ECLI:CZ:US:2006:2.US.762.06
sp. zn. II. ÚS 762/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2006 v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti MUDr. P. J., zastoupeného JUDr. Jozefem Buzalkou, advokátem se sídlem Machuldova 592/2, 142 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2958/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 19 Co 188/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 19 C 59/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.
Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na vyklizení skladu č. N7 umístěného ve východní části dvorní stavby domu č. p. 2999 v ulici Karolíny Světlé č. 12, Praha 1 - Staré Město. Městský soud v Praze v odvolacím řízení tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud ČR následně odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné z důvodu, že neshledal naplnění podmínek zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů, podle kterých nebyly splněny podmínky pro vyklizení předmětného skladu. Obecné soudy v napadených rozhodnutích totiž shledaly, že mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky nadále trvá nájemní vztah mimo jiné i k předmětnému skladu, a to na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 3. 1. 2000. Důvod vyklizení obecné soudy neshledaly ani ve výpovědi z nájmu, kterou v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 24 C 62/2003, již pravomocně označil Obvodní soud pro Prahu 1 za neplatnou. Obecné soudy pak neshledaly důvody pro vyklizení ani ve skutečnosti, že Magistrát hl. m. Prahy, odbor památkové péče vydal dne 17. 12. 2002 stanovisko, podle kterého je "ve východní části dvorní stavby domu č. p. 2999 nutno ,přeřešit' vstup (sklad N7) na okno", na základě kterého vydal stavební úřad rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Městský soud v Praze k tomu doplnil, že za předpokladu, že by stavební úřad nařídil provedení stavebních úprav, případně odstranění stavby, bylo by možno dát pro tento kvalifikovaný důvod výpověď z nájmu žalovaným k této části nebytového prostoru [§9 odst. 2 písm. f) zákona č. 116/1990 Sb.], a teprve v případě, že by po uplynutí výpovědní lhůty a skončení nájmu trvalo neoprávněné užívání nebytových prostor, bylo by namístě žalovat na vyklizení nebytových prostor.
Stěžovatel se domnívá, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů nastala patová situace, neboť nyní není schopen zajistit realizaci závazného stanoviska odboru památkové péče (výměna dveří za okno), a to ani cestou naznačenou v rozhodnutí Městského soudu v Praze, neboť v daném případě stavebním úřadem nebylo nařízeno provedení stavebních úprav nebo odstranění stavby, jak pro výpověď vyžaduje zákon č. 116/1990 Sb.
Stěžovatel proto v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na fair proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud stěžovateli přiznal spravedlivé zadostiučinění, a to částku 100.000 Kč.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů, které byly k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeny, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí, zjevně neopodstatněná.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá rámec přezkumu rozhodnutí obecných soudů prováděného Ústavním soudem v řízeních o ústavní stížnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před odvolacím soudem.
Takové postavení a funkce Ústavního soudu se projevují ve dvou rovinách. Jde-li o posuzování skutkových okolností případu, jak byly zjištěny a zhodnoceny obecnými soudy, je Ústavní soud povolán k přezkumu pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, v důsledku čehož soud učinil nepřijatelný právní závěr. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, není Ústavní soud oprávněn "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Ústavní soud pak rovněž není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je ovšem oprávněn zasáhnout tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce.
V daném případě je třeba předeslat, že stěžovatel v ústavní stížnosti explicitně nevyjádřil, v čem konkrétně spatřuje tvrzené porušení svých základních práv, když argumenty vznášené v ústavní stížnosti jsou toliko polemikou s právními závěry obecných soudů. Jinak řečeno, v ústavní stížnosti absentuje explicitně vyjádřená vazba mezi namítaným porušením jednoduchého práva a tvrzeným porušením základních práv stěžovatele.
Takovou vazbu však neshledal ani Ústavní soud, neboť z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, jaká skutková zjištění obecné soudy učinily a k jakým právním závěrům dospěly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se jasně podává, že důvod vyklizení nelze shledávat ani ve výpovědi z nájmu, která byla posouzena v jiném řízení před obecnými soudy jako neplatná, ani v existenci stěžovatelem předkládaných správních rozhodnutí. Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutí obecných soudů představovala shora uvedený případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry. Obecné soudy se pak podle Ústavního soudu nedopustily ani takové interpretace jednoduchého práva, která by současně porušila stěžovatelem uváděné právo na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Údajná patová situace, kterou rozhodnutí obecných soudů mělo vyvolat, pak sama o sobě nemůže vyvolávat zásah do ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud k tomu navíc uvádí, že se s takovým závěrem stěžovatele neztotožňuje, neboť obecné soudy se v napadených rozhodnutích vyjádřily pouze k tomu, že nastalá situace není důvodem pro vyklizení předmětné nemovitosti, neboť nájemní vztah nadále trvá. To však podle Ústavního soudu neznamená, že by realizaci nařízených stavebních opatření nebylo lze dosáhnout i za trvání nájemního vztahu, kdy je nájemce povinen takové omezení práva nájmu na dobu nezbytně nutnou strpět.
Ústavní soud současně považuje za nutné vyjádřit se ve formě obiter dictum ke skutečnosti, kterou v rozhodnutích obecných soudů nemohl přehlédnout, a to že ze složení senátů rozhodujících věc před Městským soudem v Praze a Nejvyšším soudem ČR tak, jak jsou zachycena v záhlavích rozhodnutí, vyplývá, že se na rozhodování podílely osoby ve vzájemném příbuzenském poměru (JUDr. E. I. a JUDr. F. I.). Zákonná právní úprava podjatosti soudce obsažená v ust. §14 o. s. ř. sice výslovně nezmiňuje otázku příbuzenského vztahu mezi soudci rozhodujícími tutéž věc v rámci několika instancí jako důvod vyloučení soudce z rozhodování. Přesto lze podle názoru Ústavního soudu požadavek, aby tutéž věc v rámci instančního postupu nerozhodovali soudci ve vzájemném příbuzenském poměru, dovodit z postulátu, že pro nestrannost a nezávislost soudce nepostačuje, aby byla dána, ale aby se jako taková i vnějškově jevila třetím osobám. Takové pojetí nestrannosti a nezávislosti vyplývá jak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, tak i z rozhodnutí Ústavního soudu.
Za situace, kdy sám stěžovatel námitku případné podjatosti soudce neuplatnil a Ústavní soud v daném případě ani neshledal ve věci samé porušení základních práv stěžovatele, bylo by projevem formalismu, pokud by z tohoto důvodu vyvozoval porušení stěžovatelových základních práv.
Pokud jde o část návrhu, v níž se stěžovatel domáhal přiznání spravedlivého zadostiučinění, musel Ústavní soud konstatovat, že k projednání této části návrhu není ani příslušný, neboť zákon o Ústavním soudu nesvěřuje Ústavnímu soudu pravomoc přiznávat stěžovatelům finanční náhrady za porušení ústavně zaručených základních práv.
S ohledem na to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z části jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a z části jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2006
Stanislav Balík
předseda senátu