ECLI:CZ:US:2006:2.US.648.05
sp. zn. II. ÚS 648/05
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 15. února 2006 sp. zn. II. ÚS 648/05 ve věci ústavní stížnosti D. Z. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2005 sp. zn. 3 Tdo 701/2005, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. 3 To 984/2004 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2004 sp. zn. 72 T 140/2000, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle dle §147 odst. 1 trestního zákona, a ve věci návrhu na zrušení §147 a 147a trestního zákona.
I. Postupem nerespektujícím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vedoucím k vynesení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 9. 2005 sp. zn. 3 Tdo 701/2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. 3 To 984/2004, bylo porušeno základní právo stěžovatele na obhajobu garantované čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2005, napadl shora citované rozsudky obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel spatřuje v trestním řízení před obecnými soudy porušení svých základních práv zaručených Ústavou České republiky (dále jen "Ústava ČR") a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně byla dle stěžovatele zasažena práva plynoucí z čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2, čl. 3, čl. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i práva plynoucí z čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Stěžovatel uvedl, že byl coby člen statutárního orgánu společnosti U., a. s., uznán vinným ze spáchání trestného činu dle §147 odst. 1 trestního zákona, když svým zaměstnancům srazil ze mzdy pojistné na veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, státní politiku zaměstnanosti a zálohy na daň z příjmu, avšak příslušné částky oprávněným institucím neodvedl. Přitom se hájil, že se společnosti nepodařilo naplnit tři ze čtyř podnikatelských záměrů, čímž se dostala do platební neschopnosti a nemohla příslušné odvody realizovat. Danou situaci se stěžovatel snažil řešit splátkovými kalendáři s oprávněnými institucemi i vhodným vedením obchodní politiky, ovšem v plné míře se mu dostát zákonným povinnostem vůči oprávněným institucím nepodařilo. Z uvedeného stěžovatel vyvodil nedostatek subjektivní stránky trestného činu, který brání vyslovení viny.
Dále stěžovatel obecným soudům vytkl, že porušily zásadu volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 trestního řádu, neboť učinily závěr o vině stěžovatele na podkladě nepodložených skutečností a spekulativních důkazů, když ve věci nebyl proveden znalecký posudek ohledně ekonomického, resp. účetního stavu společnosti U., a. s., v době neodvádění příslušných dávek. Nejvyššímu soudu v tomto ohledu stěžovatel vytkl, že se nevypořádal se všemi jeho dovolacími námitkami a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Na straně Krajského soudu v Ostravě stěžovatel spatřuje další závažné pochybení, když tento soud provedl veřejné zasedání o odvolání bez jeho přítomnosti, ačkoli se prostřednictvím svého obhájce včas a řádně omluvil z konání veřejného zasedání z důvodu náhlého onemocnění, přičemž zároveň požádal o jeho odročení. Popsaným postupem měl odvolací soud stěžovateli znemožnit vyjádřit se k trestnímu řízení a odejmul mu tak právo na obhajobu.
Stěžovatel rovněž zdůraznil, že není v souladu s principy právního státu, aby vůbec za daného stavu věci došlo k jeho trestnímu stíhání, neboť je jím neoprávněně založena výhoda ve prospěch oprávněných institucí, spočívající v tom, že je stěžovatel hrozbou trestního postihu (za spáchání trestného činu dle §147 trestního zákona) nucen k platbě právě jim, a to na úkor ostatních soukromoprávních subjektů - věřitelů. Nadto stěžovatel vyslovil názor, že není ani ve shodě s principem subsidiarity trestní represe postihovat jednání, pro něž byl trestně stíhán, trestními sankcemi, když stát má možnost protiprávní jednání dlužníků, spočívající v neodvedení příslušných plateb, postihovat cestou občanskoprávní.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, jakož aby zrušil i ustanovení §147 a 147a trestního zákona (o účinné lítosti pachatele trestného činu dle §147 trestního zákona).
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření ostatních účastníků řízení. Okresní soud v Ostravě prostřednictvím Mgr. J. R., předsedy senátu, odkázal plně na odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud v Ostravě ústy předsedkyně senátu JUDr. E. D. uvedl, že ustanovení §147 trestního zákona slouží k ochraně zájmu státu na řádném odvedení dávek, k němuž jsou plátci povinni ze zákona, nikoli ze soukromoprávního závazku. V ostatním odvolací soud rovněž odkázal na odůvodnění jím vyneseného rozhodnutí. Nejvyšší soud (prostřednictvím Mgr. J. H., předsedy senátu) vyjádřil přesvědčení, že v řízení před Nejvyšším soudem ani jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ustanovení trestního řádu ani žádných jiných norem právního řádu. Rovněž Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Po seznámení se s obsahem replik obecných soudů k nim již stěžovatel další vyjádření neučinil. Ve shodě se všemi ostatními účastníky řízení však vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání, pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že od tohoto jednání nebude možno očekávat další objasnění věci.
II.
Před rozhodnutím o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě vedený pod sp. zn. 72 T 140/2000. Z něj zjistil, že Okresní soud v Ostravě shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle §147 odst. 1 trestního zákona, jehož se dopustil jako člen představenstva společnosti U., a. s., devíti skutky popsanými blíže ve výroku rozsudku. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří let. Soud dospěl k názoru, že společnost U., a. s., měla dostatek finančních prostředků, aby odváděla povinné platby; resp. pokud těchto prostředků nebylo dostatek pro zaplacení všech povinných odvodů, pak proto, že ekonomická politika společnosti (jíž byl stěžovatel statutárním orgánem, tedy odpovědnou osobou) byla nehospodárná. Trestnou činnost stěžovatele soud považoval za prokázanou např. ze smlouvy o půjčce ve výši 600 tisíc korun, kterou společnost uzavřela z pozice věřitele, dlouhodobého uzavírání finančně nevýhodných smluv (např. se zaměstnanci v manažerských pozicích), výdajů na leasing automobilů, tabulkového výkazu zisků a ztrát společnosti či z účetních dokladů společnosti (za rok 1999 předložených toliko v kopii). Soud rovněž dovodil, že společnost U., a. s., byla ve finančních obtížích po delší dobu, která stěžovateli měla signalizovat nutnost opatření, jejichž realizací by byla schopna činit zákonné odvody, či opatření směřujících k ukončení chodu společnosti.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel řádně a včas odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě. O konání veřejného zasedání o odvolání byl stěžovatel vyrozuměn dne 22. 11. 2004 (jeho obhájce dne 8. 11. 2004), přičemž den konání veřejného zasedání byl odvolacím soudem stanoven na 14. 12. 2004. V úvodu veřejného zasedání obhájce stěžovatele omluvil z důvodu nemoci, k čemuž doložil potvrzení o pracovní neschopnosti stěžovatele. Zároveň ústy obhájce stěžovatel učinil žádost o odročení veřejného zasedání, kterému chtěl být osobně přítomen. Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo možné jednat v nepřítomnosti stěžovatele, a ve věci meritorně rozhodl, když usnesením rozhodl o zamítnutí jeho odvolání. Rozhodnutí o konání veřejného zasedání odvolací soud odůvodnil tak, že stěžovatel nenavrhoval ve veřejném zasedání provádět další důkazy, ke kterým by se stěžovatel mohl chtít vyjádřit. Ani odvolací soud sám nezamýšlel dokazování doplnit, což vyjádřil tím, že stěžovatele k veřejnému zasedání nepředvolával, nýbrž toliko jej o jeho konání vyrozuměl. Tím dle názoru odvolacího soudu bylo jasně deklarováno, že jsou splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatele. Pokud jde o věcnou stránku případu, Krajský soud v Ostravě ke skutkovým zjištěním a provedenému dokazování uvedl, že se téměř v celém rozsahu ztotožňuje s prvoinstančním soudem, aniž by bylo zapotřebí provádět ve věci důkaz znaleckým posudkem. Trestnou činnost stěžovatele považoval za prokázanou svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, včetně výše uvedených kopií účetních dokladů.
Usnesení o zamítnutí odvolání napadl stěžovatel v souladu s ustanoveními trestního řádu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné. Konstatoval, že dovolací námitku spočívající v absenci znaleckého posudku není oprávněn zkoumat, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním soudů, jimiž je Nejvyšší soud vázán. Doplnil, že k nápravě namítaného pochybení slouží jiný mimořádný opravný prostředek než dovolání, a to stížnost pro porušení zákona. Neshledal ani mezi skutkovými zjištěními soudů první a druhé instance a jejich právním posouzením věci žádný extrémní nesoulad. Pokud jde o dovolací námitku, že veřejné zasedání o odvolání bylo bezprávně vedeno v nepřítomnosti stěžovatele, Nejvyšší soud shledal, že postup Krajského soudu v Ostravě nelze označit za nezákonný. Dodal, že konání veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatele nebránily zákonné důvody a odvolací soud tento svůj postup řádně odůvodnil.
III.
Ústavní soud shledal, že posuzovaná ústavní stížnost byla podána včas, je přípustná a netrpí ani jinými vadami, které by bránily její projednatelnosti. K rozhodnutí dospěl Ústavní soud mimo ústní jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci, a pro tento případ měl v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k dispozici ode všech účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. Po meritorním projednání ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla zčásti podána důvodně, zčásti jde o ústavní stížnost nepřípustnou, zčásti pak zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti mnohokrát judikoval, že primárně není povolán k přezkumu interpretace a aplikace "jednoduchého" práva a jeho úkolem není přezkum zákonnosti, ale ochrana ústavně garantovaných základních práv a svobod. Pokud jde o výklad norem "jednoduchého" práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud tento výklad současně zasahuje do základních práv a svobod jednotlivce. Základní práva a svobody totiž podle konstantní judikatury Ústavního soudu vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Na základě takto vymezeného rozsahu přezkumné činnosti Ústavního soudu se v posuzované věci Ústavní soud zabýval otázkou, zda aplikace a interpretace příslušných právních norem obecnými soudy nebyly na újmu ústavně zaručených práv a svobod, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával.
Ústavněprávní základ práva na spravedlivý proces je obsažen v hlavě páté ("Právo na soudní a jinou právní ochranu") čl. 36 Listiny; právo na obhajobu je pak zakotveno v čl. 40 Listiny. Konkrétně dle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 40 odst. 3 věty první Listiny má obviněný právo, aby se mohl hájit sám. V rovině posuzovaného případu stěžovatel oprávněně apeloval na skutečnost, že toto jeho základní právo bylo nadepsaným postupem porušeno, k čemuž Ústavní soud dodává, že porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny spatřuje zejména na straně Krajského soudu v Ostravě v rozhodnutí o odvolání, resp. v řízení, které předcházelo jeho vynesení, rovněž však na straně Nejvyššího soudu, který tento nedostatek, ač namítán v podobě dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, nezhojil.
Krajský soud v Ostravě o konání veřejného zasedání o odvolání stěžovatele sice řádně vyrozuměl, ovšem následně mu odepřel možnost se tohoto veřejného zasedání účastnit, navrhovat důkazy a vyjádřit se k jeho průběhu. Za situace, kdy se stěžovatel pro nemoc z veřejného zasedání omluvil, řádně důvod své nepřítomnosti doložil a požádal o jeho odročení, měl odvolací soud jeho žádosti vyhovět. Neobstojí argumentace odvolacího soudu, kterou svůj postup odůvodnil. Sám odvolací soud totiž uvádí, že stěžovatel v odvolání namítal neúplnost provedeného dokazování (konkrétně absenci znaleckého posudku), ale zároveň nelogicky dovozuje, že doplnění dokazování stěžovatel nenavrhl. Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 1561) vyplývá, že obhájce stěžovatele ústně zopakoval obsah odvolání, tedy i při veřejném zasedání zazněla námitka neúplnosti provedeného dokazování. Jinými slovy, namítá-li stěžovatel neúplné dokazování a konkretizuje-li onu neúplnost, nelze dovodit, že nenavrhuje provedení důkazu, aniž by si soud tuto skutečnost ověřil výslovným dotazem na stěžovatele či alespoň jeho obhájce. To se však v daném případě nestalo. Za všech okolností jsou totiž obecné soudy povinny dostát požadavkům ochrany ústavně zaručených práv jednotlivce, v jejichž světle je třeba vykládat "jednoduché právo". V posuzovaném případu však z tohoto požadavku Krajský soud v Ostravě vykročil.
Ústavní soud dále podotýká, že obecné soudy přehlédly jeho již ustálenou judikaturu týkající se uplatňování práv osoby, proti níž se trestní řízení vede, z hlediska kontradiktornosti řízení. Účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 129; obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02, uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 41, a nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04, uveřejněn tamtéž, svazek 36, nález č. 60, vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.). Pokud se nalézací činnost Ústavního soudu ve shora popsaném smyslu týkala vazebního řízení, tím spíše je nutné ji aplikovat pro řízení ve věci samé, což však obecné soudy neučinily.
