ECLI:CZ:US:2006:2.US.670.06
sp. zn. II. ÚS 670/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Havířov - Město, Dělnická 1a/434, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 To 511/2006, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 0 Nt 4242/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 10. 2006 a i v ostatním splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na soudní řízení a spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 2 Listiny i čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. O Nt 4242/2006, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel je Policií České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ostrava, pod ČTS: OKFK-12/6-2005, trestně stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako trestní čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona, spáchaný formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 0 Nt 3167/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 1 To 244/2006, byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) trestního řádu. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Ostrava, sp. zn. 4 VZv 2/2006, bylo rozhodnuto podle §71 odst. 3 trestního řádu za použití §73b odst. 2 trestního řádu o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě, a to z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu.
Okresní soud v Ostravě následně usnesením ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 0 Nt 4242/2006, zamítl podle §72 odst. 3 trestního řádu žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijal písemný slib stěžovatele, podle §73a trestního řádu nepřijal nabídku peněžité záruky stěžovatele a podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřijal záruku J. Z. a P. Š. za vazbu stěžovatele. O stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 1 To 511/2006, tak, že napadené usnesení zrušil ve výroku, kterým podle §73a trestního řádu nebyla přijata nabídka peněžité záruky stěžovatele a nově rozhodl tak, že podle §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nepřijal nabídku peněžité záruky P. Š. ve výši do 1.000.000,-Kč. V ostatních výrocích ponechal napadené usnesení nezměněno.
Stěžovatel napadl obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Po rekapitulaci dosud proběhlého řízení upozorňuje zejména na to, že ve své žádosti o propuštění z vazby na svobodu žádal o osobní výslech. Soud však učinil rozhodnutí bez tohoto výslechu a svůj postup nijak nezdůvodnil. S touto otázkou se nevypořádal ani soud stížnostní, stejně jako s dalšími námitkami uplatněnými ve stížnosti. Stěžovatel odkazuje na čl. 5 odst. 4 Úmluvy a dovozuje z něj, že mu náleží právo, aby byl v rámci soudního řízení, v němž se rozhoduje o pokračování omezení jeho osobní svobody, vyslechnut. Uvádí, že svou žádostí argumentoval k důvodům rozhodnutí státního zástupce o pokračování vazby, které nebyly náležitě řešeny při rozhodování o jeho vzetí do vazby. Jeho výslech byl namístě i v souvislosti s navrhovaným slibem a zárukami třetích osob i vzhledem k obsahu předkládací zprávy státního zástupce, která argumentovala přepisy telefonních hovorů vyhotovených po jeho vzetí do vazby.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Okresní soud v Ostravě. Podrobně zrekapituloval průběh vazebního řízení. Stran dosud trvajícího vazebního důvodu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i rozhodnutí stížnostního soudu. Vzhledem k obsahu tohoto vyjádření, které nepřináší žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovateli k případné replice.
Další účastník řízení Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
V jádru argumentace stěžovatele leží jeho námitka, že měl být v dané fázi trestního řízení, při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby, soudem osobně slyšen. Ústavní soud se tedy zabýval otázkou, zda okolnost, že tomu tak v daném případě nebylo, nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou.
Především je třeba konstatovat, že trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní slyšení při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 trestního řádu, obdobné tomu, jež je zakotveno pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (§77 odst. 2 trestního řádu).
Judikatura Ústavního soudu ovšem přijala závěry, z nichž se podává, že tato okolnost pro hodnocení položené otázky nemusí být určující. V nálezu pléna ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/05 (uveřejněného pod č. 239/2005 Sb.), Ústavní soud dovodil, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby". Současně však - tamtéž - upozornil, že je třeba odlišovat situaci rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě podle §71 odst. 3, 4 trestního řádu od té, z níž vychází posuzovaná ústavní stížnost, kdy je otázka trvání vazby otevřena k žádosti obviněného podle §72 odst. 3 trestního řádu. Na takové řízení, jak uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, není možné vztáhnout ve stejném rozsahu shora uvedená měřítka, která lze vztahovat jen na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Z toho plyne, že při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby nejde, alespoň nutně, o řízení v podobě řízení kontradiktorního s povinným slyšením obviněného. Je totiž nutno přihlížet i k aspektům praktickým (průtahy paralyzující trestní řízení v poměrech, kdy obviněný je oprávněn žádat o propuštění z vazby kdykoli, resp. znovu po čtrnácti dnech) i k okolnosti, že v trestním řádu je zakotven i jiný (nenávrhový) režim zkoumání, zda důvody trvání vazby nadále existují (§71 odst. 3, 4 trestního řádu).
Situaci podle §72 odst. 3 trestního řádu postihuje jiná část (označenému nálezu předcházející) judikatury Ústavního soudu, jež ve shodě s tím, co bylo uvedeno dosud, na osobní slyšení obviněného důraz neklade, ledaže jde o případy uplatněných novot, a za samozřejmého předpokladu, že jde o novoty pro rozhodování o trvání vazby relevantní, jež co do své povahy nemohly být efektivně uplatněny toliko v rovině písemné žádosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 544/03).
Z uvedeného je patrné, že Ústavní soud obecně nezpochybňuje právo obviněného při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody vznést požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, ale z takového požadavku musí být zřejmá konkrétní nová fakta, která nejsou ani nepravděpodobná ani bezvýznamná a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoli, záleží plně na jeho úvaze.
Z obsahu spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že stěžovatel ve své žádosti o propuštění z vazby na svobodu a ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně navrhoval, aby byl v tomto řízení osobně slyšen. Ze samotných důvodů, o něž svou žádost o propuštění z vazby opřel, však nelze dovodit žádné relevantní skutečnosti, pro jejichž objasnění by bylo nutné stěžovatele osobně vyslechnout v kontradiktorním řízení, když za okolnost, pro niž by bylo namístě stěžovatele osobně, nad rámec písemných podání, vyslechnout, nelze dle názoru Ústavního soudu považovat navrhovaný slib a záruky třetích osob.
Ke stěžovatelem tvrzené okolnosti uplatněné ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, že poznatek o tom, že obchody měly být prováděny i přes jiné společnosti než před společnost EMULZ, a.s., který byl zjištěn z přepisů části hovorů z mobilního telefonu obviněného Vavruši, zůstává v rovině domněnek bez uvedení toho, jak souvisí se stěžovatelem, stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice nezaujal žádné stanovisko, ale na druhé straně o tento poznatek existenci předstižné vazby u stěžovatele na rozdíl od soudu prvního stupně neopřel. Nezpůsobilost takového zjištění při zkoumání vazebních důvodů tedy vyhodnotil sám, bez potřeby výslechu stěžovatele. Nelze tedy dovodit, že by jeho postupem byla porušena namítaná ústavně zaručená práva stěžovatele.
K tvrzené neexistenci žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující předstižnou vazbu, je třeba konstatovat, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů. Pro aplikaci ustanovení §67 trestního řádu, resp. jeho výklad, nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní věci. Do těchto úvah, plynoucích ze skutkových zjištění, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami, plynoucími z ústavního pořádku. Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve svém odůvodnění obsahuje konkrétní skutečnosti, které soud vedly k obavě, že by stěžovatel mohl trestnou činnost opakovat. Tyto skutečnosti, vyjma zjištění učiněných z přepisů části hovorů z mobilního telefonu obviněného Vavruši, o němž bylo pojednáno v předchozím odstavci, převzal do svého rozhodnutí i stížnostní soud. Pro stručnost tedy postačí odkázat na jeho ústavně konformní odůvodnění.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík
předseda senátu