ECLI:CZ:US:2006:2.US.725.06
sp. zn. II. ÚS 725/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák, se sídlem Sokolská 60, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 4 T 3/2006, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 12 To 67/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností - podanou včas a splňující i další formální podmínky jejího projednání před Ústavním soudem - se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byl stěžovatel spolu se spoluobžalovaným A. M. podle ust. §71 odst. 6 trestního řádu ponechán ve vazbě, dle ust. §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nebyly přijaty jejich sliby a jejich žádosti podle ust. §72 odst. 3 trestního řádu byly zamítnuty, přičemž bylo rozhodnuto, že důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu nadále trvají. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byly zamítnuty stížnosti obou spoluobžalovaných jako nedůvodné.
Z dokumentů k ústavní stížnosti přiložených a z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že je stěžovatel stíhán pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 4 trestního zákona, dílem dokonaný, dílem pokus spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle ust. §238 odst. 1, 2 trestního zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle ust. §176 odst. 1 trestního zákona. Usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 20 Nt 1566/2005, byl stěžovatel v tomto řízení vzat ze všech vazebních důvodů do vazby. Přípisem státního zástupce Městského státního zastupitelství ze dne 13. 2. 2006, č. j. 1 KZv 46//2005-676, byl stěžovatel vyrozuměn o tom, že téhož dne byla podána obžaloba.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně se omezil na pouhé obecné konstatování existence vazebních důvodů, neboť v odůvodnění jeho rozhodnutí není obsaženo vylíčení konkrétních skutečností, které by odůvodňovaly existenci vazebních důvodů, není uveden ani jediný příklad, který by existenci vazebního důvodu konkretizoval. Důvod vazby útěkové nemůže být spatřován pouze v tom, že je cizím státním občanem, a poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 645/99 a II. ÚS 347/96 a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Letellier proti Francii, a Rokhlina proti Rusku. Namítá, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývá, že jsou dány reálné obavy z toho, že bude při pobytu na svobodě opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Proto pouhé konstatování existence důvodné obavy, že by sám, případně ve spolupachatelství s dalšími osobami, jako v posuzované trestní věci, v trestním řízení pokračoval, nemůže sloužit jako odůvodnění vazby předstižné. Ve vztahu k rozhodnutí soudu druhého stupně, resp. k jeho odůvodnění, stěžovatel namítá, že je též nekonkrétní, vágní, povšechné a kusé a v podstatě nepřezkoumatelné. Omezuje se na obecné konstatování existence vazebních důvodů a neobsahuje vylíčení konkrétních skutečností, které by odůvodňovaly existenci vazebních důvodů. Odůvodnění napadených rozhodnutí tedy není takové, jaké má být s ohledem na význam ústavně zaručeného práva na osobní svobodu a odkazuje i v tomto ohledu na judikaturu Ústavního soudu. Rovněž tak podle něj absentují konkrétní důvody nemožnosti nahradit vazbu mírnějšími prostředky. Dále namítá, že není občanem České republiky a neovládá český jazyk, a proto mu měla být v souladu s §28 odst. 2 trestního řádu obžaloba přeložena. Překlady zákonem taxativně vymezených rozhodnutí přitom zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí jde, který má rovněž zásadně překlad doručovat. V případě obžaloby tato povinnost stíhá státního zástupce, který má tudíž povinnost obžalobu soudu předložit společně s překladem. Stěžovatel s ohledem na názor odborné nauky dovozuje, že pokud v daném případě nemůže státní zástupce doručit přímo stěžovateli, musí ji doručit soudu spolu s překladem, jinak nedojde k účinnému doručení. Stěžovateli je přitom známo, že obžaloba byla spolu s vyšetřovacím spisem soudu doručena v poslední den lhůty pro trvání vazby v přípravném řízení, avšak bez překladu. Proto se domnívá, že lhůta trvání vazby v přípravném řízení byla překročena (vzhledem k ust. §71 odst. 8 písm. c) trestního řádu, neboť v jeho případě nesmí celková doba vazby přesáhnout tři roky, když jedna třetina připadá na přípravné řízení).
Ústavní soud v souvislosti s danou věcí nejprve vytyčuje maximu, že osobní svoboda patří mezi základní postuláty každého demokratického právního státu. Z tohoto důvodu je také zařazena již v hlavě druhé Listiny mezi "základní lidská práva a svobody." Podle článku 8 odstavce 1 Listiny je osobní svoboda zaručena. Podle odstavce 2 téhož článku nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle odstavce 5 článku 8 nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Listina tedy stanoví, že vzetí do vazby je přípustné pouze při splnění následujících podmínek: existence zákonných důvodů vazby, existence zákonného způsobu vzetí do vazby, doba vazby stanovená zákonem a rozhodnutí soudu o uvalení vazby.
V dané věci byl stěžovatel držen ve vazbě z důvodu dle ust. §67 písm. a) trestního řádu, dle kterého smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Jinými slovy řečeno, každá z těchto skutkových podstat, jelikož jejich uspořádání je alternativní a nikoli kumulativní, je tím jednáním, příp. konkrétní skutečností, jež zakládá samo o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, a to buď tím, že uprchne anebo tím, že se bude skrývat.
Není pochyb, že "konkrétní skutečnosti" musí být dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění zmíněné obavy, nicméně je nelze interpretovat v tom smyslu, že nebude-li obviněný vzat do vazby, zcela jistě např. uprchne. To ostatně vyplývá i z jazykového výkladu slov "odůvodňují obavu", která citované ustanovení obsahuje. Při rozhodování o vazbě není reálné se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty "konkrétních skutečností", které opodstatňují vazební důvody. V těchto případech totiž nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný např. uprchne nebo se bude skrývat, protože by se již zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit. Na druhé straně však nemůže jít jen o jakési mlhavé a konkrétními skutečnostmi nepodložené podezření, poněvadž to by vedlo k neodůvodněným zásahům do osobní svobody obviněného.
Jak již dříve judikoval Ústavní soud v souvislosti s ust. §67 písm. b), trestního řádu, toto ustanovení předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností, závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit", v závislosti na konkrétním případu, "i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování" ( Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 2., C.H. Beck 1995, str. 47 ). Lze usuzovat, že tuto argumentaci je možné zobecnit a vztáhnout i na další dva vazební důvody, tzn. i na vazbu útěkovou ( písm. a) cit. ust.) a předstižnou ( písm. c) cit. ust.). Pro tyto dva vazební důvody je v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby opodstatňuje.
K samotným důvodům vazby (jejich stanovení) ve vztahu k rozhodování obecných soudů je potom zapotřebí uvést, že se při rozhodování soudů jedná o velmi subtilní problematiku, kdy obecně nelze zajisté zcela jednoznačně stanovit, že určitě nastane následek, který je obsažen v jednotlivých ustanoveních (důvodech) §67 trestního řádu. Požadavek jistoty - jak je již výše naznačeno - bez důvodných pochybností, při tomto typu rozhodování (jeho dosažení) není mnohokráte reálný. Při rozhodování o vazbě je ovšem nutné označit (odůvodnit) právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují příslušnou (zákonem označenou) obavu, v daném případě uvedenou v §67 odst. 1 písm. a) a c) trestní řádu.
Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům vazby) je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Posoudit konkrétní okolnosti každého případu se zřetelem na dosavadní skutková zjištění přitom náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), stejně jako hodnocení v této fázi trestního řízení ve věci provedených důkazů co do jejich relevance ve smyslu podřazení z nich plynoucích skutkových zjištění pod ust. §67 trestního řádu, aniž by tím jakkoliv prejudikovaly konečné rozhodnutí v otázce viny a trestu. Pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní, přesná a neměnná kritéria, která je naopak potřebné vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměr, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah a rozhodnutí jimi odložených, plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud - podle své ustálené judikatury - se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Takové pochybení ovšem v dané věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy totiž v posuzované věci poukázaly na určité konkrétní okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňují obavu z jednání stěžovatele předvídaného v ust. §67 písm. a), c) trestního řádu, přičemž je zřejmé, že tyto konkrétní okolnosti mohou značit určitou objektivní konstelaci, která zahrnuje nejen osobu navrhovatele, ale i znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které je stíhán. Postup obecných soudů v dané věci a v uvedených souvislostech nelze označit za ústavně nepřípustně extenzivní, případně extrémně rozporný ve vztahu existujících skutkových zjištění a samotných zákonem stanovených důvodů vazby.
Ve vztahu k naplnění podmínek ust. §67 písm. a) trestního řádu městský soud argumentoval poukazem na fakt, že stěžovatel není občanem České republiky a že na území České republiky nemá povolen trvalý pobyt. Pokud tedy stěžovatel omezuje argumentaci městského soudu ve vztahu k vazbě útěkové toliko na jeho státní příslušnost, nezakládá se takové tvrzení na obsahu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Poukaz městského soudu na stěžovatelovu cizí státní příslušnost tvořil jen část argumentace v této otázce (dále též uvedená skutečnost absence trvalého pobytu).
Přesto lze vytknout obecnému soudu jistou dávku obecnosti a "kusosti" ve vztahu k odůvodnění existence vazebního důvodu dle ust. §67 písm. a) trestního řádu. Nelze však současně odhlédnout od toho, že odůvodnění stížnostního soudu tento nedostatek zhojilo, když argumentaci městského soudu doplnilo o argumentaci "hrozbou vysokého trestu", která již sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestního stíhání a tím naplnění důvodnosti vazby dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu.
Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce nalezl Ústavní soud (srov. např. III. ÚS 566/03) v sepjetí s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných trestných činů" dle §41 odst. 2 tr. zák. Uvedené zákonné ustanovení přitom závažné trestné činy (po taxativním výčtu provedeném odkazem na §62 tr. zák.) v jejich zbytkové kategorii definuje jako úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osmi let. Podle Ústavního soudu lze "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.
Přitom právě ve shora uvedeném vymezení trestných činů, z jejichž spáchání je stěžovatel obviněn, kdy "nejpřísněji trestným" je zjevně trestný čin krádeže dle ust. §247 odst. 1 písm. b), 4 trestního zákona, ke kterému trestní zákon přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí 12 let, ve spojení s konkrétními okolnostmi případu stěžovatele v napadených rozhodnutích uvedených - tj. fakt, že stěžovatel trestnou činnost páchal po dlouhou dobu a nešlo tak o jednorázové jednání; stěžovatel je obviněn ze spáchání více trestných činů, přičemž pokud bude odsouzen za spáchání více než jednoho trestného činu, značí to dle ust. §34 písm. i) trestního řádu přitěžující okolnost; trestná činnost byla páchána ve spolupachatelství s dalšími osobami, tj. v jistém smyslu "organizovaně"; trestná činnost byla páchána s vysokými zisky (srov. tvrzení vrchního soudu "... z této činnosti měli značný majetkový prospěch") - lze vyvodit implicitně přesvědčení vrchního soudu o tom, že je možné předpokládat uložení trestu odnětí svobody stěžovateli ve výši nejméně kolem osmi let.
Pokud tedy Ústavní soud ve své judikatuře výkladá zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem, interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, Ústavní soud konstatuje, že tomuto požadavku vrchní soud dostál. Nejedná se tak o typovou "hrozbu vysokého trestu", která sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující. I s ohledem na výše uváděnou argumentaci soudu prvního stupně poukazem na cizí státní příslušnost stěžovatele a absenci trvalého pobytu na území České republiky, nelze než uzavřít, že - bráno pohledem na dvě napadená vazební rozhodnutí jako na jeden komplex, je proto třeba je přezkoumávat v celku - že postup obecných soudů v dané věci a v uvedených souvislostech nelze označit za ústavně nepřípustně extenzivní, případně extrémně rozporný ve vztahu existujících skutkových zjištění a samotného zákonem stanoveného důvodu útěkové vazby.
Rovněž postup obecných soudů ve vztahu k vazebnímu důvodu dle ust. §67 písm. c) trestního řádu v dané věci a v uvedených souvislostech nelze označit za ústavně nepřípustně extenzivní, případně extrémně rozporný ve vztahu existujících skutkových zjištění a samotného zákonem stanoveného důvodu předstižní vazby. Z rozhodnutí obecných soudů totiž vyplývá, že předstižní důvod vazby byl shledáván vzhledem k charakteru, rozsahu a dlouhodobosti páchání trestné činnosti, jakožto činnosti pokračující.
Z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů rovněž dostatečně vyplývá, že nepřijetí slibu podle §73 odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo odůvodněno povahou případu stěžovatele, popsaného v obou napadených rozhodnutích, pro niž nebyl slib považován za dostatečnou náhradu vazby. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že absentují konkrétní důvody nemožnosti nahradit vazbu mírnějšími prostředky.
Ústavní soud tedy shledal posouzení dalšího trvání vazby obecnými soudy ústavně konformním, přičemž právní závěry dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu, na něž se stěžovatel odvolává, vycházejí z odlišného skutkového základu, a proto na posuzovaný případ nedopadají.
Pokud jde o námitku stěžovatele obsahově naplněnou namítaným porušením ust. §28 odst. 2 a 3 ve spojení s ust. §71 odst. 8 písm. c) trestního řádu, které má mít za následek porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, Ustavní soud k tomu uvádí následující.
Stanoviskem, sp. zn. Pl. ÚS st. 20/05, ze dne 25. 10. 2005, Ústavní soud vyslovil názor, že základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny, protože základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. Což nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.
Vedle tohoto zásadního právního názoru je namístě konstatovat, že výklad shora citovaných ustanovení trestního řádu předkládaný stěžovatelem v ústavní stížnosti, který ústí do závěru stěžovatele o porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny v dané věci, lze pokládat za pozitivistický s ohledem na striktně formalistické zaměření, čímž pomíjí skutečnost, že Ústavní soud se ve své judikatuře řídí doktrínou materiálního právního státu. V tomto duchu nahlíží na vyklad jednoduchého práva orgánů veřejné moci a dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku posuzuje v té které věci zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní.
V posuzovaném případě jde především o to, jaký smysl má pro konkrétní osobu doručení v ust. §28 odst. 2 trestním řádu taxativně vyjmenovaných procesních aktů. Primárně je namístě uvést, že obžaloba je především procesním úkonem veřejné žaloby, jímž se zahajuje řízení před soudem, a nikoliv rozhodnutím v právním slova smyslu. Proto je v jistém smyslu poněkud nelogické, pokud i v případě obžaloby je hovořeno o povinnosti zajistit překlad rozhodnutí (ust. §28 odst. 2 trestního řádu). Pokud je v ust. §28 odst. 3 trestního řádu vázán počátek běhu lhůty pouze na případ doručení rozhodnutí společně s jeho překladem, je tím evidentně míněn počátek lhůty pro podání opravného prostředku nebo jiného procesního prostředku (např. ust. §314g odst. 1 trestního řádu) proti doručovanému rozhodnutí. V podstatě jen v takovém případě má význam a prostor překlad do jazyka, kterému účastník řízení rozumí, pro dosažení sledovaného principu rovnosti účastníků v řízení, a to ještě nad rámec vymezený ústavním pořádkem, jak bylo vyloženo výše. Nic takového v případě obžaloby nepřichází v úvahu, neboť podáním obžaloby nepočíná běžet obžalovanému žádná lhůta k procesnímu úkonu. Ostatně i teorie, na kterou se stěžovatel odvolává, nespojuje s absencí překladu obžaloby žádné formální důsledky (viz Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry F. : Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 216). Bylo by přitom formalistické vykládat ust. §28 odst. 3 trestního řádu tak, že řízení před soudem, a tím i lhůta pro rozhodnutí o dalším trvání vazby podle §71 odst. 5 trestního řádu, počíná běžet soudu až tehdy, kdy mu bude doručena obžaloba společně s překladem, když z podstaty věci všechny orgány činné v trestním řízení znají český jazyk (ust. §2 odst. 14 trestního řádu). Proto lze uzavřít - na základě uvedené teleologické argumentace - že za stavu lege lata doručení obžaloby i bez překladu má za následek počátek soudní fáze trestního stíhání a konec přípravného řízení, s čímž je spojeno jak ukončení celkové doby vazby v přípravném řízení, tak i další povinnosti uložené zákonem soudu.
Na tomto základě - tedy po shledání absence zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele - Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík
předseda senátu