ECLI:CZ:US:2006:3.US.183.06
sp. zn. III. ÚS 183/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ V. Č., b/ M. J. a c/ J. V., zastoupených JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.11.2005, č.j. 18 Co 537/2005-62, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30.9.2005, č.j. 16 C 76/2005-40, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví označená usnesení ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů občanskoprávního řízení.
Podle názoru stěžovatelů obecné soudy tím, že nepostupovaly dle §146 odst. 2, věty první, o.s.ř. a nepřiznaly jim náhradu nákladů řízení, zasáhly do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhli, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.
Vedlejší účastníci (žalobci B. a J. J.) se žalobou podanou dne 21. 2. 2005 domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví domu č.p. 1173 a pozemků parc. č. 2054 o výměře 524 m2 (zastavěná plocha a nádvoří) a parc. č. 2055 o výměře 199 m2 (zahrada) v k.ú. Smíchov a jeho vypořádání prodejem těchto nemovitostí a rozdělením výtěžku podle podílů. Stěžovatelé vystupovali spolu s Městskou částí Praha 5 na straně žalované.
Soud prvního stupně napadeným usnesením řízení ku zpětvzetí žaloby zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, odvolávaje se na ustanovení §146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Toto usnesení k odvolání stěžovatelů (a dalšího žalovaného) Městský soud v Praze rovněž napadeným usnesením potvrdil; vycházel z toho, že důvodem zpětvzetí žaloby bylo sdělení žalobců, "doložené fotokopií dopisu" stěžovatelky sub. a/, že tato využila svého předkupního práva "na odkoupení jejich (žalobců) spoluvlastnických podílů", v důsledku čehož "k zániku spoluvlastnictví žalobců došlo z jiného právního důvodu". Odvolací soud pak přisvědčil soudu prvního stupně, že je namístě otázku náhrady nákladů řízení posuzovat podle §146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť ustanovení §146 odst. 2 o.s.ř. upravuje případy, kdy lze "zvažovat procesní vinu některého z účastníků na zastavení řízení", a o takovou situaci zde nejde.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000).
Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti vskutku způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Taková situace však v dané věci však nenastala.
Z předchozího především plyne, že silněji než jinde se při posuzování ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Stěžovatelé oponují obecným soudům, jež se při posouzení kritické nákladové otázky uchýlily k ustanovení §146 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (jež stanoví, coby zásadu, že žádný účastníků nemá právo na jejich náhradu), a dožadují se toho, aby byla posouzena podle §146 odst. 2, věty prvé, o.s.ř. (podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady). Pomíjejí však, že je objektivně k dispozici i ustanovení §146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř., které určení povinného subjektu k náhradě nákladů obrací; byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný.
Kromě názoru obecných soudů, že vzhledem k důvodu zpětvzetí žaloby zde není "zavinění" některého účastníka, je tedy - proti nákladovému zájmu stěžovatelů - použitelná i úvaha, že vyjádřením vůle stěžovatelky sub. a/ převzít spoluvlastnické podíly žalobců byl následně (byť jinak) vystižen zájem, který žalobou žalobci objektivně sledovali, totiž ukončit své postavení spoluvlastníků. Nelze proto - alespoň zcela samozřejmě - vyloučit, že ku zpětvzetí žaloby "došlo pro chování žalovaného", jak takovou situaci předjímá zmíněný §146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř., jehož aplikace by vedla rovněž ku stěžovatelům nepříznivému výsledku, k němuž dospěly (byť na základě jiného nákladového režimu) obecné soudy.
Z toho se podává, že přijatelných (obhajovatelných) řešení otázky náhrady nákladů řízení je více, a závěr o správnosti kteréhokoli z nich neusvědčuje ostatní ani z jednoznačné nemožnosti, natožpak z řešení extrémně nesprávného, resp. svévolného. To platí i ve vztahu k tomu, k němuž se přiklonily v dané věci obecné soudy.
Tomu odpovídá důležitý závěr, že - ve světle výše prezentovaných zásad přezkumu Ústavním soudem - stěžovateli předestřené námitky nejsou způsobilé kritiku rozhodnutí obecných soudů posunout do ústavněprávní roviny.
Se stěžovateli lze sice souhlasit, vytýkají-li obecným soudům, že okolnosti, jimiž jim žalobci zprostředkovali důvody zpětvzetí žaloby, jim nepředestřely k vyjádření; relevanci tohoto procesního nedostatku však umenšuje, že stěžovatelé existenci těchto důvodů ani v ústavní stížnosti nepopírali.
Je tedy namístě uzavřít, že se stěžovatelům existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu