ECLI:CZ:US:2006:2.US.541.05
sp. zn. II. ÚS 541/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatelky obchodní společnosti SUWECOREAL, spol. s r.o., se sídlem Štiřín, Kostelec u Křížků 156, zastoupené advokátem JUDr. Ondřejem Davidem, PhD., se sídlem Praha 4-Hrnčíře, K Safině 669, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 5 Cmo 114/2005, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 47 Cm 13/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 47 Cm 13/2004, z něhož zjistil následující:
Krajský soud v Praze vydal dne 4. 4. 2003, pod čj. 60 Sm 27/2003-13, směnečný platební rozkaz, jímž stěžovatelce uložil povinnost, aby žalobkyni, České konsolidační agentuře, zaplatila částku 302.912.968,66 Kč s 6% úrokem p.a. od 11. 4. 2000 do zaplacení, částku 1.009.709,90 Kč z titulu směnečné odměny a náhradu nákladů řízení, to vše ve lhůtě tří dnů, nebo, aby v téže lhůtě počítané od doručení platebního rozkazu podala proti němu námitky. Stěžovatelka podala proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 47 Cm 13/2004, směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku odvolání. Krajský soud v Praze stěžovatelku usnesením ze dne 12. 7. 2004, sp. zn. 47 Cm 13/2004, pod sankcí zastavení řízení vyzval, aby ve lhůtě do deseti dnů od doručení usnesení zaplatila na účet soudu soudní poplatek za odvolání, který činí podle položky 17 b) Sazebníku soudních poplatků 1.000.000,- Kč. Zároveň ji soud upozornil, že účastník řízení má možnost podat návrh na osvobození od soudních poplatků za situace, kdy se domnívá, že jsou v jeho případě splněny zákonné podmínky.
Stěžovatelka přípisem ze dne 29. 7. 2004 požádala o osvobození od soudního poplatku za odvolací řízení. V odůvodnění uvedla, že její ekonomická situace neumožňuje platit soudní poplatky. Krajský soud v Praze stěžovatelku usnesením ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. 47 Cm 13/2004, vyzval, aby ve lhůtě do deseti dnů doplnila své tvrzení a předložila vyplněné potvrzení s příslušnými přílohami. V přípisu ze dne 3. 9. 2004 stěžovatelka zopakovala, že její finanční situace neumožňuje zaplacení soudního poplatku, když tato svou činností dlouhodobě nedosahuje potřebného zisku, k čemuž stěžovatelka přiložila daňová přiznání za poslední tři roky. Dále uvedla, že nevlastní žádný nemovitý majetek ani jiné podstatné majetkové hodnoty.
Usnesením ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 47 Cm 13/2004, Krajský soud v Praze stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal, neboť podmínky pro něj v jejím případě neshledal. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2004, sp. zn. 5 Cmo 429/2004, napadené usnesení potvrdil.
Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 47 Cmo 13/2004, stěžovatelku znovu vyzval k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve lhůtě deset dnů s upozorněním na možnost požádat o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka přípisem ze dne 29. 12. 2004 opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků, v němž znovu odkázala na svou špatnou ekonomickou situaci, která zaplacení soudních poplatků podle jejího názoru neumožňuje.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 47 Cm 13/2004, řízení o odvolání proti rozsudku zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 5 Cmo 114/2005, usnesení soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí obou obecných soudů, jimiž bylo řízení zastaveno, projednávanou ústavní stížností. Zrekapitulovala dosavadní průběh směnečného řízení i hlavní body argumentace, kterou uplatnila v odvolání proti rozhodnutí ve věci samé. Uvedla své námitky proti postupu soudu prvého stupně v řízení, které předcházelo vydání rozsudku, jímž soud ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Připomněla i důvody svých žádostí o osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatelka nesouhlasí s odůvodněním napadeného rozhodnutí soudu prvého stupně, které řešilo toliko otázku, zda v mezidobí od projednání stěžovatelčiny prvé žádosti o osvobození od soudních poplatků do podání žádosti nové nedošlo k zásadní změně jejích majetkových poměrů. Soudu prvého stupně stěžovatelka vytýká, že ji v opětovné výzvě k zaplacení soudního poplatku znovu upozornil toliko obecně na možnost požádat o osvobození od soudních poplatků a ne již na nutnost v předmětné situaci uvádět okolnosti, které svědčí o zásadní změně jejích majetkových poměrů od doby poslední žádosti. Vzhledem k tomu, že byla i nadále přesvědčena, že podmínky pro osvobození splňuje, podala novou žádost o jejich prominutí. Soud podle jejího názoru porušil svou poučovací povinnost, když stěžovatelku nevyzval k opravě její žádosti a neinstruoval ji, jak by měla žádost opravit, o její žádosti nerozhodl a bez dalšího řízení zastavil. Odvolací soud se s naznačeným postupem soudu prvého stupně ztotožnil. Stěžovatelka se cítí být takovým postupem dotčena na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces a domnívá se, že jí v důsledku uvedeného postupu bylo odňato právo jednat před soudem.
K ústavní stížnosti se, coby účastník řízení, vyjádřil Vrchní soud v Praze.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že usnesení, která posuzovala důvodnost stěžovatelčiny žádosti o osvobození od soudních poplatků, nebyla v nyní posuzovaném řízení přezkoumatelná. Pokud jde o další stěžovatelčin návrh na moderaci poplatkové povinnosti, účastník konstatuje, že i v případě návrhů na osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 o.s.ř. platí překážka věci pravomocně rozhodnuté. Opačný závěr by vedl k absurdnímu důsledku, že by se účastník v prvním stupni neúspěšný mohl po podaném odvolání opakovaně domáhat osvobození od poplatkové povinnosti na základě stále týchž tvrzení, čímž by další řízení zcela zablokoval. Vzhledem k tomu, že žádost o poplatkovou úlevu lze uplatnit kdykoliv za řízení, jistě lze žádost podat znovu, nicméně je zřejmé, že nový návrh musí být opřen o jiné skutečnosti, než návrh, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto. Stěžovatelka však ve svém opětovném návrhu žádné nové skutečnosti neuvedla, toliko tvrdila, že i přes předchozí negativní rozhodnutí je přesvědčena o tom, že u ní podmínky pro osvobození splněny jsou. K odvolání stěžovatelky proto účastník nevyhovující napadené rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, neboť se stěžovatelka svou polemikou v podstatě domáhala, aby soudy rozhodly podruhé o tomtéž. Ve stížnosti zmíněné nepřesnosti v poučení podle názoru stěžovatele nemohou překážku věci rozhodnuté prolomit. Účastník je přesvědčen o tom, že napadenými rozhodnutími k dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nedošlo. Pokud stěžovatelka měla výhrady proti věcnému posouzení předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, měla možnost obrátit se na Ústavní soud poté, co rozhodnutí, která tuto otázku řešila, byla obecnými soudy vydána. Vrchní soud navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud především shledal, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě brojí proti aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy ohledně povinnosti zaplatit soudní poplatek, přičemž namítaná intenzita tvrzené protiprávnosti zjevně nedosahuje ústavněprávního rozměru. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud připomíná, že je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. Návrhové žádání přitom stěžovatelka směřuje proti rozhodnutím, jimiž bylo řízení zastaveno. Sporným ustanovením jednoduchého práva je tedy ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích, jež dle mínění Ústavního soudu obecné soudy interpretovaly ústavně konformně. Zastavení řízení bylo důsledkem nesplnění povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek, k níž byla opakovaně soudem vyzvána pod sankcí zastavení řízení. Odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou přitom logická, správná a přesvědčivá. Interpretace jednoduchého práva, kterou obecné soudy v daném případě použily, nevybočuje z mezí ústavnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále vznáší řadu námitek stran posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků v jejím případě. Podle ustanovení §138 odst. 1, věta prvá, o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení konstruuje výjimku z pravidel o úhradě nákladů soudního řízení účastníky. Obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) zde ponechává prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 271/2000 či IV. ÚS 464/01 aj.). Podmínky pro přiznání osvobození u osoby fyzické či právnické se přitom nikterak neliší (srov. nález Ústavního soudu publikovaný ve sv. 12, č. 131, s. 245 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Obecné soudy posuzovaly otázku, zda stěžovatelka splňuje uvedené předpoklady k její první žádosti a usneseními ze dne 8. 9. 2004 a ze dne 1. 11. 2004 dospěly k závěru, že v jejím případě podmínky splněny nejsou. Tato pravomocná rozhodnutí stěžovatelka ústavní stížností ve lhůtě k tomu stanovené nenapadla, ač jí v tom nic nebránilo. Pokud nyní vznáší vůči nim řadu svých námitek, nemůže se jimi již Ústavní soud zabývat, neboť vůči těmto usnesením petitem své ústavní stížnosti včas nebrojila a ani nyní nebrojí.
Stěžovatelka dále namítá, že soud prvého stupně ji ve výzvě vydané poté, co o její žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodl odvolací soud, nesprávně toliko obecně upozornil na její právo požadovat osvobození od soudních poplatků. Vedena takovým poučením pak stěžovatelka podala znovu shodnou žádost o osvobození od soudních poplatků.
Povinnost soudů poskytovat účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech vyplývá z obecného ustanovení §5 o.s.ř. Ústavní soud opakovaně judikoval (srov. např. I. ÚS 119/96, II. ÚS 441/2000), že poučovací povinnost soudů má být přiměřená situaci a se zřetelem ke všem okolnostem nemusí jít tak daleko, aby byl účastník vždy informován o tom, jak má v řízení postupovat. Upozornění soudu prvého stupně v usnesení ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 47 Cm 13/2004, o tom, že stěžovatelka může požádat o osvobození od soudních poplatků, pokud se domnívá, že splňuje zákonné podmínky (tato možnost trvá po celou dobu řízení), lze jistě vytknout, že zcela nevystihuje procesní situaci, v níž se stěžovatelka nacházela, nicméně vzhledem k dalším okolnostem nepředstavuje tato nepřesnost dotčení stěžovatelčiných práv. Z procesních zásad i z logiky věci je zřejmé, že pokud už soud prvého stupně i druhého stupně pravomocně rozhodl o stěžovatelčině žádosti o osvobození od soudních poplatků, nemůže účastník při novém podání shodně odůvodněného návrhu očekávat, že se soud bude znovu zabývat týmiž argumenty a podrobí tak své původní pravomocné rozhodnutí následné revizi. Postupu soudu prvého stupně, při němž se v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval k opětovnému návrhu stěžovatelky toliko otázkou, zda došlo v jejích poměrech od doby prve podané žádosti ke změně, tak nelze nic vytknout a právně zastoupená stěžovatelka jej mohla předvídat. Důvody, které by svědčily o změně jejích poměrů pak stěžovatelka neuvedla ani v odůvodnění svého odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, kdy jí již bylo stanovisko soudu prvého stupně známo. Ústavní soud vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem případu neshledal, že by popsaným postupem obecných soudů došlo k dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Právo na spravedlivý proces nelze pojímat jako právo stěžovatelky na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Vzhledem k takto vyloženým důvodům byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v.r.
předseda senátu