ECLI:CZ:US:2006:3.US.335.06
sp. zn. III. ÚS 335/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti politické strany SNK Evropští demokraté, se sídlem Radlická 2, Praha 5, zastoupené advokátem JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., Anglická 4, 120 00 Praha 2, podané proti postupu Ministerstva financí České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá, s tvrzením, že jiným zásahem ze strany orgánu veřejné moci - Ministerstva financí - bylo zasaženo do jejich práv ústavně zaručovaných čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 22 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 5 Ústavy ČR, čl. 11 ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 Protokolu č. 1 ve spojení s čl. 14 Úmluvy, vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal Ministerstvu financí ČR pokračovat v porušování práva politické strany "SNK Evropští demokraté" na výplatu příspěvků za mandáty členů Zastupitelstva hlavního města Prahy dle §20 odst. 8 zákona č. 424/1991 Sb., o politických stranách a hnutích, ve znění pozdějších předpisů, kterých dosáhli touto stranou nominovaní kandidáti ve volbách do Zastupitelstva hlavního města Prahy v roce 2002, a jmenovanému ministerstvu přikázal obnovit stav před tímto zásahem, tj. vyplatit politické straně stěžovatele uvedený státní příspěvek. Současně s ústavní stížností byl podán i návrh na vydání předběžného opatření, kterým by bylo uvedenému ministerstvu zakázáno zadržovat shora specifikovaný státní příspěvek politické strany stěžovatelky. Spolu s ústavní stížností byl také podán návrh na úhradu nákladů zastoupení dle §83 zák. č. 182/1993 Sb., jakož i návrh na přednostní projednání věci dle §39 cit. zákona.
Podle rekapitulace vývoje případu stěžovatelkou v ústavní stížnosti provedené kandidovala tato v komunálních volbách v roce 2002, tehdy pod názvem "Demokraté J. K.", ve sdružení s nezávislými kandidáty do Zastupitelstva hlavního města Prahy. Ve volbách získalo toto sdružení celkem 15 mandátů, přičemž všechny mandáty získala stěžovatelka, žádný nezávislý neuspěl. Poté, co v souladu se zákonem o politických stranách předložila Výroční zprávu za rok 2002 Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, a ta ji označila za úplnou, podala stěžovatelka ministerstvu žádost o vyplacení státního příspěvku politické straně, neboť dle jejího přesvědčení byly ve smyslu ust. §20 zák. č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (dále jen "zákon o politických stranách") všechny předpoklady k vyplacení příspěvku splněny.
Ministerstvo její žádost zamítlo s tím, že zákon o politických stranách upravuje výplatu příspěvku pouze těm stranám a hnutím, které podaly samostatně kandidátní listiny nebo navrhly své kandidáty na kandidátní listině koalice; nárok na výplatu příspěvku na mandát ve spojení s volební stranou typu "sdružení politické strany a nezávislých kandidátů" zákon nezná. Přípis ministerstva považovala stěžovatelka za správní rozhodnutí a podala proto proti němu rozklad. Na ten reagoval náměstek ministra financí sdělením, že o příspěvku se nerozhoduje ve správním řízení, pouze ho na základě zákona a při splnění jím stanovených podmínek ministerstvo vyplácí a stěžovatelce bylo pouze sděleno, že jí nárok na jeho výplatu nevznikl. Stěžovatelka se pak bránila podáním ústavní stížnosti, která byla usnesením ze dne 2. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 383/03 (správně sp. zn. III. ÚS 388/03) odmítnuta pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka se nedomáhala ochrany ve správním soudnictví. Stěžovatelka se znovu obrátila na Ministerstvo financí se žádostí o výplatu zadržovaných státních příspěvků a ministerstvo znovu přípisem ze dne 25. 2. 2004 vyslovilo, že zákon o politických stranách nárok stěžovatelky na výplatu příspěvku nezakládá. K rozkladu stěžovatelky náměstek ministra financí dne 5. 4. 