ECLI:CZ:US:2006:2.US.642.04
sp. zn. II. ÚS 642/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 8. března 2006 sp. zn. II. ÚS 642/04 ve věci ústavní stížnosti JUDr. F. H. proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze 7, Strojnická 27, ze dne 7. 9. 2004 sp. zn. ČTS: OKFK-10/9-2004 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2004 č. j. 2 Zt 601/2004-34, jimiž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta.
I. Usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze 7, Strojnická 27, ze dne 7. 9. 2004 sp. zn. ČTS: OKFK-10/9-2004 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. 2 Zt 601/2004 se zrušují.
II. Návrh na vydání předběžného opatření, jímž by bylo Policii ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze 7, Strojnická 27, uloženo, aby až do vyřešení ústavní stížnosti nebyla pořádková pokuta uložená usnesením ze dne 7. 9. 2004 sp. zn. ČTS: OKFK-10/9-2004 vymáhána, se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená usnesení. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva plynoucí z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V doplnění ústavní stížnosti doručeném Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2004 pak stěžovatel navrhl vydání "předběžného opatření ve smyslu §80 zákona o Ústavním soudu" výše uvedeného znění.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spisový materiál Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze 7, vztahující se k uvedené věci.
Z usnesení policejního komisaře Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze 7 ze dne 7. 9. 2007 č. j. ČTS:OKFK-10/9-2004, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného PhDr. J. K. (obviněný si jej převzal tentýž den v 10.15 hod.) pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 trestního zákona, vyplývá, že obviněný PhDr. K. se měl trestného jednání dopustit tím, že dne 7. 1. 2004 v Ústí nad Labem zpracoval znalecký posudek z oboru psychologie na žádost stěžovatele, resp. jeho obhájce JUDr. V. T., ve kterém zodpověděl otázky vztahující se k průběhu vytěžení P. F. příslušníky Policie České republiky, zejména zda způsob tzv. vytěžení P. F. odpovídal regulérnímu postupu, zda bylo při vytěžování použito vůči jmenovanému nátlaku a manipulace, zda lze považovat vyjádření vytěžovaného za objektivní a další. Závěry jím zpracovaného posudku měly jednoznačně konstatovat, že způsob vytěžení neodpovídal regulérnímu postupu, na osobu vytěžovaného byl ze strany policie použit psychický nátlak a manipulace a vyjádření P. F. nelze považovat za objektivní. Jeho znalecké zjištění však údajně nemělo odpovídat skutečnému průběhu úkonu podání vysvětlení P. F. dne 2. 3. 2000 a postupu policistů a předmětný znalecký posudek je tedy hrubě zkreslený.
Stěžovatel byl Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze 7 vyzván, aby se dne 7. 9. 2004 v 9.30 hod. dostavil do budovy Policie České republiky v Ústí nad Labem k podání vysvětlení podle §158 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel se skutečně dne 7. 9. 2004 v uvedenou dobu na policii dostavil. Policie žádala vysvětlení stěžovatele v rámci trestního řízení vedeného proti PhDr. J. K. ve fázi přípravného řízení (po zpracování záznamu o zahájení úkonů trestního řízení) před zahájením trestního stíhání. To bylo proti PhDr. J. K. zahájeno téhož dne až po ukončení úkonu podání vysvětlení stěžovatelem (ten byl ukončen v 9.50 hod.).
Z úředního záznamu o podaném vysvětlení, sepsaného policejním orgánem Služby kriminální policie a vyšetřování Praha 7 pod sp. zn. ČTS: OKFK-10/FK-10/9-2004 vyplývá, že stěžovatel byl v rámci trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podle §175 odst. 1 trestního zákona dne 7. 9. 2004 v 9.30 hod. požádán o vysvětlení policií v Ústí nad Labem. Před zahájením výslechu uvedl, že porozuměl poučení osoby podávající vysvětlení (rozvedenému na předtištěném tiskopise v rozsahu všech souvisejících ustanovení). Poté byl výslovně znovu poučen o tom, že ten, kdo nevyhoví výzvě dané podle trestního řádu, tedy i osoba podávající vysvětlení, může být potrestán pořádkovou pokutou až do 50 000 Kč. Následně byl vyzván podle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu k podání vysvětlení v trestní věci podezřelého PhDr. J. K. ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 trestního zákona v souvislosti s podaným znaleckým posudkem na průběh výslechu (tzv. vytěžení) P. F. dne 3. 3. 2000 policisty P. a S. Stěžovatel k požadované výzvě předložil do trestního spisu své vyjádření ze dne 7. 9. 2004, ve kterém uvádí některé skutečnosti, které souvisí s přibráním znalce PhDr. K. Do trestního spisu bylo přijato písemné "vyjádření stěžovatele k výzvě na podání vysvětlení" datované dnem 7. 9. 2004 v Ústí nad Labem, v němž uvedl: "Se soudním znalcem panem PhDr. J. K. jsem se nikdy osobně nesetkal ani jsem s ním nikdy nejednal. Znalecký posudek jmenovaného soudního znalce byl vyžádán mým právním zástupcem JUDr. T. k doplnění trestního oznámení podaného na nezákonně konající kriminalisty P., S. aj. Vzhledem k tomu, že uvedené trestní oznámení a tím i znalecký posudek jsou součástí mojí obhajoby ve věci, vedené u Policie České republiky ÚOKFK exp. Ústí nad Labem ČTS: 1/2-2004, využívám mého práva a více vysvětlovat nehodlám. A to i proto, že jak trestní oznámení na kriminalisty P., S. aj., tak i podivné a nezákonné zastrašování soudního znalce je předmětem šetření Inspekce MV." Na otázku policejního komisaře, proč zvolil ke zpracování posudku osobu znalce PhDr. K., stěžovatel odpověděl: "plně se odvolávám na své vyjádření ze dne 7. 9. 2004, nemám více, co bych k této věci uvedl." Na upozornění policejního komisaře, že jeho odpověď nereflektuje položenou otázku, stěžovatel uvedl: "opětovně opakuji, že se odvolávám na své vyjádření z dnešního dne". Poté bylo jeho podání vysvětlení přerušeno a vydáno usnesení podle §66 trestního řádu. Stěžovatel na to uvedl, že považuje policejního komisaře za osobu podjatou a podal stížnost proti postupu policejního orgánu i proti usnesení, které vydal. Úřední záznam stěžovatel nepodepsal. Následně doplnil svou výpověď v tom smyslu, že využívá svého práva obhajoby v trestní věci vedené proti jeho osobě, kde znalecký posudek k předmětnému trestnímu oznámení na policisty P., S. a další je součástí jeho obhajoby. Proto že v této věci nebude podávat vysvětlení. Dále uvedl, že úřední záznam odmítl podepsat proto, že mu policejní komisař odmítl vydat jeho kopii.
Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze 7 pak usnesením ze dne 7. 9. 2004 sp. zn. ČTS: OKFK-10/9-2004 stěžovateli uložila podle §66 odst. 1 trestního řádu pořádkovou pokutu ve výši 20 000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnila tím, že stěžovatel odmítl podat vysvětlení na základě výzvy policejního orgánu podle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu, nevyhověl tedy výzvě podle trestního řádu, aniž by využil svých práv daných mu v jeho postavení trestním řádem. Jeho vyjádření ze dne 7. 9. 2004 podle názoru policejního komisaře rovněž neodpovídalo na otázky položené při úkonu podání vysvětlení. Stížnost stěžovatele byla usnesením Státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. 2 Zt 601/2004 zamítnuta jako nedůvodná. Stížnostní orgán vyšel z příslušného úředního záznamu o podaném vysvětlení stěžovatele, z něhož dovodil, že stěžovatel odmítl bez zákonného důvodu podat vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu, ačkoli byl řádně poučen. Neuposlechl tedy výzvy policejního komisaře. Policejní orgán tak nepochybil, když stěžovateli uložil pořádkovou pokutu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí policejního i stížnostního orgánu projednávanou ústavní stížností. Uvedl v ní, že předmětný znalecký posudek byl zadán a vypracován pro účely jeho obhajoby. Měl dosvědčit, že nátlakem na vytěžovaného F. bylo dosaženo tvrzení určitých skutkových okolností, které byly uvedenými kriminalisty dále nepravdivě uzpůsobeny nejprve do úředního záznamu, nepříznivě zaměřeného proti stěžovateli v době, kdy ještě nebyl trestně stíhán. Tvrdí, že uvedený úřední záznam byl využit při rozhodování soudu o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. Dále popisuje údajné obtíže spojené s jeho snahou o získání kopie úředního záznamu a magnetofonového záznamu o vytěžení pana F., aby tyto materiály mohly být předány znalci JUDr. K. Stěžovatel připomíná, že byl dne 10. 3. 2000 na hraničním přechodu Starý Hrozenkov zadržen a bylo mu sděleno obvinění. Vytěžený pan F. v pozici obviněného údajně ve svých výpovědích dne 18. 4. 2000 a 5. 5. 2000 do protokolu poukázal na použití psychického nátlaku jmenovanými kriminalisty při jeho výslechu a předmětnou svou výpověď ze dne 3. 3. 2000 označil za vynucenou. Dne 20. 10. 2003 byl údajně na uvedené kriminalisty provádějící dne 3. 3. 2000 vytěžení pana F. podán podnět k zahájení trestního stíhání. Stěžovatel se domnívá, že postup policejního orgánu v posuzovaném případě je jedním z důsledků obavy policejních orgánů, aby nebyla za uvedené situace zmařena celá původní koncepce jeho trestního stíhání.
Vzhledem k tomu, že podání vysvětlení je pouze operativním úkonem, který byl proveden mimo přípravné řízení, jehož začátek je, jak stěžovatel uvádí, odvozen od zahájení trestního stíhání PhDr. K., nebylo podle názoru stěžovatele možné mu pořádkovou pokutu podle ustanovení §66 trestního řádu uložit. Dále namítá, že znalecký posudek vypracovaný znalcem PhDr. K. je součástí jeho obhajoby v řízení, v němž figuruje jako obviněný. Je přesvědčen o tom, že k takovému důkazu ve spojení se skutečnostmi, které se mu kladou za vinu, nemůže být ve smyslu ustanovení §33 trestního řádu nucen vypovídat.
Odůvodnění rozhodnutí o stížnosti vytýká, že nereagovalo na stěžovatelem uplatněné námitky a nezabývalo se tak otázkou, zda státní moc byla v dané věci uplatněna v mezích stanovených zákonem.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel podal návrh na předběžné opatření ve smyslu ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu směřující k tomu, aby pořádková pokuta ve výši 20 000 Kč nebyla vymáhána.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze 7 ve svém vyjádření zopakovala dosavadní průběh předmětného trestního řízení i průběh samotného podání vysvětlení stěžovatelem. Písemné vyjádření, které při něm stěžovatel předložil, nepostihovalo veškeré skutečnosti, které bylo podle názoru účastníka potřeba zjistit, proto byly stěžovateli položeny doplňující otázky. Na ty však odmítl odpovědět. Jeho jednání policejní orgán vyhodnotil jako nevyhovění výzvě podle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu a uložil mu proto usnesením podle §66 odst. 1 trestního řádu pořádkovou pokutu. Účastník zdůrazňuje, že stěžovatel v posuzované věci nevystupuje v pozici osoby podezřelé a před podáním vysvětlení byl o svých právech náležitě poučen. Neztotožňuje se s tvrzením stěžovatele, že podání vysvětlení je namístě považovat za operativní úkon, neboť trestní řád takové označení nezná. Rovněž tak nemíní přisvědčit úvaze stěžovatele, že úkon byl proveden ve fázi předcházející přípravnému řízení, neboť ve smyslu ustanovení §12 odst. 10 trestního řádu podání vysvětlení stěžovatelem bylo policejním orgánem vyžadováno v rámci přípravného řízení. Účastník je přesvědčen o tom, že policejní orgán je oprávněn udělit pořádkovou pokutu podle ustanovení §66 trestního řádu za nevyhovění výzvě k podání vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu tomu, kdo této výzvě nevyhoví. K tomuto závěru lze dospět jednak výkladem systematickým - zařazení úpravy pořádkové pokuty v rámci trestního řádu, i logickým - pokud je možné dle ustanovení §158 odst. 6 trestního řádu uložit pořádkovou pokutu tomu, kdo se po předchozím řádném předvolání bez dostatečné omluvy nedostaví k podání vysvětlení, tím spíše je možné potrestat pořádkovou pokutou toho, kdo se sice k podání vysvětlení dostaví, ale bez zákonného důvodu podat vysvětlení odmítne (argumentum a minori ad maius). Práva stěžovatele podle §33 trestního řádu, coby osoby obviněné v rámci trestního řízení, které je s ním vedeno, nebyla nikterak zpochybněna, nemůže se jich však dovolávat v rámci trestního řízení, v němž práva spojená s postavením obviněného svědčí jiné osobě. Ze této situace mu však stále svědčilo právo podání vysvětlení odepřít s poukazem na ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu, které nicméně stěžovatel nevyužil. Na závěr účastník konstatuje, že subjektivní hodnocení postupu státního orgánů stěžovatelem hraničí s pomluvou. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta.
Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem zásadně nesouhlasí s argumentací stěžovatele, že v době, kdy byl vytěžován, trestní stíhání PhDr. K. nedospělo do stádia přípravného řízení. Podle názoru účastníka se stěžovatel zřejmě neseznámil s novelou trestního řádu účinnou od 1. 1. 2002, která změnila dikci ustanovení §12 odst. 10 trestního řádu a za počátek přípravného řízení označila úsek řízení podle trestního řádu od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení. V posuzované věci k sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení došlo dne 23. 3. 2004 a v době uložení pořádkové pokuty stěžovateli tedy již dlouho probíhalo. K námitce stěžovatele, že nemůže být ve smyslu ustanovení §33 trestního řádu nucen vypovídat, účastník uvádí, že znalecký posudek PhDr. K. byl zpracován ve věci podaného trestního oznámení stěžovatele na kriminalisty P. a S. O tom svědčí i text samotného posudku ("ve věci podaného trestního oznámení JUDr. F. H., CSc.") i prohlášení stěžovatele ze dne 7. 9. 2004, v němž uvedl, že posudek vyžádal JUDr. T. k doplnění trestního oznámení podaného na nezákonně konající kriminalisty P. a S. Pro stěžovatelovo nynější tvrzení, že předmětný posudek je součást jeho obhajoby, neexistují žádné podklady. Stěžovatel se tedy nemůže odvolávat na ustanovení §33 odst. 1 trestního řádu, neboť v předmětné věci nevystupoval v pozici obviněného. Jiná situace by jistě nastala, kdyby stěžovatel vypovídat odmítl s odkazem na ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu. K tomu však v posuzované věci nedošlo. Účastník připomíná, že se shodnou argumentací stěžovatele se zabývalo krajské státní zastupitelství ve vyrozumění o dohledové prověrce. Účastník zdůrazňuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání PhDr. K. bylo vyhotoveno na podkladě znaleckého posudku ze dne 26. 4. 2004 zpracovaného znalcem PhDr. K. N., CSc. Účastník se dále odmítá vyjadřovat k arogantním a ničím nepodloženým tvrzením stěžovatele.
Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze 7 ve svém přípisu ze dne 22. 2. 2006 upozornila na konkrétní části vyžádaného spisového materiálu a shrnula podstatné body svého vyjádření k ústavní stížnosti.
Všichni uvedení účastníci ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy), a nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5). Tento závěr se netýká jen autonomního postavení obecných soudů, ale je pravidelně vztahován i na ostatní orgány veřejné moci, policii a státní zastupitelství nevyjímaje.
V jádru argumentace stěžovatele leží jeho tvrzení, že příslušný policejní orgán i stížnostní orgán porušily jeho ústavně zaručená práva tím, že pro důvodné odepření podání vysvětlení v trestní řízení vedeném proti PhDr. K. mu uložily pořádkovou pokutu.
Ústavní soud je podle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním. S ohledem na obsah ústavní stížnosti se Ústavní soud nejdříve zabýval otázkou, zda v dané věci došlo k dotčení stěžovatelova ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny. V tomto kontextu Ústavní soud posuzoval ústavnost interpretace a aplikace ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu, který uvádí okolnosti, za nichž orgány činné v trestním řízení mohou uložit pořádkovou pokutu.
Pořádková pokuta je jedním z prostředků, které umožňují zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení a uposlechnutí příkazů daných podle trestního řádu. Při použití tohoto donucovacího prostředku je vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 147). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání. Jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich ukládání vůči různým subjektům. Jsou tudíž zpravidla rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 28/98; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 161, vyhlášen pod č. 2/2000 Sb.). V nálezu sp. zn. III. ÚS 766/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 94) Ústavní soud dovodil, že musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu, aby úvaha o udělení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovala principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.
V posuzovaném případě policejní orgán a následně stížností orgán dovodily porušení podmínky stanovené v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu, tj. nevyhovění výzvě dané dle trestního řádu, z toho, že stěžovatel v postavení osoby podávající vysvětlení odmítl bezdůvodně vypovídat.
K problematice odepření výpovědi osoby podávající vysvětlení, resp. svědka, z důvodu nebezpečí jeho trestního stíhání dle ustanovení §158 odst. 7, resp. §100 odst. 2 trestního řádu, se Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 150). Konstatoval v něm, že právo svědka odepřít výpověď (za podmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny). Jde o zcela subjektivní právo svědka, který v uvažovaných případech, po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností, jak je sám vnímá; v tomto smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém rozhodování omezován či dokonce ke složení svědecké výpovědi nucen. Orgán, rozhodující o důvodnosti odepření výpovědi musí mít k dispozici alespoň v nezbytné míře dostatečné informace, na nichž hodlá své rozhodnutí založit. Ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky mu přísluší oprávnění odpověď na ně odmítnout. Při úvaze nad důvodností odepření výpovědi nelze od odpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by ve své konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, v níž by byl na svém ústavně zaručeném základním právu garantovaném čl. 37 odst. 1 Listiny zkrácen nebo jen ohrožen.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 26/03 Ústavní soud nadto připomněl, že smyslem a účelem ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu je průmět ústavní maximy zákazu donucování k sebeobvinění dle čl. 37 odst. 1 Listiny do oblasti práva jednoduchého.
Závěry, plynoucí z uvedeného právního názoru Ústavního soudu plně dopadají i na posuzovanou věc. Ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu je třeba interpretovat silně restriktivně, aby nedocházelo k porušování zákazu sebeobvinění a k porušení práva nebýt podroben působení veřejné moci v situacích, v nichž není dán materiální podklad k jejímu výkonu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 431/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 31).
V projednávané věci je nutno vyjít ze skutečnosti, že trestní řízení (později trestní stíhání) proti PhDr. K. bylo vedeno v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku, jehož zadavatelem byl stěžovatel, resp. jeho právní zástupce JUDr. T. Znalecké zkoumání bylo zaměřeno na posouzení, zda při vytěžení P. F. příslušníci policie postupovali regulérně, zda bylo při vytěžování použito nátlaku a manipulace, a zda lze tedy jeho výpověď považovat za objektivní, přičemž znalec na naznačené otázky odpověděl tak, že naznačené pochybnosti o správnosti postupu policistů potvrdil. Ze spisu je patrno, že pan F. mimo jiné označoval za pachatele trestné činnosti stěžovatele. Stěžovatel měl v úmyslu, jak ostatně vyplývá i ze znění posudku, použít závěry znaleckého posudku v jiném trestním řízení jako důkaz ve svůj prospěch. Na otázku jeho případných kontaktů s PhDr. K., které by jej vedly k zadání zpracování znaleckého posudku, odpověděl odkazem na vyjádření, které policejní orgán přijal do trestního spisu, tedy tak, že se s uvedeným znalcem nikdy osobně nesetkal a že znalecký posudek byl vyžádán jeho právním zástupcem JUDr. T. Dále uvedl, že využívá svého práva a více vysvětlovat nehodlá. Další reakce policejního orgánu byla zřejmě vedena snahou získat od stěžovatele další informace o okolnostech vedoucích k volbě zadání zpracování posudku PhDr. K.
Pokud tedy poté, co stěžovateli byla položena konkrétní otázka, jíž se mělo podání vysvětlení týkat, po poučení o právu odepřít podání vysvětlení odkázal na své písemné vyjádření, v němž uvedl, že využívá svého práva a více vysvětlovat nehodlá, které policejní orgán přijal do trestního spisu, nemohl policejní orgán vyloučit, že svého práva odepřít podání vysvětlení stěžovatel využil s ohledem na obavu z nebezpečí svého trestního stíhání, byť to výslovně do protokolu neuvedl, či s ohledem na skutečnost, že osoba podezřelá by mohla být osobou stěžovateli blízkou. Policejní orgán však namísto toho, aby stěžovatele vyzval k upřesnění důvodů odmítnutí podání vysvětlení, bez dalšího mu uložil pořádkovou pokutu, aniž by měl splněny předpoklady pro objektivní posouzení důvodnosti odepření podání vysvětlení. Odmítnutí akceptace odepření podání vysvětlení za uvedených skutkových okolností se tak jeví jako ničím nepodložené a tudíž předčasné.
Ústavní soud připomíná, že obsah i aplikace ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu je výrazem priority ústavního zákazu donucování k sebeobvinění dle čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dle čl. 14 odst. 3 písm. g) mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") v jeho kolizi s veřejným zájmem na dosažení účelu trestního řízení, jímž je objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že jednou z funkcí Ústavy je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. III. ÚS 26/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soud, svazek 32, nález č. 22).
V posuzované věci to znamená povinnost příslušných orgánů interpretovat jednotlivá ustanovení trestního řádu v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Jestliže v projednávané věci orgány policie i státního zastupitelství postupovaly jinak a za popsaného skutkového stavu aplikovaly oprávnění zakotvené v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu pro porušení nevyhovění výzvě k podání vysvětlení dle §158 odst. 3 písm. a) trestního řádu v důsledku absence naplnění podmínek odmítnutí podání vysvětlení dle §158 odst. 7, který částečně odkazuje na §100 odst. 2 trestního řádu, pak z důvodů vyložených výše nepostupovaly způsobem ústavně konformním a ocitly se v rozporu s důsledky, jež pro ně vyplývají z čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Paktu. Při samotné aplikaci ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu porušily princip uplatňování státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, garantovaný článkem 2 odst. 2 Listiny a v konečném důsledku zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud obě napadená usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení §146 a §146a trestního řádu, ve znění účinném od 1. 10. 2005, by o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty rozhodoval soud. Přijetí nové úpravy, která v době vydání napadených rozhodnutí ještě nebyla účinná, bylo vyvoláno nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.).
Návrhu na vydání předběžného opatření, aby pořádková pokuta uložená usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Praze 7, Strojnická 27, ze dne 7. 9. 2004 sp. zn. ČTS: OKFK-10/9-2004 nebyla podle §80 zákona o Ústavním soudu vykonávána, jehož se stěžovatel domáhá, Ústavní soud nemohl vyhovět. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit. Kompetence Ústavního soudu jsou v dané otázce vymezeny v ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle citovaného ustanovení může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí za splnění zákonných podmínek. Domáhá-li se stěžovatel vydání předběžného opatření, jímž by bylo uloženo, aby pořádková pokuta nebyla policejním orgánem vymáhána, Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí příslušný, proto tento návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl.