ECLI:CZ:US:2006:2.US.630.05
sp. zn. II. ÚS 630/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Petrem Poláchem, advokátem, se sídlem Křenová 62a, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 858/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 7 To 602/2004, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 7 T 101/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně, a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, 3) Městského státního zastupitelství v Brně, a 4) UPC Česká republika, a. s., IČ 00562262, se sídlem Závišova 5, Praha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 11. 11. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 7 T 101/2004, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) resp. c) trestního zákona, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků s tím, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestnou činností, a byla mu uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s M. C. a Z. R. škodu obchodní společnosti UPC České republika, a. s., ve výši 190.320 Kč, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 7 To 602/2004, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 858/2005, kterým byl k jeho dovolání zrušen výrok rozsudku soudu prvého stupně o jeho povinnosti k náhradě škody a na něj navazující usnesení odvolacího soudu, jímž byl tento výrok ponechán nedotčen, a obchodní společnost UPC Česká republika, a. s., byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody proti stěžovateli na řízení ve věcech občanskoprávních. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 7 T 101/2004, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, č. j. 7 T 101/2004-187, společně s obžalovanými Z. R. a M. C. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona tím, že měl řídit vlastní automobil, kterým s ostatními obžalovanými a M. Z. jeli 11. 4. 2001 do pěti prodejen, ve kterých Z. R. uzavřel celkem pět smluv o dodávce služeb UPC Česká republika, a. s., na jejichž základě obdržel zařízení pro příjem digitálního signálu, která potom předal M. C. a M. Z., kteří je po odvezení obratem prodali nezjištěné osobě, čímž měl stěžovatel napomoci, aby UPC Česká republika, a. s., byla způsobena škoda ve výši 73.200 Kč, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let, a bylo mu uloženo, aby společně s ostatními spoluobžalovanými zaplatil UPC Česká republika, a. s., škodu ve výši 190.320 Kč. Proti rozsudku se stěžovatel namístě odvolal a namítal, že usnesení o zahájení trestního stíhání proti němu neobsahovalo žádnou právní větu a vyšetřování bylo tudíž nezákonné, soud prvého stupně se nezabýval subjektivní stránkou trestného činu v jeho případě, svědectví obžalovaného Z. R., coby jediného důkazu proti němu, je nevěrohodné, a výrok o trestu je odůvodněn i v jeho případě pácháním trestné činnosti ve více dnech, ač byl uznán vinným ze spáchání trestného činu v jediném dni, a výrok o náhradě škody je opřen pouze o tvrzení poškozeného a nikoliv o odborné vyjádření či znalecký posudek. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, č. j. 7 To 602/2005-222, bylo odvolání stěžovatele, stejně jako odvolání M. C., zamítnuto jako nedůvodné, a odvolání Z. R. bylo zamítnuto, neboť se práva na odvolání vzdal. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání v němž namítal, že skutková věta soudu prvého stupně neobsahuje skutečnosti, ze kterých by plynulo naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to zejména v tom, že by věděl o úmyslu hlavních pachatelů. Dále namítal proti výroku o náhradě škody, že mu jím nemohlo být uloženo zaplatit poškozenému částku 190.320 Kč, pokud byl uznán vinným ze spáchání trestného činu jímž byla způsobena škoda 73.000 Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, č. j. 7 Tdo 858/2005-265, byl z podnětu dovolání stěžovatele zrušen výrok rozsudku soudu prvého stupně o náhradě škody ve vztahu ke stěžovateli a usnesení odvolacího soudu, pokud tento výrok ponechalo nedotčen, a poškozená UPC Česká republika, a. s., byla se svým nárokem na náhradu škody proti stěžovateli odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, a dovolání M. C. bylo odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že usnesením Nejvyššího soudu bylo ve výrokové části pouze rozhodnuto o jeho dovolání v části týkající se výroku rozsudku soudu prvého stupně o náhradě škody. O zbývající části jeho dovolání nebylo ve výroku nijak rozhodnuto, ačkoliv z odůvodnění vyplývá, že bylo shledáno zjevně neopodstatněným. Dále zopakoval dovolací námitku, že skutková věta soudu prvého stupně neobsahuje skutečnosti, ze kterých by plynulo naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to zejména v tom, že by věděl o úmyslu hlavních pachatelů. Vytýká Nejvyššímu soudu, že namítá skutečnosti, které ve specifikaci skutku uvedeny nejsou. Dále namítá, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by věděl o tom, co ostatní obvinění hodlali konat, a tvrzení obviněného R. označuje za nesmyslné. Konečně opakuje odvolací námitku, že trestní stíhání proti němu vůbec nebylo řádně zahájeno, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání nesplňovalo zákonné požadavky.
Ústavní soud konstatuje, že vyhodnocování důkazní situace a rozhodování v intencích práva na zákonné úrovni, je ve výlučné pravomoci obecných soudů, do níž je Ústavní soud oprávněn zasahovat pouze v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, a svévolného hodnocení důkazů (viz sp. zn. III. ÚS 177/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 35, N. 172. str. 315), resp. v případech konkurence norem na zákonné úrovni, konkurence jejich interpretačních alternativ, a svévolné aplikace práva na zákonné úrovni (viz sp. zn. III. ÚS 747/2000 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 29. N. 7. str. 47).
Námitka vadně zahájeného trestního řízení, ačkoliv to tak stěžovatel nepodává, úzce souvisí s námitkou absence uvedení konkrétních skutečností osvědčujících subjektivní stránku v popisu skutku. Jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak v obžalobě i rozsudku soudu prvého stupně je totiž v popisu skutku dostatečně a shodně uvedeno, že pomoc stěžovatele spočívala v poskytnutí a řízení osobního automobilu k cestám do prodejen a následnému odvážení zboží. Podvod spočíval v tom, že zboží bylo hlavními obžalovanými odebráno k jinému než sjednanému účelu, čímž byla poškozené způsobena škoda. Ačkoliv je právní věta v usnesení o zahájení trestního stíhání odlišná od právní věty uvedené v obžalobě a rozsudku soudu prvého stupně, nic to nemění na tom, že bylo stěžovateli od počátku jasné, proč je trestně stíhán. Tomu ostatně odpovídala obhajoba, která byla od počátku řízení naprosto konstantní, tedy že se stěžovatel skutku nedopustil, a že obviněný R. vypovídá nepravdivě. Proto lze námitku nezákonnosti zahájení trestního stíhání a na něj navazujícího přípravného řízení považovat za zjevně neopodstatněnou.
Z toho lze dále dovodit, že ve vztahu k předchozí námitce se obecné soudy všech stupňů zcela správně zabývaly z ní vyplývající námitkou absence popisu subjektivní stránky ve specifikaci skutku. Stěžovatel přitom sám připouští, že se obecné soudy touto otázkou zabývaly, vytýká však, že pouze v odůvodnění a tudíž bez přímého vztahu k výroku. V této souvislosti argumentuje rozhodnutím, sp. zn. I. ÚS 46/96 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 43), a rozhodnutím, sp. zn. IV. ÚS 582/99 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 17. N. 30). Nelze však vyvozovat stejné závěry z rozhodnutí Ústavního soudu pro jinou skutkovou a právní situaci, než je ta, která byla předmětem rozhodování. Stěžovatel totiž pomíjí, že v případech posuzovaných oběma uvedenými rozhodnutími šlo o trestné činy, které obsahují zavinění coby součást skutkové podstaty (§158 trestního zákona, resp. §179 trestního zákona), tedy nikoliv coby obecnou náležitost trestného činu (§3 odst. 3 trestního zákona), jako tomu je v nyní posuzovaném případě (§250 odst. 1 a 2 trestního zákona). Aniž by na své stávající jurisprudenci hodlal Ústavní soud cokoliv měnit považuje za ústavně souladný postup obecných soudů, které se v posuzovaném případě subjektivní stránkou trestného činu zabývaly jen v rámci odůvodnění svých rozhodnutí.
Co se týče podstaty posuzování subjektivní stránky trestného činu Ústavní soud neshledává prostor (tak jak byl shora obecně vymezen) pro přezkum závěru obecných soudů prvních dvou stupňů, pokud zohledňují souvislosti a okolnosti daného případu s vědomím, že neexistuje přímý důkaz. Přiměřeně totéž platí o vyhodnocení důkazní situace obecnými soudy, resp. o konstatování věrohodnosti výpovědi svědka R., na jejímž základě byli všichni obžalovaní uznáni vinnými.
Z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů vyplývá, že opravný prostředek je z hlediska rozhodování přezkumným soudem nedělitelný, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o jediný opravný prostředek. Považuje-li tedy přezkumný soud za vadný jen výrok o náhradě škody rozhoduje tak, že zruší jen tento výrok, aniž by jakýmkoliv svým výrokem rozhodoval o tom, že ostatní výroky zůstávají nedotčeny, resp. že se v tomto rozsahu opravný prostředek odmítá či zamítá (viz Rt 417 in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck. 17/2002; a Rt 531 in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck. 23/2003). Z toho lze dovodit, že postup podle §265i odst. 1 trestního řádu, resp. podle §265j trestního řádu, není namístě tam, kde je dovolání částečně vyhověno. Proto je zjevně neopodstatněnou i námitka stěžovatele, že dovolací soud ve výrokové části nerozhodl o části dovolání, kterou v odůvodnění označil za zjevně neopodstatněnou.
Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu