ECLI:CZ:US:2006:4.US.54.06
sp. zn. IV. ÚS 54/06
Usnesení
IV. ÚS 54/06
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci ústavní stížnosti JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 9, Bryksova 763/46, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2005 č. j. 30 Co 389/2005-24, o nákladech exekuce, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Praze, jímž bylo (I.) změněno usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. června 2005 č. j. NcE 26/2003-13 ve výroku o nákladech exekutora (tj. stěžovatele) tak, že (oproti prvostupňovému rozhodnutí namísto oprávněného) povinný je povinen zaplatit k rukám stěžovatele ve lhůtě tam uvedené blíže specifikovanou částku a dále (II.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem odvolacím. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se stěžovatel cítí být dotčen v základních právech plynoucích z čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž porušení těchto práv namítá s poukazem na, dle jeho přesvědčení, nesprávnou aplikaci §87 a §89 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů, v důsledku které bylo v exekučním řízení uloženo povinnému zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. V této souvislosti odkázal na rozhodovací důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04, v rámci nichž bylo vysloveno, že v situaci, kdy je soudnímu exekutorovi odňato právo na úplatu za exekuční činnost, jedná se o extrémní interpretaci a aplikaci právních předpisů obecnými soudy (neboť princip výkonu exekuční a jiné činnosti za úplatu je nosným pilířem nezávislosti a nestrannosti soudního exekutora), což představuje vybočení z mezí hlavy páté Listiny. Stěžovatel na podporu své argumentace rovněž předložil podrobný rozbor koncepce zák. č. 120/2001 Sb. vztahující se k postavení a povaze činnosti exekutora a pro své takto rozvedené výhrady se posléze domáhal, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí obecného soudu nálezem zrušil.
Dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 12/94 interpretoval čl. 4 odst. 1 Listiny v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo." Uvedený názor potvrdil i ve své další judikatuře (nálezy sp. zn. III. ÚS 31/97, III. ÚS 593/99, III. ÚS 150/03).
Dle čl. 41 odst. 1 Listiny, uvedených v čl. 26 odst. 1 Listiny, je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Úspěšné domáhání se základního práva, plynoucího z čl. 26 odst. 1 Listiny (a tím i práva plynoucího s čl. 4 odst. 1 Listiny) je tudíž s ohledem na ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny podmíněno buď tvrzením protiústavnosti relevantního jednoduchého práva anebo tvrzením o porušení základních práv vyjmenovaných v čl. 41 odst. 1 Listiny v intenzitě zasahující míru jejich ochrany dle čl. 4 odst. 4 Listiny. V opačném případě by Ústavní soud při ochraně uvedených základních práv plnil roli čtvrté instance obecného soudnictví.
V uvedeném případě ale o žádnou z naznačených dvou alternativ nejde. Stěžovatel nenavrhuje zrušení ve věci relevantního jednoduchého práva v důsledku tvrzené protiústavnosti a netvrdí rovněž dotčení v právu plynoucím z čl. 26 odst. 1 Listiny v intenzitě dané rámcem čl. 4 odst. 4 Listiny. Sám Ústavní soud v dané věci takovou intenzitu případného zásahu orgánu veřejné moci do základního práva neshledal, a to i sleduje svoji dosavadní judikaturu v dané věci. V usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 v obdobné věci Ústavní soud konstatoval: "Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou."
Pokud potom stěžovatel namítal dotčení v jeho ústavně zaručených právech zakotvených v hlavě páté Listiny a dovolával se právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04, v tomto ohledu nebylo jeho argumentaci možno přisvědčit. Relevantní okolnosti, jež byly podkladem tam uvedených právních závěrů, spočívaly na zcela odlišném východisku, neboť právo na náhradu nákladů exekuce nebylo přiznáno exekutorovi vůbec. Pouze tato situace je potom bez dalšího pokryta rozhodovacími důvody v označeném nálezu vyloženými a nelze je rozšiřovat na okolnosti, za nichž došlo k uložení povinnosti povinnému nahradit náklady exekuce exekutorovi, byť pro zastavení řízení z důvodu podřazeného pod ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (vzhledem k právně relevantnímu nedostatku majetku povinného), když současně oprávněnému nesvědčilo zavinění zastavení exekuce (obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 42/06 ze dne 9. února 2006, sp. zn. II. ÚS 313/05 ze dne 9. listopadu 2005 a contrario). Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení podává se, že odvolací soud zavinění na straně oprávněného neshledal, přičemž tento závěr stěžovatel ve svém návrhu ani nerozporuje. Dle názoru Ústavního soudu odvolací soud, podrobuje rozhodovanou otázku hodnocení z pohledu kritérií ústavnosti, přiléhavě (v tom rámci) poukázal na to, že stěžovatel bude mít k dispozici vykonatelný právní titul, který může použít kdykoliv v budoucnu, neboť majetkové poměry povinného se mohou změnit a v důsledku toho bude možné na základě uvedeného exekučního titulu dlužnou částku vymoci. Náhrada nákladů exekuce mu tak není jako exekutorovi na rozdíl od (výrokového) stavu uvažovaného ve věci sp. zn. II. ÚS 372/04 zcela a priori odpírána.
Nedošlo tak napadeným rozhodnutím k zásahu do shora označených základních práv stěžovatele, jak se tento domnívá. Proto byl jeho návrh posouzen jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. února 2006