho rozsudku přesvědčivě doloženy odkazy na příslušné důkazy, a ten je proto nepřezkoumatelný. Odkázal přitom na nálezy, sp. zn. IV. ÚS 544/98, a sp. zn. II. ÚS 366/2000. Konečně namítá, že v řízení před soudem prvého stupně došlo k neodůvodněným průtahům v řízení, zejména když spis s odvoláním proti rozsudku vydanému v roce 2001 se dostal do dispozice odvolacího soudu až v roce 2003, což podle jeho názoru nasvědčuje tomu, že se v souzené věci nejednalo o řádný proces.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky a vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele, že by napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť svým postupem mu neodepřel možnost domáhat se práva u nezávislého a nestranného soudu. Podrobně popsal průběh jednání před soudem prvního stupně a ohradil se proti tvrzení, že jeho postupem došlo k neodůvodněným průtahům v řízení. Za vyslovenou nepravdu označil tvrzení stěžovatele, že se spis s odvoláním stěžovatele dostal do dispozice odvolacího soudu s dvouletým zpožděním. Uvedl, že spis byl postoupen odvolacímu soudu již v roce 2001, avšak odvolací soud ho po dvou letech vrátil k provedení opravy písařské chyby. K tvrzení, že řešil odborné otázky aniž si vyžádal znalecký posudek, vysvětlil, že ve skutečnosti podstata sporu se soustředila do prokazování skutkových okolností, k čemuž nebylo zapotřebí žádných odborných znalostí vyžadujících znalecké zkoumání.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a nic nového neuvedl.
Vedlejší účastník k průtahům v řízení uvedl, že on měl zájem na co nejrychlejším skončení celého řízení, a pokud nějaké průtahy nastaly, nebyly v žádném případě zaviněny jím. K provedeným důkazům uvedl, že v řízení byla vyslechnuta řada svědků s odbornými znalostmi, takže nebylo třeba k odborným otázkám opatřovat znalecký posudek. Jinak nic podstatného pro řízení před Ústavním soudem neuvedl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 15 Cm 184/97, aby zjistil, jaké důkazní návrhy stěžovatel činil, zejména zda ve věci navrhoval provedení znaleckého posudku. Ze spisu zjistil, že v řízení před soudem prvního stupně takový návrh učiněn nebyl. V písemném zdůvodnění odvolání stěžovatel nalézacímu soudu vytýkal, že rozhodoval o odborných otázkách, aniž si vyžádal podle §127 o. s. ř. znalecký posudek, ale přímo provedení konkrétního znaleckého posudku nenavrhl. V písemném zdůvodnění odvolání v závěru stěžovatel pouze uvedl, že nepovažoval za nutné si ihned po škodné události zajišťovat znalecký posudek, a to hlavně proto, že spoléhal na to, že příslušné prošetření provede pojišťovna vedlejšího účastníka. V protokole z jednání odvolacího soudu, který je na č. l. 140 až 142, jsou zapsány obsáhlé přednesy stran, avšak opět se v přednesech stěžovatele neobjevuje žádný návrh na doplnění dokazování provedením znaleckého posudku. V dovolání, které stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu, a které je téměř doslovně totožné s textem ústavní stížnosti, namítal, že ačkoliv v odvolání upozorňoval, že soud prvního stupně nerespektoval ustanovení §127 o. s. ř. o tom, že k posouzení skutečností, k nimž je potřeba odborných znalostí, po slyšení účastníků ustanoví znalce, odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl.81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Pod tímto zorným úhlem posuzoval důvodnost podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především neobstojí tvrzení stěžovatele, že obecné soudy opomněly provést důkaz znaleckým posudkem. Stěžovatel sám tento důkaz nenavrhoval a pouze se v odvolacím řízení dovolával ustanovení §127 o. s. ř. Záleželo tedy na úvaze soudu, zda takový důkaz provede, neboť jen na něm bylo zhodnotit, zda pro posouzení skutkových okolností takový důkaz potřebuje. V takovém případě nemusí soud zdůvodňovat, proč důkaz neprovedl, stejně jako nemusí zdůvodňovat, že neprovedl ani další potencionální důkazy, které by mohl v řízení provést, např. na základě ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. Naopak v takovém případě, kdy jde o důkaz, který přímo žádná ze stran nenavrhla, musí zdůvodnit proč přesto takový důkaz provedl. Proto okolnost, že se soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s důvody, proč neprovedl důkaz znaleckým posudkem, nelze hodnotit jako tzv. opomenutý důkaz, za který se považuje pouze takový, který byl stranami navržen, soud jej neprovedl a v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil proč.
Ústavní soud dále nepovažuje za relevantní ani námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Odůvodnění tohoto rozsudku je srozumitelné a lze z něho spolehlivě vyčíst, jakými úvahami se odvolací soud řídil a z jakých důkazů vycházel. Rovněž tak nezjistil, že by v průběhu řízení byla i jinak zkrácena práva stěžovatele, zaručující spravedlivý proces. Stěžovateli lze přisvědčit, že řízení trvalo zbytečně dlouho, neboť skutkově i právně se nejednalo o nikterak složitý případ. Nicméně z obsahu spisu nevyplývá, že by se stěžovatel sám nějakým způsobem snažil o zrychlení řízení. Přitom nelze přehlédnout, že stranou, která zejména byla postižena neúměrnou délkou řízení, byla strana vedlejšího účastníka, který byl ve sporu žalobcem. V tomto kontextu se jeví výtky stěžovatele na průtahy řízení účelovými. Navíc Ústavní soud v situaci, kdy řízení je již pravomocně skončeno, nemá žádnou možnost učinit opatření k nápravě.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu