ECLI:CZ:US:2006:2.US.591.06
sp. zn. II. ÚS 591/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného Janou Kopřivovou Křenkovou, advokátkou, se sídlem Zvole 68, směřující proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. června 2006, sp. zn. 1 KZV 14/2006, a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 5. května 2006, ČTS: PJM 484/OHK-23-2005, za účasti 1) Krajského státního zastupitelství v Brně, a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 1. září 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 5. května 2006, ČTS: PJM 484/OHK-23-2005, kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro pokus trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 4 trestního zákona, a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 26. června 2006, sp. zn. 1 KZV 14/2006, kterým byla zamítnuta jeho stížnost. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje jemu vytýkané jednání, svoji obhajobu, a názor státního zástupce obsažený v napadeném usnesení. Státnímu zástupci vytýká, že se nezabýval obhajobou v tom směru, že vytýkanou smlouvu uzavřel na základě generální plné moci, rozporuje tvrzení svědků S. D. a B. M. o povaze a důvodu této plné moci. Z toho a dalších souvislostí dovozuje absenci odůvodnění existence důvodného podezření o spáchání trestného činu. Porušení svých ústavně zaručených práv tedy spatřuje stěžovatel v tom, že policejní orgán ani státní zástupce svá rozhodnutí neodůvodnili dostatečně, státní zástupce nevymezil rozsah provedeného přezkumu, resp. jeho rozhodnutí je neúplné a nepřezkoumatelné. Z toho dovozuje, že nebyly splněny podmínky pro zahájení jeho trestního stíhání a nebylo respektováno právo na obhajobu, kterou doposud v řízení uplatnil.
Podle dnes již ustálené judikatury Ústavního soudu na niž lze odkázat, svou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce (srov. sp. zn. I. ÚS 46/96, in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 43. str. 363; sp. zn. IV. ÚS 582/99, in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 17. N. 30, str. 221), za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. sp. zn. III. ÚS 62/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 4. N. 78 str. 243, a jiná rozhodnutí). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v samotné soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Tak tomu však v daném případě není.
Napadená rozhodnutí nelze podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu by Ústavní soud shledal důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení.
V posuzované věci státní zástupce důsledně postupoval podle procesních předpisů a co do podstaty i co do jednotlivých argumentů stěžovatele se jeho stížností zabýval. Z poznatků získaných vlastní činností přitom Ústavní soud konstatuje, že rozsah a povaha argumentace státního zástupce v napadeném rozhodnutí je nadprůměrně důsledná co do respektování argumentace stěžovatele, resp. v odpovídání na jeho obhajobu. I o usnesení policejního orgánu lze uvést, že splňuje všechny zákonné požadavky na něj kladené, a to včetně širokého odůvodnění. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatel s doposud zjištěnými skutečnostmi, tak, jak jsou uvedeny v napadených rozhodnutích, nesouhlasí a přednáší vlastní verzi. V ústavní stížnosti totiž stěžovatel neuvádí nic, coby jako jeho obhajoba s níž se orgány činné v trestním řízení v této fázi trestního stíhání dostatečně vypořádaly, nebylo patrné již z napadených rozhodnutí. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele, že jeho obhajoba nebyla v této fázi řízení respektována. Pro stručnost Ústavní soud odkazuje na usnesení státního zástupce, v němž je na str. 4 - 6 reagováno na podstatu všech argumentů stěžovatele. Pokud totiž ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému orgánů činných v trestním řízení, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, zásadně nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud proto neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod zaručených stěžovateli ústavním pořádkem. Z toho důvodu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu