ECLI:CZ:US:2006:2.US.633.05
sp. zn. II. ÚS 633/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. K., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Robešem, advokátem, se sídlem v Mikulově, Alfonse Muchy 3 (adresa pro doručování Pekařská 12, 602 00 Brno) směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2005, č. j. 5 Cmo 176/2005-23, spojené s návrhem na zrušení §220k odst. 1, věta třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, a společnosti CE WOOD, a. s., se sídlem ve Zlíně, Zlínské Paseky 3662, zastoupené JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem, se sídlem v Šumperku, Gen. Svobody 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto rozhodnutím Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2004, č. j. 50 Cm 17/2004-9, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání a určení výše vypořádání v penězích dle §220p obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák."), na základě žaloby podané žalobcem (stěžovatelem), směřující proti žalované společnosti CE WOOD, a. s. (vedlejšímu účastníkovi). Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně tím, že ke včasné námitce žalované soud zjistil, že podle smlouvy ze dne 19. listopadu 2003 má být věc projednána v řízení před rozhodci. Protože účastníci neprohlásili, že na smlouvě netrvají a podmínky podle §106 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), za nichž soud věc projedná, nejsou dány, bylo řízení zastaveno.
Vrchní soud v Olomouci se v odůvodnění napadeného rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud navíc podal podrobný výklad problematiky významu rozhodčí doložky ve smlouvě o převzetí pro řízení o přezkumu výše vypořádání a určení jeho výše. V této souvislosti konstatoval, že rozhodčí doložka ve smlouvě o fůzi je závazná i pro akcionáře, ačkoliv tento není smluvní stranou smlouvy. O tom svědčí i systematické zařazení do §220k obch. zák., který upravuje práva akcionáře a nikoliv práva či povinnosti zanikající společnosti a jeho nástupce. Výklad, podle něhož je rozhodčí doložkou ve smlouvě o fůzi vázán i akcionář, který není stranou této smlouvy, odpovídá dle názoru odvolacího soudu i účelu úpravy práva akcionáře na přiměřené vypořádání a práva akcionáře na přezkum jeho výše, jakož i pravidlu rozumného vypořádání vztahů všech zúčastněných stran procesu přeměny společnosti. Z obtížnosti kalkulace nároku akcionáře potom vyplývá snaha zákonodárce umožnit rychlou a účinnou ochranu práv všech stran zúčastněných procesu přeměny s tím, že pro majetkové spory mezi nástupnickou společností a bývalým akcionářem zaniklé společnosti lze předem dohodnout rozhodčí řízení. Tato úprava není v rozporu s principem na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to nejen proto, že rozhodčí nálezy a jejich výkon podléhají soudní kontrole [část čtvrtá zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení")], ale rovněž proto, že stanovení výměnného poměru, výše dorovnání a výše přiměřeného vypořádání je především odbornou otázkou. Odvolací soud uzavřel, že rozhodčí doložka obsažená ve smlouvě o převzetí jmění hlavním akcionářem má pro spory o majetkové nároky akcionářů zanikající společnosti obdobné procesní účinky jako rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky řízení podle §2 zákona o rozhodčím řízení, a je proto překážkou dalšího postupu v tomto řízení, pokud nejsou splněny předpoklady stanovené v §106 odst. 1 věta druhá o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 a 2 Listiny. Nejprve zrekapituloval průběh dosavadního řízení a posléze se věnoval důvodům, v nichž spatřuje protiústavnost napadeného rozhodnutí a samotného §220k odst. 1 věta třetí obch. zák. Obecným soudům vytýká, že odmítly jednat o jeho žalobě na přezkoumání výše přiměřenosti vypořádání poskytovaného menšinovým akcionářům. Své rozhodnutí přitom obecné soudy odůvodnily odkazem na rozhodčí smlouvu, která je ovšem dle názoru stěžovatele absolutně neplatná a ustanovení, o které se opírá je v rozporu s ústavním pořádkem. Ustanovení §220k odst. 1 věta třetí obch. zák. umožňuje obchodním společnost sjednat si, že spory mezi nimi a jejich akcionáři nebudou rozhodovány před zákonnými obecnými soudy, ale v rozhodčím řízení. Jeho protiústavnost spatřuje stěžovatel v tom, že akcionáři, kteří jsou potenciálními žalobci, nejsou stranami smlouvy o fůzi či jiné obdobné smlouvy, v níž může být rozhodčí doložka obsažena. Těmito stranami jsou pouze dotčené obchodní společnosti - potenciální žalovaní. Toto ustanovení tak umožňuje potenciálním žalovaným zvolit si fórum, před nímž budou žaloby proti nim posuzovány a rozhodovány, a odejmout tak akcionáře jejich zákonným soudům. Stěžovatel zdůraznil, že žádnou rozhodčí smlouvu týkající se řešení sporu mezi ním a nástupnickou společností CE WOOD, a. s., o přezkoumání přiměřenosti vypořádání v penězích neuzavřel, a není tedy ani žádnou rozhodčí smlouvou vázán. Jeho žaloba tedy může být posouzena pouze v řízení před obecným soudem. Nikdo jiný než žalobce se nemůže se žalovaným dohodnout o tom, že spor proti němu bude řešen s vyloučením pravomoci obecných soudů. Stěžovatel dále vyslovil názor, že rozhodčí smlouva je neplatná i pro samotný rozpor s §2 odst. 1 a §7 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení, neboť Společnost pro dražby a rozhodčí řízení, s. r. o., z jíž sestaveného seznamu se mají rozhodci vybrat, je stavěna do role stálého rozhodčího soudu, jímž v žádném případě není a nemůže být, neboť nebyla zřízena zákonem. Vzhledem k tomu, že po právní moci rozhodnutí soudu, jímž se povoluje zápis převzetí jmění do obchodního rejstříku, nelze podat žalobu na neplatnost usnesení valné hromady a smlouvy o převzetí jmění, je právo stěžovatele na soudní ochranu omezeno pouze na možnost žalovat na přezkoumání přiměřenosti vypořádání a domoci se spravedlivého vypořádání. Pokud by nebylo zrušeno napadené rozhodnutí, byla by stěžovateli v jeho sporu týkajícím se převzetí jmění zcela odepřena možnost jakkoliv se domáhat svého práva u soudu před svým zákonným soudcem.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. K návrhu na zrušení §220k odst. 1 obch. zák. uvedl, že platná právní úprava je v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny, který přímo předpokládá možnost domáhat se svého práva i u jiného orgánu než soudu, a není tím dotčeno ani právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Brně ve vyjádření účastníka řízení konstatoval, že právní úprava obchodního zákoníku není v rozporu s principem práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadená rozhodnutí jsou v souladu s právním pořádkem a s ústavněprávními předpisy. Poukázal přitom na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 84/05, které řešilo obdobnou problematiku.
Ústavní soud se k uvedené problematice v minulosti vyjádřil zejména ve svém usnesení, sp. zn. III. ÚS 84/05, na jehož závěry lze poukázat a zopakovat je i ve stávající věci. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, že smlouva o převzetí jmění hlavním akcionářem a v ní obsažená rozhodčí doložka vyloučila z rozhodování o přezkoumání výše vypořádání obecné soudy a stanovila, že k rozhodnutí o přezkoumání jsou příslušní rozhodci. Tím došlo k odepření poskytnutí soudní ochrany na straně akcionářů, kteří nebyli účastníky smlouvy o převzetí, v případě potenciálního sporu s hlavním akcionářem. Stěžovatel je toho názoru, že pravomoc rozhodčího soudu nebo rozhodců může být dána podle tohoto zákona pouze dohodou sporných stran (tj. dohodou za účasti akcionářů). Zákon podle stěžovatele nepředpokládá založení této pravomoci přímo ze zákona anebo smlouvou jedné ze stran sporu se třetí osobou. Vyloučení pravomoci soudu v předmětném případě je protiústavní, protože protiústavní je samotný §220k odst. 1 obch. zák.
Ústavní soud úvodem k této věci podotýká, že legitimní očekávání držitele akcií nedosahuje takové intenzity jako legitimní očekávání vlastníka jiného majetku vzhledem k tomu, že samotné vlastnictví akcií nezaručuje akcionářům neměnné postavení, ani absolutní rovnost akcionářů, neboť rozsah akcionářských (vlastnických) práv je odvozen od počtu akcií shodné nominální hodnoty, a z povahy podstaty akciové společnosti vyplývá možnost "rizika" změn postavení jejich společníků, zejména minoritních akcionářů (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 720/01). V naznačené souvislosti poukazuje Ústavní soud i na závěry vyjádřené v usnesení ve věci, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 324/97, dle něhož "pokud je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy na ochranu základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. a spol., 1989, A-169)."
V usnesení, sp. zn. III. ÚS 527/04, Ústavní soud dále konstatoval, že právní úprava institutu zrušení akciové společnosti s převodem jmění na akcionáře se z důvodu nedokonalého propojení rejstříkového řízení a řízení o žalobě o neplatnost smlouvy (ve spojení s žalobou o neplatnost usnesení valné hromady), kdy uvedené propojení umožňuje nezvratný zápis převodu jmění do obchodního rejstříku bez přezkoumání důvodnosti žaloby o neplatnost smlouvy, se pohybuje na samé hranici ústavnosti. Nelze však tvrdit, že menšinoví akcionáři nejsou vybaveni žádným účinným ochranným prostředkem. Takový nástroj představuje žaloba podle §131 odst. 4 obch. zák., na základě níž může být menšinovým akcionářům přiznána náhrada škody a přiměřené zadostiučinění a menšinoví akcionáři tak nejsou zkráceni na svých právech. Z obsahu ústavní stížnosti ani z vyžádaného spisu není zřejmé, zda stěžovatel využil možnosti postupovat uvedeným způsobem.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě §106 odst. 1 o. s. ř., ve kterém se stanoví, že jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat. Dle odůvodnění napadeného rozhodnutí však účastníci neprohlásili, že na smlouvě netrvají a podmínky podle §106 odst. 1 věta druhá o. s. ř., za nichž soud věc projedná, dány nebyly, a proto soud postupoval v souladu se zákonem, když řízení zastavil.
Dle názoru Ústavního soudu rozhodnutím krajského soudu o zastavení řízení a následným potvrzujícím rozhodnutím vrchního soudu k neústavnímu omezení práva stěžovatele jako akcionáře na soudní ochranu nedošlo, neboť možnosti právní ochrany jeho majetkových práv spojených s vlastnictvím akcií mu zůstaly přiměřeně zachovány. Pokud stěžovatel nebyl spokojen s obsahem smlouvy o převzetí, mohl do tří měsíců ode dne konání předmětné valné hromady podat u soudu žalobu na vyslovení neplatnosti smlouvy o převzetí, která musí být spojena s návrhem na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o převodu jmění (§183 obch. zák. ve spojení s §131 obch. zák.). Předmětem soudního přezkumu by v tomto řízení byla otázka, zda byly splněny všechny zákonem stanovené povinnosti podmiňující bezvadnost procedury převodu jmění, zatímco řízení o dorovnání podle §220k obch. zák. se zabývá výlučně otázkou výše přiměřeného vypořádání.
Za této situace Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Jestliže byla ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto odmítnutí promítnout i do návrhu zrušení ustanovení §220k odst. 1 věta třetí obch. zák. Ústavní soud dříve dovodil (viz sp. zn. III. ÚS 101/95), že je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků Ústavním soudem odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. b) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. května 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu