ECLI:CZ:US:2006:3.US.207.06
sp. zn. III. ÚS 207/06
Usnesení
III. ÚS 207/06
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. E.,zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2005, čj. 20 Cdo 779/2005-134, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2003, čj. 9 Co 1055/2003-41, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 2004, čj. 9 Co 1055/2003-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 2. 2006 napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí a s tvrzením, že jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), se domáhal jejich zrušení.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným usnesením krajského soudu bylo k odvolání UNION LEASING, a. s., změněno usnesení soudního exekutora ze dne 21. 7. 2003, čj. EX 141/2003-5, tak, že příklep stěžovateli jako vydražiteli za nejvyšší podání za vydraženou nemovitost - obchodní dům č. p. 1196 na cizím pozemku p. č. 705/2 v k. ú. Poruba a obci Ostrava na LV č. 1609 se neuděluje (§336k odst. 3 o. s. ř.). Toto své rozhodnutí soud zdůvodnil tím, že exekuční řízení bylo zatíženo vadou spočívající v porušení ustanovení §336c odst. 1 písm. a) o. s. ř., v důsledku níž se odvolatel, jakožto nájemce v uvedeném objektu, nemohl zúčastnit dražby. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením napadeným touto ústavní stížností jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se podrobně zabýval výkladem §336c odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to konkrétně pojmu "osoba, o níž je soudu známo, že má k nemovitosti nájemní právo" a dospěl k závěru, že není namístě vykládat uvedené ustanovení restriktivně; exekutor nemá povinnost doručovat dražební vyhlášku jen v případě, že je mu znám konkrétní nájemce, ale jsou-li ve spise údaje, z nichž plyne, že nějaký nájemce může existovat, musí provést příslušné minimální šetření a v kladném případě vyhlášku doručit.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěry obecných soudů, přičemž tvrdí, že zákon neukládá exekutorovi povinnost zjišťovat nad rámec exekučního spisu vztahy založené nájemními smlouvami. Přitom poukazuje na ustanovení §336a odst. 2 o. s. ř. a tvrdí, že soudní exekutor musí dražební vyhlášku, resp. usnesení o ceně dražené nemovitosti, doručit nájemcům bytů a též nájemcům, u nichž by ochrana nájemního vztahu byla zájmem společnosti. Komerční zájmy podnikatelů, jak tomu bylo v dané věci, však dle názoru stěžovatele v případě dražby chráněny nejsou. Výklad obecných soudů považuje za příliš extenzivní, neboť účelem exekuce není zajištění co největšího okruhu dražitelů či ochrana všech nájemních vztahů, ale především uspokojení povinného. Na soudním exekutorovi tak je, aby posoudil, do jaké míry bude provádět další šetření. Z exekučního spisu má být dle stěžovatele zřejmé, že exekutor se opíral o příslušné výpisy z katastru nemovitostí a prohlášení povinného, dle něhož na dražených nemovitostech "neváznou žádné závady, které nezaniknou v rámci exekuce ...". Z tohoto prohlášení nebylo možno vyvodit, že povinný má uzavřenu nájemní smlouvu s odvolatelem (Union Leasing, a. s.). Stěžovatel odmítl, že zmínka soudního znalce v rámci konstatování týkajícího se účelu užívání nemovitosti měla vést k závěrům vysloveným Nejvyšším soudem ČR, a to zvláště z toho důvodu, že nešlo o konstatování právního vztahu, ale jen technického řešení; znalec v závěru posudku přitom žádná jiná práva či závady, než jsou práva zástavní, neuvedl. Stěžovatel má za to, že postup obecných soudů je v rozporu s principem právní jistoty a může vést ke škodám jak na nemovitosti, tak ve vztahu ke stěžovateli. Dále se v ústavní stížnosti argumentuje tím, že lze v souvislosti s výkladem Nejvyššího soudu ČR dospět k takovému stavu, že téměř vždy bude možno dosáhnout zrušení příklepu, protože v případě komerčních prostor není možno s určitostí stanovit, zda existuje další osoba, které má být doručena dražební vyhláška, zvláště pokud povinný prohlásí, že žádné závady, které v rámci exekuce nezaniknou, na nemovitosti neváznou. To může vést k protahování exekučního řízení a maření samotného jeho účelu. Kromě toho ani osobní obhlídkou stěžovatel dle svého vyjádření nezjistil existenci daného nájemního práva. Navíc si lze stěží představit, aby soud procházel nemovitosti a zjišťoval, zda jsou pronajaty, neboť na to nemá technické ani kapacitní zázemí.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic takovémuto možnému porušení nenasvědčuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné konkrétní ústavně zaručené základní právo (či svobodu), které mělo být napadenými rozhodnutími porušeno, neoznačuje a její podstatou je polemika s výkladem ustanovení §336c odst. 1 písm. a) o. s. ř. (tedy tzv. jednoduchého práva) provedeným obecnými soudy. Přitom je - vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu - již téměř notorietou, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Jde-li pak o interpretaci "jednoduchého práva" ze strany obecných soudů, o porušení základních práv a svobod, což vzhledem k okolnostem případu připadá v úvahu snad jen ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny, by mohlo jít tehdy, jestliže by obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
Ve věci stěžovatele lze vyloučit prvně uvedenou možnost, neboť žádné konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda uplatňováno není a ani tato skutečnost není jinak patrná, takže se Ústavní soud zabýval tím, zda v předmětném soudním rozhodování nebyl obsažen prvek svévole. Ovšem ani v tomto ohledu žádné pochybení nezjistil, neboť obecné soudy se předmětnou otázkou (podrobně) zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí své závěry řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodnily. Na doplnění možno uvést, že argumentace stěžovatele §336a odst. 2 o. s. ř. není případná, neboť toto ustanovení upravuje otázky týkající se ocenění nemovitosti; naopak tím, že zákonodárce hovoří v §336c odst. 1 písm. a) o. s. ř. obecně o nájemním právu, a to oproti výše citovanému ustanovení, v němž se výslovně zmiňují jen některá nájemní práva, lze na základě argumentu a contrario dospět k závěru opačnému, než k jakému dospěl stěžovatel. Možno souhlasit i s tím, že přiměřené šetření, jestliže je zjevné, že nájemce existuje, avšak není zřejmé, o koho se jedná, by soudní exekutor provést měl, neboť jen tak může dojít k řádnému, materiálnímu naplnění účelu, jenž daná právní norma sleduje, tj. ochrany oprávněných zájmů nájemců. Skutečnost, zda za těch kterých okolností je zmíněného šetření třeba, je věcí určitého uvážení náležejícího soudům obecným a Ústavní soud nemíní do něj nijak zasahovat, tedy až na případy skutečného excesu v daném rozhodování, avšak o takovou situaci se nyní evidentně nejedná.
Z těchto důvodu byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2006