2004 stěžovatelce sdělil, že ministerstvo trvá na svém původním stanovisku. Následné správní žalobě stěžovatelky pak vyhověl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2005 sp. zn. 9 Ca 100/2004, jímž obě rozhodnutí ministerstva zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že ani po dalších třech měsících ministerstvo nerozhodlo, podala stěžovatelka proti jeho postupu ústavní stížnost, jíž Ústavní soud nálezem ze dne 4. 1. 2006 pod sp. zn. II. ÚS 507/05 vyhověl. Ministerstvu zakázal pokračovat v průtazích v řízení o návrhu na výplatu příspěvků. Stejné stanovisko o nutnosti neprodleného rozhodnutí zaujal i ombudsman, na kterého se stěžovatelka rovněž obrátila. Přes uvedené a přestože ministerstvo nejprve přislíbilo výplatu příspěvků do konce února 2006, neučilo tak. Stěžovatelka toto své skutkové vylíčení stavu věci uzavřela tím, že, vzhledem k tomu, že celostátní parlamentní volby do poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se konají ve dnech 2. - 3. 6. 2006, má za to, že ze strany ministerstva se jedná o politicky motivovaný zásah do rovné politické soutěže. Zároveň uvedla, že ministerstvo jí sdělilo, že ve věci její žádosti dne 7. 4. 2006 vydalo negativní rozhodnutí, v němž setrvává na svých dřívějších závěrech. Toto rozhodnutí jí do dne podání ústavní stížnosti oficiálně nebylo doručeno, bylo jí však zasláno telefaxem.
V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelka - kromě podrobného rozboru merita věci, příslušných ustanovení zákona o politických stranách a zákonů navazujících ve vazbě na Ústavu a Listinu, také s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a stanovisko zpracované doc. JUDr. V. M. - dává najevo přesvědčení o přípustnosti ústavní stížnosti s tím, že obecné správní soudnictví, v případě, kdy ministerstvo náležitě neodůvodňuje svá stanoviska anebo je nevydává, nepředstavuje pro ni, i s přihlédnutím na stanovený termín voleb, již právní cestu, jak se domoci svého práva, neboť správní soud nemůže ministerstvu výrokem svého rozhodnutí nařídit vyplacení příspěvku a ani věc nemůže projednat přednostně. Přitom stěžovatelkou tvrzená jí zadržovaná částka 13,75 milionů korun je pro ni jako malou politickou stranu, která se snaží uspět v soutěži se zavedenými stranami, zcela určující za stavu, kdy tyto prostředky měly sloužit k financování volební kampaně, přitom jiné politické strany tyto prostředky použít mohou. Dovolává se i dřívějšího nálezu Ústavního soudu v její věci a dovozuje, že pokud byly splněny podmínky přípustnosti její stížnosti za situace, kdy ministerstvo bylo nečinné, jsou tyto splněny i nyní, když ministerstvo rozhodlo necelé dva měsíce před volbami příspěvky nevyplatit. Je přesvědčena o tom, že již k datu sepsání ústavní stížnosti došlo k narušení rovné soutěže, neboť zadržované prostředky nemohla užít pro produkci volební kampaně, kterou by mohla konkurovat velkým volebním stranám. V podstatě z těchto důvodů, které v ústavní stížnosti blíže rozvádí, je přesvědčena o tom, že její stížnost podstatným způsobem přesahuje její vlastní zájmy, přitom poukazuje také na to, že dosavadní postup ministerstva rovněž osvědčuje, že u něj dochází ke značným průtahům, z nichž jí vzniká vážná a neodvratitelná újma. Dovolává se rovněž nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/98 i nálezu sp. zn. I. ÚS 438/98 a projednání stížnosti v meritu věci není podle ní v rozporu se zásadou subsidiarity. Skutečností, která je předmětem ústavní stížnosti, je nevyplacení státních příspěvků, což považuje za jiný zásah veřejné moci. Ministerstvo mělo v přiměřené lhůtě postupovat podle závazných právních názorů správního soudu, posoudit její nárok ve všech soudem naznačených souvislostech a příspěvky vyplatit. To se však k datu podání stížnosti nestalo a podle stěžovatelky je tak plně na místě zásah nejvyššího orgánu ochrany ústavnosti.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda ústavní stížnost stěžovatele splňuje formální náležitosti stanovené pro její projednání zákonem č. 182/1993 Sb. a zabýval se tedy nejdříve otázkou její přípustnosti.
Dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Nepřípustnost v řízení o ústavních stížnostech je pak dána deficitem naplnění podmínek plynoucích ze zásady subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.), a to není-li dán důvod pro výjimku z uvedené zásady (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka svou ústavní stížnost označuje jako stížnost směřující proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím podle ní v tom, že jí doposud nebyly vyplaceny státní příspěvky, o nichž je přesvědčena, že jí dle §20 odst. 8 zákona o politických stranách náleží. Přehlíží však, že v kompetenci Ministerstva financí jako orgánu státní správy není pouze povinnost příspěvek vyplácet, ale především nárok žadatele na jeho výplatu posoudit a o něm rozhodnout. To se také již v dané věci, jak sama stěžovatelka připouští, stalo, byť tak ministerstvo učinilo se značným zpožděním. Za tohoto stavu věci je třeba vycházet z toho, že tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky byl založen nikoliv "jiným zásahem" orgánu veřejné moci ve smyslu ust. §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jak tomu bylo v případě předchozího nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 507/05 - reagujícího na nečinnost ministerstva resp. na průtahy v řízení před ním - jehož se stěžovatelka dovolává, nýbrž rozhodnutím orgánu veřejné moci - Ministerstva financí - ze dne 7. 4. 2006. Proti jeho rozhodnutí je však přípustný nejen řádný opravný prostředek ve správním řízení, ale zejména i správní žaloba u správního soudu, což považuje Ústavní soud pro posouzení přípustnosti nynější ústavní stížnosti za podstatné i z důvodů již uvedených v jeho usnesení ze dne 2. 2. 2004 sp. zn. III. ÚS 388/03, v němž se vyjádřil také k relevanci názorů uvedených v nálezu sp. zn I. ÚS 438/98 po nabytí účinnosti zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Uvedené rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 388/03 bylo vydáno ve věci stěžovatelky, a možno tak na ně v podrobnostech odkázat i pokud jde o důvody nemožnosti aplikace ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů [použití písm. b) uvedeného ustanovení za stavu, kdy rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno teprve dne 7. 4. 2006, přičemž opravný prostředek proti němu patrně podán nebyl, nepřichází v úvahu vůbec].
Zdůraznit třeba v nyní posuzované věci fakt, že Městský soud v Praze, jak plyne z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí sp. zn. 9 Ca 100/2004 ze dne 6. 5. 2005, jímž rušil původní rozhodnutí Ministerstva financí, stěžovatelkou předkládanou interpretaci ust. §20 zák. o politických stranách, o kterou tato opírá svůj nárok na výplatu státních příspěvků, nijak nezhodnotil. Jeho rozhodnutí, kromě podrobných důvodů vedoucích jej k přijetí žaloby stěžovatelky jako žaloby na přezkoumání správního rozhodnutí ve smyslu ust. §65 a násl. s. ř. s., obsahuje ve vztahu ke správnímu orgánu pouze procesní výtky, samotnou oprávněností stěžovatelkou uplatněného nároku se však nezabývá. Správním soudem tak zatím interpretace relevantního jednoduchého práva v této věci podána nebyla, přitom třeba respektovat, že jestliže právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušným k rozhodování o uplatněném právu (nároku) konkrétní orgán veřejné moci - v posuzované věci nyní správní soud - bylo by zásahem do jeho pravomoci, pokud by Ústavní soud sám interpretaci relevantního jednoduchého práva podal, aniž tak dříve učinil příslušný soud obecný. Při úvaze o použití ust. §75 odst. 2 písm. a) cit. zák. Ústavní soud musel reflektoval i toto hledisko a uzavírá, že ústavní stížnost stěžovatelky považuje za nepřípustnou, a proto ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Uvedený závěr pak dopadá i pro akcesorické návrhy stěžovatelky, jímž s ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nemohlo být vyhověno.
Vzhledem k výše uvedenému považoval Ústavní soud za nadbytečné vyzývat stěžovatele k odstranění vady plné moci, která není v souladu s ust. §29 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2006