ECLI:CZ:US:2006:2.US.89.04
sp. zn. II. ÚS 89/04
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 2. února 2006 sp. zn. II. ÚS 89/04 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti usnesení policejního rady Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Správy Severočeského kraje v Ústí nad Labem, ze dne 9. 12. 2003 ČTS: PSV-158/OHK-2003 a usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2004 č. j. 2 KZv 91/2003-368, jimiž byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta.
Usnesení policejního rady Policie ČR, Služby Kriminální policie a vyšetřování Správy Severočeského kraje v Ústí nad Labem, ze dne 9. 12. 2003 ČTS: PSV-158/OHK-2003 a usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2004 sp. zn. 2 KZv 91/2003-368 se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 2. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označená usnesení. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavní práva plynoucí z čl. 37 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Z usnesení policejního rady Policie České republiky, odboru obecné kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování v Ústí nad Labem, ze dne 17. 9. 2003 č. j. ČTS: PSV 158/0K-2003, jímž bylo zahájeno trestní stíhání obviněného J. H. pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, vyplývá, že obviněný H. se měl trestného jednání dopouštět spolu s dalším obviněným tak, že nejméně od listopadu 2001 do ledna 2003 v místech svého bydliště a sídel firem, za využití odcizených čistopisů technických průkazů, které jim dodával obviněný V., tyto neoprávněně opatřovali technickými daty na nákladní motorová vozidla značky T., u nichž použili dále jimi vyrobená falsa faktur mezi firmou T. K. a odběratelskými firmami H. Ch. a V. Š. - AUTODOPRAVA M. Na základě těchto padělaných dokladů zaváděli do provozu nákladní vozidla značky T. přivezená ze SRN, která byla starší pěti let od první registrace v zahraničí do doby celního projednání v České republice. Tato vozidla po zavedení do registrace následně prodali náhodným zájemcům s již vystavenými doklady a přidělenými SPZ.
Z protokolu o výslechu svědka, sepsaného policejním orgánem Služby kriminální policie a vyšetřování v Ústí nad Labem dne 2. 12. 2003 ve věci obviněného H. a spol. pod ČTS: PSV 158/OK-2003, vyplývá, že stěžovatelka před zahájením výslechu uvedla, že porozuměla poučení svědka (rozvedenému na použitém tiskopise v rozsahu všech souvisejících ustanovení). Poté vzala na vědomí, že její výslech se nebude týkat její pracovní činnosti u obviněného H., kde je zaměstnána jako externí účetní, ale bude zaměřen k osobě obviněného H., vybavení kanceláře výpočetní technikou, nakupování a prodeji nákladních vozidel značky T. Byla poučena dle §100 odst. 2 trestního řádu o svém právu odepřít svědeckou výpověď a na otázku, zda obviněný H. je nějakou osobou uvedenou v citovaném ustanovení, odpověděla, že není a že podle uvedeného paragrafu využívá svého práva odmítnout vypovídat. K tomu jí vyšetřovatel sdělil, že uvedený §100 odst. 2 trestního řádu se nevztahuje na její osobu a že je povinna vypovídat. Na to stěžovatelka odpověděla: "Ne nebudu vypovídat - toto sdělení se mi nelíbí". Poté byl její výslech ukončen.
Policejní rada Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Správy Severočeského kraje v Ústí nad Labem, pak usnesením ze dne 9. 12. 2003 ČTS: PSV-158/OHK-2003 stěžovatelce uložil podle §66 odst. 1 trestního řádu pořádkovou pokutu ve výši 20 000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka dne 2. 12. 2003 při svém výslechu v procesním postavení svědkyně v této trestní věci odmítla bezdůvodně vypovídat. Stížnost stěžovatelky byla usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2004 č. j. 2 KZv 91/2003-368 zamítnuta jako nedůvodná. Stížnostní orgán vyšel z příslušného protokolu o výslechu stěžovatelky, z něhož dovodil, že stěžovatelka odepřela vypovídat bezdůvodně a policejní rada tedy nepochybil, když jí uložil pořádkovou pokutu.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí policejního i stížnostního orgánu projednávanou ústavní stížností. Upozornila v ní na to, že předmětný výslech měl být zaměřen k osobě pana H., a to k otázkám "vybavení kanceláře výpočetní technikou a nakupování a prodej nákladních vozidel značky T.". Protože je u obviněného H. zaměstnána jako externí účetní a její pracovní činnost nelze od předmětu výslechu oddělit, a rovněž z důvodu nepřítomnosti svého právního zástupce využila svého práva a odmítla vypovídat. Má za to, že jelikož měla být vyslýchána k nakupování a prodeji nákladních vozidel, tedy přímo k tomu, co je vůči obviněnému H. posuzováno jako podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, mohla by být při poskytnutí výpovědi posléze trestně stíhána za to, že o této trestné činnosti věděla a její spáchání nepřekazila, popř. pro další trestné činy. Pokud by výslech byl veden k vybavení kanceláře výpočetní technikou, jistě by se musela vyjádřit i k evidencím na této technice vedeným, které jako účetní zčásti prováděla, z nichž by opět mohlo být případně dovozováno, že o trestné činnosti obviněného H. věděla a nepřekazila ji. Dalším důvodem odmítnutí výpovědi byla dle stěžovatelky okolnost, že ač příslušný policejní orgán informovala o tom, že svého právního zástupce vybavila generální plnou mocí, a projevila přání, aby byl tento zástupce přítomen u jejího výslechu, nebyl o jeho konání vyrozuměn, což je v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny.
K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení.
Policejní komisař Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Správy Severočeského kraje v Ústí nad Labem, ve svém vyjádření zopakoval průběh výslechu stěžovatelky. Setrval na stanovisku, že jelikož stěžovatelka po řádném poučení dle trestního řádu neoprávněně odmítla vypovídat jako svědek v trestní věci proti obviněnému H., byla jí důvodně uložena pořádková pokuta. Upozornil na to, že o jejím výslechu byli obhájci všech obviněných včas vyrozuměni a mimo obhájce obviněného Š. se ho také zúčastnili. Pokud se stěžovatelka odvolává na nevyrozumění jejího advokáta, policejní komisař upozornil na to, že stěžovatelka nepředložila plnou moc na právní zastupování její osoby u výslechu. Na závěr uvedl, že nebylo ani není uvažováno o trestním stíhání stěžovatelky v souvislosti s její činností jako externí účetní u obviněného H.
Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odkázala na odůvodnění napadeného usnesení ze dne 2. 1. 2004 a vyslovila názor, že ústavní stížnost je nedůvodná. Upozornila na to, že z dosud shromážděných důkazů se lze důvodně domnívat, že technické průkazy opatřené trestnou činností dosud nezjištěných pachatelů vyplňoval sám obviněný H. O legálnosti dovozu nákladních vozidel ze zahraničí a jejich zaúčtování do firemních dokladů H. nejsou pochybnosti, problém je v tom, že tato vozidla posléze na základě nezákonně opatřené veřejné listiny (po vyplnění technických průkazů shora) uváděl do provozu. Důkazy proti stěžovatelce (tj. že by věděla o tomto vyplňování) se v žádném případě ve vyšetřovacím spise nenacházejí a rovněž nejsou z celého obsahu spisu patrny poznatky o tom, že by orgány činné v trestním řízení šetřily možnost její údajné trestné činnosti.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5). Tento závěr se netýká jen autonomního postavení obecných soudů, ale je pravidelně vztahován i na ostatní orgány veřejné moci, Policii České republiky a státní zastupitelství nevyjímaje.
V jádru argumentace stěžovatelky leží její tvrzení, že příslušný policejní orgán i stížnostní orgán porušily její ústavně zaručená práva tím, že pro důvodné odepření svědecké výpovědi v trestní věci proti obviněnému H. a spol. jí uložily pořádkovou pokutu.
Porušení čl. 37 odst. 2 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že o jejím výslechu jako svědkyně nebyl vyrozuměn její advokát. Stejnou námitku uplatnila i ve stížnosti proti usnesení o uložení pořádkové pokuty a stížnostní soud se s ní vypořádal odkazem na platný zákon (trestní řád), který právní zastoupení svědka nepřipouští. Tato argumentace, i když má oporu v jednoduchém právu, nemůže obstát v rovině ústavnosti.
Při posouzení otázky, kdo má právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, vyšel Ústavní soud ze svého nálezu ze dne 20. 10. 2004 sp. zn. II. ÚS 386/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 153), v němž dovodil, že právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy podle čl. 37 odst. 2 Listiny přísluší každému občanu bez ohledu na jeho postavení v řízení či na charakter řízení, tedy i občanu při podání svědecké výpovědi. Obecná úprava by mohla toto právo omezit, pokud by jeho absolutní výkon vedl k eliminaci jiných práv garantovaných ústavním pořádkem, avšak samotný fakt, že toto právo není v obecné rovině ve vztahu ke svědkovi výslovně upraveno, nemůže vést k závěru, k němuž došel stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, že svědkyně nemá právo na právní pomoc. Takové odůvodnění není s ohledem na čl. 37 odst.2 Listiny ústavně konformní.
Jak ovšem uvedl Ústavní soud v citovaném nálezu, právo svědka na právní pomoc má určité meze. Nezahrnuje v sobě povinnost orgánu činného v trestním řízení zajistit v každém případě advokáta anebo odkládat provedení svědecké výpovědi proto, že si svědek přeje mít u výslechu svého advokáta, ale pouze povinnost toto zastoupení umožnit. Je proto věcí svědka, zda se rozhodne přijít k podání svědecké výpovědi v doprovodu svého právního zástupce či sám. V projednávané věci tedy nebylo povinností policejního orgánu informovat o výslechu stěžovatelky jejího právního zástupce a bylo na stěžovatelce, aby si jeho účast zajistila. Pokud tak neučinila a k výslechu se dostavila sama, policejní orgán nebyl povinen uvedený úkon odročovat. V této rovině tedy není námitka stěžovatelky důvodná (srov. též nález sp. zn. I. ÚS 734/04 ze dne 8. 3. 2005, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 50).
V části, v níž stěžovatelka tvrdí, že jí byla pořádková pokuta uložena nedůvodně, shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost důvodnou.
Pořádková pokuta je jedním z prostředků, které umožňují zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení a uposlechnutí příkazů daných podle trestního řádu. Při použití tohoto donucovacího prostředku je vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05 ze dne 1. 8. 2005, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 147). V nálezu ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání. Jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich ukládání vůči různým subjektům. Jsou tudíž zpravidla rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 28/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 161, vyhlášen pod č. 2/2000 Sb.). V nálezu sp. zn. III. ÚS 766/2000 (uveřejněn tamtéž, svazek 22, nález č. 94) Ústavní soud dovodil, že musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu, aby úvaha o uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovala principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.
V posuzovaném případě policejní orgán a následně stížností orgán dovodily porušení podmínky stanovené v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu, tj. nevyhovění výzvě dané dle trestního řádu, z toho, že stěžovatelka v postavení svědkyně odmítla bezdůvodně vypovídat.
K problematice odepření výpovědi svědka z důvodu nebezpečí jeho trestního stíhání dle ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu se Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 149/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 150). Konstatoval v něm, že právo svědka odepřít výpověď (za podmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny). Jde o zcela subjektivní právo svědka, který v uvažovaných případech, po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností, jak je sám vnímá; v tomto smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém rozhodování omezován či dokonce ke složení svědecké výpovědi nucen. Orgán rozhodující o důvodnosti odepření výpovědi musí mít k dispozici alespoň v nezbytné míře dostatečné informace, na nichž hodlá své rozhodnutí založit.
Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru Ústavního soudu plně dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchýlit.
Ústavní soud nezpochybňuje svůj dříve vyslovený názor (srov. shora citovaný nález sp. zn. III. ÚS 149/97), že ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže totiž zákon vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost spontánně a souvisle vylíčit, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe za nebezpečné. Stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby po předestření problematiky, k níž se měla vyjádřit, k věci vypovídala obecně. Až poté, co by jí byly kladeny upřesňující či doplňující otázky, v nichž by spatřovala ohrožení své osoby, jí příslušelo odpověď na ně odmítnout. Lze si představit, že k takovému postupu mohla mít své důvody, neboť je u obviněného H. zaměstnána jako externí účetní a téma její výpovědi se za určitých okolností mohlo dostat do blízkosti skutkové podstaty trestných činů, které ji potenciálně ohrožují (trestný čin nepřekažení trestného činu dle §167 trestního zákona, některé hospodářské trestné činy). Stěžovatelka tak mohla nabýt obavy, že její výpověď bude vyložena i tak, že byla obeznámena s trestnou činnosti obviněného, a že by si tak mohla přivodit trestní stíhání.
Pokud tedy poté, co byly stěžovatelce předestřeny otázky, jichž se měl její výslech týkat, po následném poučení o právu odepřít svědeckou výpověď dle §100 odst. 2 trestního řádu a po upřesnění, že obviněný H. není osobou blízkou, prohlásila, že dle tohoto ustanovení odmítá vypovídat (z jejího prohlášení bylo možno vylučovací metodou dovodit, že svého práva nevypovídat hodlá využít právě s ohledem na obavu z nebezpečí svého trestního stíhání, byť to výslovně do protokolu neuvedla), bylo na policejním orgánu, aby ji s ohledem na shora uvedenou konstantní judikaturu poučil o tom, že nemůže odepřít svědeckou výpověď jako celek, ale toliko v části, jíž by si mohla přivodit trestní stíhání. Namísto toho ji policejní orgán nesprávně poučil o tom, že se na její osobu uvedený §100 odst. 2 trestního řádu nevztahuje a že je povinna vypovídat. Po reakci stěžovatelky, že se jí toto sdělení nelíbí a že vypovídat nebude, byl výslech ukončen, aniž by byly splněny předpoklady pro objektivní posouzení důvodnosti odmítnutí svědecké výpovědi a aniž by vůbec byla stěžovatelka upozorněna na možnost uložení pořádkové pokuty. Odmítnutí akceptace odepření svědecké výpovědi za uvedených skutkových okolností se tak jeví jako předčasné a ničím nepodložené.
Ústavní soud připomíná, že obsah i aplikace ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu je výrazem priority ústavního zákazu donucování k sebeobvinění dle čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") v jeho kolizi s veřejným zájmem na dosažení účelu trestního řízení, jímž je objasnění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že jednou z funkcí Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. III. ÚS 26/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 32, nález č. 22).
V posuzované věci to znamená povinnost příslušných orgánů interpretovat jednotlivá ustanovení trestního řádu v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Jestliže v projednávané věci orgány policie i státního zastupitelství postupovaly jinak a za popsaného skutkového stavu aplikovaly oprávnění zakotvené v ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu pro porušení povinnosti svědčit dle §97 trestního řádu v důsledku absence naplnění podmínek odmítnutí svědecké výpovědi dle §100 odst. 2 trestního řádu, pak z důvodů vyložených výše nepostupovaly způsobem ústavně konformním a ocitly se v rozporu s důsledky, jež pro ně vyplývají z čl. 37 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Paktu. Při samotné aplikaci ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu porušily princip uplatňování státní moci jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, garantovaný čl. 2 odst. 2 Listiny a v konečném důsledku zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud obě napadená usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.