ECLI:CZ:US:2006:3.US.348.06
sp. zn. III. ÚS 348/06
Usnesení
III. ÚS 348/06
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. V., soudního exekutora, Exekutorský úřad se sídlem Brožíkova 6, České Budějovice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem se sídlem Jeremiášova 18, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. ledna 2006 č. j. 15 Co 30/2006-23 a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 26. října 2005 č. j. 3 Nc 4198/2003-12, o náhradě nákladů exekuce, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jímž bylo potvrzeno tamtéž uvedené a návrhem stěžovatele rovněž napadené usnesení Okresního soudu v Táboře ve výroku o nákladech exekutora (tj. stěžovatele), dle něhož je povinný v předmětné exekuční věci povinen nahradit stěžovateli přesně vyčíslené náklady exekuce, jež byla (k návrhu oprávněného) zastavena.
Těmito rozhodnutími obecných soudů se stěžovatel cítí být dotčen v základních právech plynoucích z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení předmětných práv spatřuje v tom, že "v důsledku přepjatého formalismu automaticky aplikovaly princip procesního zavinění na zastavení řízení do rozhodování o nákladech řízení", přičemž uvedené tvrzení v rovině ústavněprávní argumentace opřel toliko o poukaz na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 372/04. Tento nebyl podle přesvědčení stěžovatele co do v něm obsažených rozhodovacích důvodů respektován, čímž je Ústavní soud "nucen vydávat typově stejné rozhodnutí v obsahově identické věci". Proto se stěžovatel domáhal zrušení napadených usnesení a dále toho, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatel v návaznosti na rozhodování o náhradě nákladů exekutora (z pohledu práva jednoduchého na základě §87 odst. 3, §89, §52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, §271 o. s. ř.) dovolává právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04, v tomto ohledu nebylo jeho argumentaci možno přisvědčit. Relevantní okolnosti, jež byly podkladem tam uvedených právních závěrů, spočívaly na zcela odlišném východisku, neboť právo na náhradu nákladů exekuce nebylo přiznáno exekutorovi vůbec. Pouze tato situace je potom bez dalšího pokryta rozhodovacími důvody v označeném nálezu vyloženými a nelze je rozšiřovat na okolnosti, za nichž došlo k uložení povinnosti povinnému nahradit náklady exekuce exekutorovi, byť pro zastavení řízení z důvodu podřazeného pod ustanovení §268 odst. 1 písm. e), resp. písm. c) o. s. ř. (vzhledem k právně relevantnímu nedostatku majetku povinného), když současně oprávněnému nesvědčilo zavinění zastavení exekuce (obdobně kupř. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 42/06 ze dne 9. února 2006, II. ÚS 313/05 ze dne 9. listopadu 2005 a contrario, IV. ÚS 54/06 ze dne 28. února 2006, III. ÚS 267/06 ze dne 14. dubna 2006 a další). Z obsahu odůvodnění napadených usnesení podává se, že obecné soudy zavinění na straně oprávněného neshledaly, přičemž tento závěr stěžovatel ve svém návrhu ani nerozporuje. Odlišení případu stěžovatele v relaci k situaci vyjádřené v citovaném nálezu provedl k jeho námitce velmi přesně již odvolací soud a sluší se dodat, že i celkově je jeho rozhodnutí precizně a přesvědčivě odůvodněno.
Náhrada nákladů exekuce stěžovateli přiznána byla, když mu svědčí vykonatelný právní titul, který může použít kdykoliv v budoucnu, neboť majetkové poměry povinného se mohou změnit a v důsledku toho bude eventuálně možné na základě uvedeného exekučního titulu dlužnou částku vymoci. Předmětná náhrada nákladů exekuce mu tak není jako exekutorovi na rozdíl od (výrokového) stavu uvažovaného ve věci sp. zn. II. ÚS 372/04 zcela a priori odpírána. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, o aplikaci jednoduchého práva ze strany obecných soudů, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Nedošlo tak napadeným rozhodnutím k zásahu do shora označených základních práv stěžovatele, jak se tento domnívá. Proto byl jím podaný návrh posouzen jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náhradu nákladů řízení Ústavní soud potom stěžovateli nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení §62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. nebyly dány zákonné podmínky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 11. května 2006