ECLI:CZ:US:2006:2.US.619.05
sp. zn. II. ÚS 619/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. T., zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem Smetanova 17, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 7. 2005, čj. 3 Cmo 165/2004-72, a o návrhu na zrušení části ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svým návrhem ze dne 4. 11. 2005 domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí obecného soudu s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka se dále domáhá zrušení částí ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., které znějí: "ve věci samé".
Stěžovatelka se žalobou proti správkyni konkurzní podstaty úpadce ZIRO, spol. s r.o., JUDr. Svatavě Míčkové, domáhala vyloučení specifikovaných nemovitostí z konkurzní podstaty. Stěžovatelka soud požádala o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud v Brně usnesení ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 28 Cm 5/2000, jí osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Soud uvedl, že stěžovatelka byla opakovaně vyzývána k doložení svých majetkových, osobních a sociálních poměrů. Své tvrzení o tom, že vede "několik soudních sporů, přičemž není v jejích finančních možnostech unést poplatkovou povinnost", soudu údajně nikterak nedoložila, a na výzvu k ocenění předmětných nemovitostí nikterak nereagovala. Předložila toliko kopii oznámení České správy sociálního zabezpečení, ze které vyplývá, že jí od prosince roku 2000 náleží starobní důchod ve výši 7.304,- Kč měsíčně. Soud proto k ověření jejích tvrzení požádal o provedení lustrace v soudních spisech, které stěžovatelka u Okresního soudu v Uherském Hradišti vede, požádal o sdělení Zeměměřičský úřad v Praze a provedl lustraci v obchodním rejstříku. Zjistil, že stěžovatelka je vlastníkem, případně spoluvlastníkem, rozsáhlého nemovitého majetku, má majetkovou účast ve dvou obchodních společnostech, z nichž jedna je toho času v konkurzu. Současně pobírá starobní důchod, jehož aktuální výše není soudu známa. V jiných sporech, které stěžovatelka u soudu vede, má buďto postavení žalované (bez povinnosti platit soudní poplatek), nebo soudní poplatek již zaplatila (ve výši 1.304,- Kč a 1.000,- Kč). Po zhodnocení zjištěných skutečností, soud dospěl k závěru, že majetkové poměry stěžovatelky neodůvodňují osvobození od soudních poplatků.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 3 Cmo 165/2004, usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Poté, co se vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatelky, dospěl k závěru, že se se stanoviskem soudu prvého stupně plně ztotožňuje. Soud stěžovatelku poučil, že proti jeho usnesení není dovolání přípustné.
Stěžovatelka, přes toto poučení, dovolání podala a rozhodnutí odvolacího soudu v otevřené lhůtě rovněž napadla ústavní stížností.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 139/2006, dovolání odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá usnesení vrchního soudu. Nesouhlasí s poučením, že v tak zásadní věci jako je otázka nepřiznání osvobození od soudních poplatků není přípustný mimořádný opravný prostředek, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka se uvedenou aplikací o.s.ř. cítí být dotčena na svém ústavně zaručeném právu na soudních ochranu.
Ústavní stížnost není důvodná. Ačkoli stěžovatelka svou argumentaci směřuje proti postupu Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl jako nepřípustné, petitem, jímž je Ústavní soud vázán, napadá usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Ústavní soud se proto předně zaměřil na petitem napadené usnesení
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.
Podle ustanovení §138 odst. 1, věta prvá, o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení tedy ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 271/2000 či IV. ÚS 464/01 aj.).
Ústavní soud zjistil, že obecné soudy dostatečně důkladně a zákonu odpovídajícím způsobem zjišťovaly poměry stěžovatelky. V jejím případě obecné soudy dospěly k závěru, že její majetkové poměry neodůvodňují osvobození od soudních poplatků. Ze shromážděných podkladů vyplývá, že obecné soudy nerozhodovaly svévolně a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro svůj zásah.
K opačnému závěru nelze dospět ani ohledně poučení obsaženého v usnesení odvolacího soudu, podle něhož v dané věci dovolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem. Vzhledem k tomu, že neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (shodně sp. zn. III. ÚS 298/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, str. 381), je dovolání institutem, jehož zavedení je výsledkem svobodné volby zákonodárce, nikoli však projekcí případného "základního práva". Je zcela v kompetenci zákonodárce stanovením pravidel přípustnosti vyjmout některé kauzy z možného věcného přezkumu v dovolacím řízení. Přípustnost dovolání proti nemeritornímu usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků nelze dovodit ze žádného z ustanovení §237 až §239 o.s.ř. Ke shodnému závěru dospěl i Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení, jímž dovolání odmítl, které však stěžovatelka petitem ústavní stížnosti nenapadá.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecného soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Ústavní soud se zabýval i návrhem stěžovatelky na zrušení částí ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Především platí, že byla-li ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž sama ústavní stížnost z uvedených důvodů odmítnuta, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 602/03). Je ovšem také nutno upozornit, že jednou z nutných náležitostí návrhu na zrušení právního předpisu, resp. jeho ustanovení, podaného v souladu s §74 zákona o Ústavním soudu, je, že jejich uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (srov. anal. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 564/02). Napadené usnesení vrchního soudu přitom obsahovalo toliko obecné poučení o nepřípustnosti podat dovolání. Stěžovatelka ostatně sama přípustnost dovolání opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud návrh na zrušení části ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. spojený s ústavní stížností taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková