ECLI:CZ:US:2006:3.US.367.06
sp. zn. III. ÚS 367/06
Usnesení
III. ÚS 367/06
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele JUDr. J. A., zastoupeného JUDr. Petrem Kafkou, advokátem se sídlem Kovářská 6, 669 02 Znojmo, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2005 č. j. 30 Cdo 2203/2005-195, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2005 č. j. 1 Co 67/2005-153 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2004 č. j. 24 C 23/2003-134, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se žalobou u obecných soudů domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo "určeno", že první žalovaný Česká republika - Okresní soud v Prostějově zasáhl do jeho práva na ochranu osobnosti, a to (stručně shrnuto) neprovedením řádného zažurnalizování do spisu přesně označené obálky, obsahující jeho podání ve věci vedené před tamním soudem pod sp. zn. 7 C 115/2002, jakož i v této souvislosti toho, že týž žalovaný neoprávněně zasáhl do jeho práva na ochranu osobnosti rovněž tím, že na jeho blíže specifikovaných podáních "neoprávněně" vyznačil nesprávné časové údaje. V návaznosti na tento návrh se dále stěžovatel domáhal "určení", že je označený žalovaný povinen připojit ke jmenovanému spisu obálku, v níž bylo obsaženo blíže popsané podání a posléze učinit do tohoto spisu přesně vymezený úřední záznam. Konečně stěžovatel požadoval vyslovení výroku, že druhý žalovaný jako soudce zasáhl do práva na ochranu jeho osobnosti tím, že nezajistil, aby trvalou součástí spisu byla i zmíněná obálka s odpovídajícími údaji. Takto formulovaný návrh stěžovatele byl obecnými soudy (I. a II. stupně) po meritorním projednání zamítnut, a to jednak pro zjištění, že žalovaní postupovali v souladu s právními předpisy, a dále rovněž i z důvodu, že právo na spravedlivý proces pojaly jako právo, které nespadá pod kategorii osobnostních práv ve smyslu §11 a násl. obč. zák.
Následně podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl, a to poté, co shledal, že právní otázky, na jejíchž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, měly charakter zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c), §237 odst. 3 o. s. ř.] a podaným mimořádným opravným prostředkem se věcně zabýval. V rámci svého přezkumu vyslovil názor, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu mezi osobnostní práva, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany, nepatří, neboť toto právo nemá ryze osobní povahu, jelikož není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jde výlučně o právo na ochranu fyzické osoby ve vztahu vůči státní suverenitě. Rovněž poukázal na to, že v pravomoci soudů v občanském soudním řízení není mimoprocesně přezkoumávat správnost postupu soudu v jiném soudním řízení, když tuto možnost řeší instituty občanského práva procesního. Dodal, že oprávnění sledovat a hodnotit postup soudů v řízení v zákonem vymezeném rozsahu náleží kupř. rovněž dle §123 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, do působnosti orgánů vykonávajících jejich státní správu (odkázal rovněž obdobně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005 č. j. 30 Cdo 2442/2004-153). Současně připomněl, že soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek stanovených výslovně zákonem, přičemž neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by opravňovalo soud, aby v občanském soudním řízení (v řízení o ochranu osobnosti) zasahoval do jiného občanského soudního řízení tím, že by např. aproboval postup soudu v takovém řízení (v tomto ohledu analogicky odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. března 2004 sp. zn. II. ÚS 299/03). Své úvahy uzavřel následně tím, že rovněž "se jeví pasivní legitimace druhého žalovaného v tomto řízení jako pochybná již ve své podstatě", to s odkazem na analogické užití §420 odst. 2 obč. zák.
Uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností a tvrdil, že se v daném případě výkonu soudní moci dostala do rozporu s imperativem plynoucím z čl. 90 Ústavy ČR a že zasáhla do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a základních svobod. V naraci svého návrhu reprodukoval průběh předmětného řízení a v rámci svých výhrad jednak namítal vady týkající se realizace důkazního procesu, a dále z pohledu právního náhledu na věc vyjádřil svůj nesouhlas s obecnými soudy vyvozenými právními závěry, jimiž podložily výroky svých rozsudků. Z těchto důvodů navrhl, aby je Ústavní soud nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele, a to případně i extrémní interpretací (kupř. sp. zn. III. ÚS 303/04), vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, a tím zasáhly do ústavnosti právního státu samotné [čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Se zřetelem na rozhraničení kompetencí je třeba nejprve připomenout, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž Nejvyšší soud je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto vymezení pravomocí rovněž vyplývá, že Ústavní soud, s odvoláním na ochranu ústavnosti, je tak v daném směru povolán korigovat pouze evidentní excesy (kupř. sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 58/04). Takový přístup zrcadlící svévoli v rozhodování obecných soudů však při posouzení stěžovatelem napadeného procesu jako celku a tedy konečného jeho výsledku Ústavní soud neshledal.
Pokud se týče jeho dosavadní rozhodovací praxe, v usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 299/03 ze dne 2. března 2004, na které konečně poukázal již Nejvyšší soud, stran srovnatelné právní otázky Ústavní soud uvedl: "Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Obdobné ustanovení je obsaženo v čl. 2 odst. 2 Listiny. Touto maximou je vyjádřena zásada podřízení státní moci zákonu, resp., že každý státní orgán má zákonem vymezenou pravomoc, kterou smí uplatňovat jen v tomto rámci. Tyto základní zásady pro činnost státních orgánů se vztahují i na postup soudů a na rozsah jejich oprávnění při rozhodování. To znamená, že soud může zasahovat do výkonu působnosti jiných státních orgánů jen v případech a za podmínek zákonem výslovně stanovených. Pravomoc soudu v občanském soudním řízení je v příslušných ustanoveních zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zejména v §7, upravena tak, že v tomto řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Neexistuje tedy žádné zákonné ustanovení, které by soud opravňovalo k tomu, aby v občanském soudním řízení, kterým je i řízení o žalobě na ochranu osobnosti, zasahoval do řízení trestního a nařizoval orgánům činným v trestním řízení zdržet se jakýchkoliv úkonů." (shodně kupř. i usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 237/03 ze dne 6. října 2004, II. ÚS 202/05 dne 22. února 2006). V usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 177/06 ze dne 14. dubna 2006 Ústavní soud kromě již řečeného potom, v intencích relevantních i pro nyní posuzovaný případ, zdůraznil, že právo na soudní ochranu "se především identifikuje s nárokem a jeho způsobilostí být efektivně uplatněn v (původním) procesu, nikoli s ,právem' na autoritativní (kritické) hodnocení tohoto procesu v řízení jiném".
Navazuje na uvedené závěry, Ústavní soud poukazuje s přihlédnutím k projednávané věci stěžovatele na to, že v řízení před obecnými soudy namítal dotčení ve svých osobnostních právech, jež mělo být uskutečněno ze strany státu, který s ním jednal na základě zákona prostřednictvím soudu jako orgánu veřejné moci z titulu svého mocenského nadřízeného postavení (tj. postavení jako potentior persona). Svým žalobním žádáním (petitorním návrhem) přitom domáhal se stěžovatel ex post nikoliv nevýrazné ingerence do původního meritorního řízení, a to mimo soustavu řádných či mimořádných opravných prostředků k němu přináležejících.
Nutno v této souvislosti zdůraznit, že zákon nezakládá právo účastníka občanského soudního řízení, jemuž rovné postavení vůči soudu přirozeně nesluší, domáhat se v jiném občanském soudním řízení (a to návrhem samostatně vymezené otázky, a tedy v jiné věci), v případě stěžovatele tvrzením dotčení práva na ochranu osobnosti (§11 a násl. obč. zák.), přezkoumání správnosti tohoto procesního postupu či zásahu do tohoto (původního) procesu. Takovéhoto přezkumu lze dosáhnout toliko v rámci vlastního meritorního řízení příslušnými procesními prostředky (řádnými či mimořádnými), příp. na základě jeho výsledku lze se domáhat nápravy důsledků vzniklých z tohoto (stěžovaného) procesního jednání (např. dle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Návrh, kterým by se fyzická nebo právnická osoba domáhala v rámci řízení ve věci uplatnění práva na ochranu osobnosti dle §11 a násl. obč. zák. přezkumu zákonnosti postupu soudů v jiném soudním řízení, by byl v rozporu s vymezením pravomoci soudů v občanském soudním řízení dle §7 odst. 1 o. s. ř. (v návaznosti na ustanovení §2 obč. zák.).
Další výhrady stěžovatelem předložené jsou z uvedených důvodů pro konečný výsledek řízení před obecnými soudy irelevantní, a proto se jimi Ústavní soud nezabýval. Z takto vyložených důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2006