ECLI:CZ:US:2006:3.US.130.05
sp. zn. III. ÚS 130/05
Usnesení
III. ÚS 130/05
Ústavní soud rozhodl dne 17. května 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele Ing. M. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem Nikoly Tesly 12, 160 00 Praha 6, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2004 č. j. 22 Co 214/2004-75 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. prosince 2003 č. j. 23 C 172/2002-57, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů a tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv plynoucích z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v té souvislosti současně porušen ze strany obecných soudů imperativ zakotvený v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
K tvrzenému dotčení ústavních kautel mělo dojít tím, že k zamítnutí jeho návrhu na určení vlastnictví k přesně specifikované nemovitosti přistoupily obecné soudy poté, co dospěly k závěru, dle něhož (stručně shrnuto), jak se podává i z odůvodnění předmětných rozhodnutí, byť svými prostředky vybudoval stavbu, vlastnické právo k ní mu nesvědčí, a to z důvodu, že stavebníkem je i v občanskoprávním smyslu žalovaný. Základem pro tyto vývody bylo dovození neplatnosti mezi stěžovatelem a žalovaným sjednané smlouvy o sdružení a navazující závěr o tom, že ten, jemuž bylo adresováno stavební povolení (žalovaný) realizoval předmětnou stavbu prostřednictvím žalobce s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Tento byl zjištěn na základě provedeného dokazování, vůči němuž stran hodnocení důkazních prostředků vznesl stěžovatel blíže neupřesněné výhrady, resp. konkretizoval své výtky potud, že svými prostředky a svou prací vybudoval nemovitost a k ní se choval a chová jako k vlastní, pročež "není zde jiného subjektu, který by mohl právně relevantně a eticky uplatňovat na předmětnou nemovitost své vlastnické právo". Bez další ústavněprávní argumentace domáhal se stěžovatel posléze, aby Ústavní soud vpředu označené rozsudky nálezem zrušil.
Dovolání stěžovatele, jehož tvrzenou přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud pro nepřípustnost usnesením ze dne 28. února 2006 č. j. 29 Odo 603/2005-96 odmítl. Zásadní právní význam formuloval stěžovatel návrhem, aby dovolací soud posoudil otázku, když se v průběhu výstavby nemovitosti změnila jeho vůle v tom směru, že ji hodlá stavět a dostavět pro sebe, neboť požádal o změnu v osobě stavebníka stavební úřad, "odstoupil" od smlouvy o sdružení a podal návrh na zápis práva vlastnického do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud, vycházeje z tohoto vymezení, konstatoval, že na takto postavené právní otázce svůj závěr odvolací soud nezaložil, přičemž toliko jako obiter dictum dodal, že ani v opačném případě, pokud by se řešením této otázky zabýval, nebyl by závěr o jejím řešení právně relevantní pro konečný závěr, že vlastnictví k předmětné rozestavěné stavbě náleží žalobci (stěžovateli), neboť řešení otázky změny vůle či úmyslu jednající osoby nemůže samo o sobě v daném případě způsobilý nabývací vlastnický titul založit.
Ústavní soud nejprve připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Stěžovatel primárně co do základu svých výhrad zpochybňuje obecnými soudy zjištěný skutkový stav, o který tyto posléze opřely právní závěry ve věci učiněné. Jak plyne z dnes již ustálené judikatury, Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy. V oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03). Nevyplývá-li z odůvodnění napadených rozsudků, jakož není-li nadto stěžovatelem (ani implicite) tvrzen extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (břemeno tvrzení v řízení o ústavní stížnosti), mají tak jeho námitky povahu pouhé skutkové polemiky, která, při ústavněprávním vymezení a chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), nemá sama o sobě ústavněprávní relevanci.
Na tyto skutkové závěry navazující právní posouzení věci stěžovatele potom vychází z toho, že jde-li o stavbu, nabývá k ní vlastnického práva stavebník v občanskoprávním smyslu, tj. ten, kdo stavbu uskutečnil s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002 sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 ve spojení s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 336/96). Od právních závěrů v označených judikátech vyjádřených není důvodu se odchýlit ani v uvažované věci, když napadená rozhodnutí jsou v daném ohledu dostatečně a především logicky konzistentním způsobem odůvodněna, přičemž soudy se v nich s námitkami upínajícími se k meritu věci ve shodě s imperativem plynoucím z §157 odst. 2 o. s. ř. řádně vypořádaly. Stěžovatelem následně jednostranně projevená, resp. vnitřní vůle nemůže být sama o sobě bez dalšího pro založení jeho výlučného vlastnického práva, jehož určení se petitem svého návrhu domáhal, právně významná (existenci dohody se žalovaným, že se stane vlastníkem předmětné nemovitosti neprokázal).
Protože porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavní soud, jak plyne z řečeného, neshledal, bylo mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2006