ECLI:CZ:US:2006:2.US.500.05
sp. zn. II. ÚS 500/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti O. F., zastoupeného JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem Advokátní kanceláře v Jindřichově Hradci, T.G. Masaryka 1/II, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 7 Co 1575/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvého stupně, jímž bylo zastaveno řízení a rozhodnuto o povinnosti žalované uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 8 735 Kč tak, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení za neústavní a tvrdí, že ve věci nebyl správně zjištěn skutkový stav věci a byly z něj vyvozeny nesprávné právní závěry. Uvádí, že návrhem na zahájení řízení, se domáhal změny rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 536/2004, ze dne 31. 8. 2004 tak, aby tímto rozsudkem žalované uložená povinnost vyklidit byt nebyla nadále vázána na přidělení bytové náhrady, a to z důvodu bezdůvodného obohacení z výkonu práva na bydlení. Stěžovatel vzal návrh zpět až poté, co žalovaná v průběhu řízení dlužnou úhradu za užívání bytu uhradila.Vzhledem k tomu, že návrh byl vzat zpět pro chování žalované, měla jí být soudem uložena povinnost k úhradě nákladů řízení. Stěžovatel nepovažuje za případnou argumentaci odvolacího soudu ohledně sporné výše úhrad za užívání bytu, která byla vyřešena až pravomocným rozhodnutím soudu, neboť stěžovatel byt vůbec neužíval a povinnost platit úhradu za byt spočívala výhradně na žalované. Jeho žaloba proto byla podána důvodně a žalovaná dlužnou částku uhradila z obavy, že žalobě bude vyhověno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným napadeným usnesením z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však v dané věci nejedná.
V projednávaném případě se stěžovatel domáhal změny rozsudku v tom smyslu, že žalovaná (bývalá manželka) je povinna vyklidit družstevní byt bez přidělení bytu náhradního, neboť řádně nehradí úhradu za užívání bytu. Žalovaná namítala, že byt užívá s nezletilou dcerou a zletilým synem, který dosud studuje, má příjem 9 000 Kč a řádně platí úhrady za služby spojené s užíváním bytu. Celou částku, která měla být zasílána družstvu, neplatila z důvodů, že bývalý manžel do bytu docházel a měl v něm věci a v rámci sporu o vypořádání společného jmění manželů je projednávána i částka 207 695 Kč vynaložená na předmětný byt. Poté, co bylo soudem pravomocně rozhodnuto v samostatně vedeném sporu o výši úhrad za užívání bytu, žalovaná jednorázově doplatila dluh a začala hradit částku určenou soudem.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze jednoznačně dovodit procesní zavinění výlučně na straně jednoho z účastníků řízení. Dle názoru odvolacího soudu za situace, kdy mezi účastníky byl veden spor ohledně výše částky, kterou má hradit ten který z účastníků řízení za užívání bytu, z okolností případu jednoznačně nevyplývá závěr, že k zpětvzetí návrhu a zastavení řízení podle §96 o.s.ř., došlo pouze pro jednání žalované. Z uvedených důvodů odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.
Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení důsledně zvažoval procesní zavinění účastníků sporu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro svůj závěr, že v daném případě nelze ust. §146 odst. 2, věty druhé aplikovat, když dovodil, že ke všem okolnostem případu není možné odpovědnost za zavinění ve vztahu k zastavení řízení přičítat žádnému z účastníků řízení.
Uvedl-li obecný soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakou úvahou byl při změně výroku rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení veden, nepřísluší Ústavnímu soudu tyto závěry přehodnocovat. Ústavní soud připomíná, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem. Právo na spravedlivý proces pak neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 712/01 a IV. ÚS 15/99, Ústavní soud uvádí, že tyto závěry nelze vztáhnout na nyní projednávaný případ, neboť uvedenými rozhodnutími, byť se obecně také týkaly nákladů řízení, nebyla řešena srovnatelná problematika, tj. posuzování procesního zavinění účastníků řízení na výsledku sporu (zastavení řízení) před obecným soudem.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěrem soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu