ECLI:CZ:US:2006:3.US.310.06
sp. zn. III. ÚS 310/06
Usnesení
III. ÚS 310/06
Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. S. B., zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou v Brně, Štefánikova 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. ledna 2006, čj. 6 Azs 338/2004-74, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2004, čj. 55 Az 31/2003-42, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 6. února 2002, čj. OAM - 740/AŘ - 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Napadeným rozhodnutím ministerstva nebyl stěžovatelce udělen azyl, protože prý stěžovatelka svou vlast opustila spolu s rodiči z ekonomických důvodů. Potíže ekonomického rázu měla stěžovatelka podle rozhodnutí ministerstva i v České republice, a proto když se dozvěděla o existenci uprchlického tábora, rozhodla se požádat o azyl. Krajský soud v Brně žalobu stěžovatelky zamítl a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Stěžovatelka ve stručné ústavní stížnosti argumentuje humanitárními důvody, pro které jí prý měl být azyl udělen. Protože se tímto důvodem napadená rozhodnutí zabývala nedostatečně, bylo prý porušeno její základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 1 Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud na úvod zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému správního soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123).
Jak totiž Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných i správních soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. Naopak v případě, kdy soudy respektují kautely, určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl. a ustálená judikatura z tohoto nálezu vyplývající). Příkladem, kdy Ústavní soud zasáhne a rozhodnutí obecného nebo správního soudu zruší, jsou případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sb.n.u.ÚS, sv. 22, str. 65 a další).
Nelze nevzít zřetel na to, že počínaje 1. lednem 2003 je to Nejvyšší správní soud, který nově sjednocuje judikaturu správních soudů, přispívá tak k právní jistotě adresátů veřejnoprávních norem, a dbá též o ústavní konformitu interpretace těchto norem ve světle direktiv vytyčovaných nálezy Ústavního soudu. Je zásadně na správních soudech, aby při respektování judikatury Ústavního soudu aplikovaly podústavní předpisy. Pouze v případě excesu (tedy ve smyslu shora cit. ustálené judikatury Ústavního soudu v případě "extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními", resp. "svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu"), Ústavní soud zasáhne. Nic takového ovšem Ústavní soud v tomto případě neshledal. S tvrzeními stěžovatelky se napadená rozhodnutí vypořádala dostatečně, a není tedy na Ústavním soudu, aby tato tvrzení znovu přezkoumával.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006