Pokud jde o napadené usnesení dovolacího soudu, nutno konstatovat, že rovněž Nejvyšší soud tímto svým rozhodnutím nerespektoval judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114, sp. zn. I. ÚS 4/04, uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 42, či sp. zn. IV. ÚS 128/05, uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 100). Ústavní soud opakovaně rozhodl v tom smyslu, že rozhodování soudu o jakémkoli opravném prostředku nemůže se octnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, už s ohledem na to, že základní práva jsou ustanovením čl. 4 Ústavy ČR postavena pod ochranu soudní moci. Dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu, dovolací soud je tedy za každé situace povinen chránit základní práva a svobody jedince. V dané věci proto není z pohledu zachování základních práv stěžovatele dostačující, přešel-li Nejvyšší soud stěžovatelovu námitku absence znaleckého posudku (jako nezbytné podmínky pro spravedlivé rozhodnutí o vině) pouze nevěcným konstatováním, že k takovému přezkumu není s ohledem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oprávněn. Tedy konstatoval-li dovolací soud bez ohledu na závažnost dovolacích námitek, že stěžovatel dovolací důvody opírá předně o zpochybnění skutkových zjištění soudu, pročež není možné zabývat se meritem věci, aplikoval ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu natolik restriktivně, že vybočil z rámce ústavních práv stěžovatele na spravedlivý proces. Zcela pak přehlédl, že uplatnění této námitky je třeba posuzovat v úzké návaznosti na uplatnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu. Své povinnosti zabývat se ochranou základních práv jednotlivce se Nejvyšší soud nezbaví ani odkazem dovolatele na existenci jiného mimořádného opravného prostředku, stížnosti pro porušení zákona, kterým ostatně dovolatel ani nedisponuje, jak již Ústavní soud rovněž judikoval.
Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že dovolací soud se tím, že neshledal v postupu odvolacího soudu ohledně konání veřejného zasedání vady, sám dostal mimo ústavní rámec ochrany základních práv stěžovatele. Odůvodnění správnosti postupu odvolacího soudu je navíc ryze formalistické, aniž by obsahovalo jakoukoli věcnou argumentaci. Za ni není možné považovat ani v odůvodnění vyslovené stanovisko Nejvyššího soudu, že Krajský soud v Ostravě konání veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatele již řešil a vysvětlil, neboť již odvolací soud v tomto ohledu postupoval protiústavně, a bylo na soudu dovolacím, aby zásah do základních práv stěžovatele zjistil a provedl nápravu vadného stavu.
Veden doktrínou minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, Ústavní soud shledal, že pro nápravu zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv je namístě zrušit toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě. Nejzávažnější z pochybení obecných soudů, vytčené tímto nálezem, spočívá v procesně vadném postupu právě soudu odvolacího, na němž v řízení po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem bude, aby bezpodmínečně umožnil stěžovateli plné uplatnění jeho ústavně garantovaných práv. Za této situace je třeba považovat návrh stěžovatele na zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě, citovaného v záhlaví, za nepřípustný (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ačkoli Ústavní soud nezasáhl do napadených rozhodnutí po věcné stránce, neboť není povolán k meritornímu rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele, jako obiter dictum dodává, že v dalším řízení by bylo vhodné doplnit dokazování v posuzované věci o příslušný znalecký posudek ohledně účetnictví společnosti U., a. s., už proto, že provedený důkaz kopiemi účetních dokladů, jakkoli doplněn o čestné prohlášení o fyzickém zničení jejich originálů, nejeví se být pro účely trestního řízení důkazem dostatečným.
Návrhem stěžovatele na zrušení §147 a 147a trestního zákona se Ústavní soud věcně nezabýval, jelikož navrhovaný postup by byl s ohledem na způsob vyřízení ústavní stížnosti - zrušení napadených usnesení pro procesní vady, nikoli z meritorního hlediska - předčasný.
S ohledem na shora uvedené důvody postupoval Ústavní soud dle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti co do návrhu na zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě vyhověl. V části, v níž se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě, Ústavní soud ústavní stížnost ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou. Návrh na zrušení ustanovení §147 a 147a trestního zákona Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.