ECLI:CZ:US:2006:2.US.552.05
sp. zn. II. ÚS 552/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 12. ledna 2006 sp. zn. II. ÚS 552/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. D. proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 16. 7. 2005 sp. zn. 2 ZN 2121/2005 a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 31. 5. 2005 ČTS: ORII-7999/OHK1-2004, jimiž byla stěžovateli udělena pořádková pokuta.
Usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 16. 7. 2005 sp. zn. 2 ZN 2121/2005 a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 31. 5. 2005 ČTS: ORII-7999/OHK1-2004 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. 10. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 31. 5. 2005 ČTS: ORII-7999/OHK1-2004, kterým mu byla udělena pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč, a usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 16. 7. 2005 sp. zn. 2 ZN 2121/2005, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného spisu Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ČTS: ORII-7999/OHK1-2004 Ústavní soud zjistil, že dne 3. 1. 2005 byly policejním orgánem zahájeny úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu ve věci podezření ze spáchání trestného činu porušení povinností v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit stěžovatel, neboť nejméně od roku 2002 naplnila obchodní společnost W., spol. s r. o., zákonné znaky úpadku podle §1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, tím, že má více věřitelů, kterým po delší dobu nesplácí své závazky, a stěžovatel, coby bývalý jednatel a jediný společník, nepodal bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek uvedené společnosti. Výzvou podle §78 odst. 1 trestního řádu ze dne 25. 4. 2005 byl stěžovatel vyzván k předložení kompletního účetnictví obchodní společnosti W., spol. s r. o. Na výzvu reagoval stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 17. 5. 2005 tak, že výzvě "nelze vyhovět", neboť jednak stěžovatel požadované účetnictví nemá k dispozici a jako společník v tomto směru nemá žádná práva a povinnosti, a dále poukázal na to, že požadavek, aby podezřelý opatřoval orgánům činným v trestním řízení důkazy proti sobě je v rozporu s §158 odst. 7 větou druhou trestního řádu. Po doručení tohoto sdělení sepsal policejní orgán úřední záznam, v němž uvedl, že důvody stěžovatele pro nevyhovění výzvě považuje pouze za účelové a věc konzultoval s dozorovým státním zástupcem. Ten sdělil, že neuposlechnutí výzvy postačuje k udělení pořádkové pokuty, a navrhl uložení pokuty při horní hranici zákonné sazby. Usnesením z 31. 5. 2005 policejní orgán udělil stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 30 000 Kč, a to za neuposlechnutí výzvy k vydání účetnictví. K námitkám stěžovatele dovodil, že stěžovatel byl jako jednatel povinen vést účetnictví, a po ukončení této funkce ho měl předat společnosti, jejímž je coby jediný společník jediným a nejvyšším orgánem. Přitom povinnost podle §78 odst. 1 trestního řádu stíhá toho, kdo má věc důležitou pro trestní řízení u sebe, a nikoliv toho, kdo má oprávnění s věcí disponovat. Dále policejní orgán uvedl, že účetnictví je v daném případě vyžadováno jako věc důležitá pro trestní řízení, a nikoliv jako důkaz proti jeho osobě. Ve stížnosti proti tomuto usnesení stěžovatel argumentoval jednak tím, že neexistuje ani argument, ani důkaz, podle něhož by měl mít uvedené účetnictví u sebe nebo ve své dispozici, a citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz180/2003. Dále argumentoval obsáhlou citací nálezu sp. zn. II. ÚS 118/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 13, str. 101). Usnesením ze dne 16. 7. 2005 státní zástupce zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou, protože shledal postup policejního orgánu důvodným, neboť stěžovatel nevyhověl jeho výzvě, ačkoliv je jedinou osobou povinnou vést účetnictví a mít je u sebe a chránit ho před zničením. Usnesením ze dne 31. 10. 2005 (tj. 19 dnů po převzetí výzvy Ústavního soudu k vyjádření k ústavní stížnosti) policejní orgán podle §159a odst. 1 trestního řádu věc odložil. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že obchodní společnost W., spol. s r. o., vůči některým věřitelům neplnila své závazky již před 1. 5. 2000, kdy nabyla účinnosti zákonná novela zakotvující skutkovou podstatu trestného činu porušení povinností v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 trestního zákona (zákon č. 105/2000 Sb.), a proto je možné, že k vytýkanému skutku došlo již v době, kdy ještě nebyl trestným činem. Toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 11. 2005.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje řízení a své námitky proti usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty, a to včetně argumentací odůvodněními rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 180/2003 a rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/01 (viz výše). Tvrdí, že v dnešní době notoriety právního náhledu těchto rozhodnutí byly orgány činnými v trestním řízení ignorovány. Dále uvádí obsáhlé pasáže odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180, str. 391, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.) a tvrdí, že v jeho případě se jednalo o naprosto totožnou situaci a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou proto protiústavní.
Ústavní soud v souladu s §32 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2 pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť stěžovatel nevyhověl výzvě bez dostatečné omluvy.
Policie České republiky uvedla, že k uložení pořádkové pokuty přistoupila po konzultaci s dozorovým státním zástupcem za situace, že stěžovatel výslovně nesdělil, že účetnictví nemá. Po prostudování nálezu sp. zn. II. ÚS 118/01 (viz výše) a nálezu sp. zn. III. ÚS 561/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 54, str. 575) policejní orgán shledal důvodnost skutečností uváděných v ústavní stížnosti. Proto bylo rozhodnuto o odložení vymáhání pokuty. Posléze byla věc sama odložena, a odpadla tak materiální podmínka umožňující vymáhání pořádkové pokuty a policejní orgán k jejímu vymožení nepodniká žádné kroky. Uzavírá, že si je vědoma svého pochybení a v tomto směru učinila kroky ke zvýšení právního vědomí. Zároveň podotýká, že "šíře a složitost problematiky hospodářské trestné činnosti podstatně determinuje možnost znalosti všech podzákonných norem, předpisů, atp. souvisejících s danou problematikou".
Vedení trestního řízení, tedy řízení za účelem náležitého zjištění trestných činů a náležitého potrestání jejich pachatelů, je v legitimním zájmu státu a jeho orgánů (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky) a jako takové je ústavně opodstatněné. Za tímto účelem jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny důsledně využívat všech prostředků, které jsou jim zákonem dány k dispozici. Každé trestní řízení přitom ale musí být vedeno s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána (§2 odst. 4 trestního řádu). Jen tak totiž může být naplněn i v trestním řízení ústavně vymezený poměr mezi občanem a státem (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
V judikatuře představované dřívějšími nálezy Ústavního soudu, z nichž na některé poukazuje jak stěžovatel, tak ve vyjádření k ústavní stížnosti i policejní orgán, je dostatečně vyinterpretován zákaz sebeobviňování, vyplývající z čl. 37 odst. 1, a čl. 40 odst. 4 Listiny a výslovně zakotvený v čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Z této judikatury vyplývá, že podle tohoto nezbytného komponentu základního práva na obhajobu nikdo nesmí být nucen k tomu, aby orgánům veřejné moci dodával důkazy proti sobě či jakákoliv sebeusvědčující prohlášení. Je to naopak veřejná žaloba, kdo má povinnost tvrdit a prokazovat obviněnému jeho vinu bez ohledu na jeho aktivitu a postoj. Je tedy ústavně nepřípustné, aby orgány činné v trestním řízení po někom požadovaly pod jakoukoliv sankcí předložení důkazu, jehož může být použito proti němu samému k usvědčení ze spáchání trestného činu.
Uložit pořádkovou pokutu podle §66 trestního řádu je tedy možné ústavně souladně, jen pokud je tímto postupem jednak sledován legitimní cíl trestního řízení (jakkoliv se v této souvislosti Ústavní soud nezabývá povahou řízení zahájeného podle §158 odst. 3 trestního řádu) a zároveň jsou šetřena ústavně zaručená práva a osoby, jichž se týká řízení obecně a uložení pořádkové pokuty zvláště.
V posuzovaném případě je zřejmé, že si policejní orgán v okamžiku provedení výzvy k předložení účetnictví i v okamžiku vydání rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty za její neuposlechnutí naprosto neuvědomil, že tímto způsobem je sice na jednu stranu sledován legitimní cíl trestního řízení, jak byl popsán výše, ale zároveň je jím na druhou stranu porušován zákaz vynucování důkazů proti sobě, coby ústavně zaručené právo na obhajobu. Tento souběh byl v daném případě dán tím, že úkony trestního řízení byly zahájeny právě za účelem prověření podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem, a nepochybně tedy směřovaly k zahájení trestního stíhání stěžovatele a předmětné účetnictví nepochybně mohlo být posléze posouzeno jako usvědčující důkaz. Ke cti policejního orgánu svědčí, že si tuto skutečnost uvědomil po podání ústavní stížnosti, na rozdíl od dozorujícího státního zástupce. Tento přezkumný orgán (na nějž v té době ještě nedopadal důsledek nálezu Pl. ÚS 15/04, kterým byla pravomoc státního zástupce v dané věci zrušena k 30. 9. 2005) tedy shodně s policejním orgánem porušil shora uvedená práva stěžovatele na obhajobu, ale také povinnost dbát na ochranu základních lidských práv a svobod, která mu je s ohledem na §2 odst. 4 trestního řádu uložena na zákonné úrovni duplicitně i v §2 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, kterým je prováděn čl. 80 odst. 2 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jednak základní právo stěžovatele na obhajobu podle čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny a čl. 14 odst. 3 písm. g) Paktu a souběžně i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť k tomuto porušení došlo v řízení před orgány veřejné moci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že již byla pravomocně odložena trestní věc, v níž byla obě napadená rozhodnutí vydána, a policejní orgán k vymožení pořádkové pokuty nečiní žádné kroky. Proto bylo podle §82 odst. 1 zákona ústavní stížnosti zcela vyhověno a obě napadená usnesení byla podle §82 odst. 3 písm. a) zákona zrušena. Od ústního jednání o ústavní stížnosti Ústavní soud v souladu s §44 odst. 2 zákona upustil, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci s tímto postupem souhlasili.