ECLI:CZ:US:2006:3.US.417.06
sp. zn. III. ÚS 417/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele P. Š., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 11 To 161/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť jím mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu garantované v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se Vrchní soud v Praze nevypořádal s argumentací vyjádřenou v jeho stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu. V této stížnosti byl vyjádřen nesouhlas s názorem, že stěžovatel neplnil podmínky dohledu, jak v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdil krajský soud. Stěžovatel ve stížnosti proti usnesení krajského soudu zejména upozorňoval na zprávu Probační a mediační služby (dále jen "PMS") ze dne 26. 9. 2005, ze které dle jeho názoru vyplývá, že podmínky dohledu přiměřeně plní. Zároveň se stěžovatel vyjadřoval k tvrzení krajského soudu o tom, že nesplnil podmínky stanovené podmíněným odsouzením, resp. že se ve zkušební době neosvědčil, jelikož byl pravomocně odsouzen pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., a to trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 6 T 119/2005. Stěžovatel v této souvislosti předložil prohlášení dvou svědků v řízení, které předcházelo vydání trestního příkazu, MUDr. L. G. a Ing. J. P. Z těchto prohlášení dle stěžovatele zjevně vyplývá, že se nedopustil trestného jednání, které je mu výše uvedeným trestním příkazem kladeno za vinu. Současně stěžovatel vrchnímu soudu předložil i doklady o tom, že byl podán návrh na povolení obnovy řízení ohledně tohoto nového trestného činu vydírání, jehož spáchání bral krajský soud v úvahu, když rozhodl, že stěžovatel dříve uložený trest odnětí svobody vykoná. Podle názoru stěžovatele se vrchní soud při rozhodování o opravném prostředku vůbec nezabýval těmito zásadními námitkami, které stěžovatel ve své stížnosti proti prvoinstančnímu rozhodnutí uváděl. Tím měl vrchní soud zatížit své rozhodnutí vadou, která by zakládala jeho nepřezkoumatelnost a ve svých důsledcích narušila práva stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu, tak jak vyplývají z příslušných článků Listiny.
Stěžovatel se odvolává na celou řadu dřívějších nálezů Ústavního soudu, týkajících se otázek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí a problematiky tzv. "opomenutých důkazů". Zdůrazňuje, že pokud mají být dodrženy principy práva na spravedlivý proces, tak jak je formulují Listina a Úmluva, musí každé rozhodnutí soudu obsahovat jak řádné odůvodnění, proč v řízení vyjádřené námitky příslušný soud neshledal důvodnými, tak i náležité odůvodnění argumentace či důkazů, na nichž soud své rozhodnutí postavil.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů, přiložených k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2002 sp. zn. 2 T 75/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 To 25/2002, uznán vinným spácháním trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Současně byl nad obžalovaným vysloven dohled podle §60a odst. 1 tr. zákona, jehož výkonem bylo pověřeno středisko Probační a mediační služby v Rychnově nad Kněžnou.
Usnesením ze dne 18. října 2005 sp. zn. 2 T 75/2001 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové podle §60a odst. 4 tr. zákona, že stěžovatel dříve uložený trest odnětí svobody vykoná. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud se v záhlaví uvedeném rozhodnutí ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle kterého stěžovatel dlouhodobě a řádně neplnil povinnosti vyplývající z dohledu a jeho stížnost proti usnesení krajského soudu jako nedůvodnou zamítl.
III.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z důvodů, které jsou dále uvedeny.
Ústavní soud ve svých dřívějších nálezech opakovaně vyzdvihl význam řádného odůvodnění soudního rozhodnutí. Jak stěžovatel sám ve své ústavní stížnosti uvádí, patří povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit k základním prvkům práva na řádný proces, vylučujícím libovůli při rozhodování [srov. např. sp. zn. III. ÚS 217/96, IV. ÚS 649/2000, IV. ÚS 219/03, č. 24 ve sv. 7, č. 48 ve sv. 21 a č. 25 ve sv. 32 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR]. Ve stěžovatelem napadeném rozhodnutí ani v rozhodnutí jemu předcházejícím však Ústavní soud podobné vady, které by zakládaly rozpor s ústavně zaručenými právy, neshledal.
Z odůvodnění uvedených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jak krajský soud, tak i Vrchní soud v Praze, na základě zpráv PMS podrobně rekapitulovaly dosavadní průběh dohledu nad stěžovatelem. Podle této rekapitulace byl výkon dohledu nad stěžovatelem v období takřka dvou let (od května 2003 přinejmenším do konce března 2005) značně neuspokojivý, neboť stěžovatel se ve stanovených termínech opakovaně nedostavoval na konzultace, se střediskem PMS náležitě nespolupracoval a neposkytoval požadované informace. S námitkou stěžovatele, že ze zprávy PMS ze dne 26. 9. 2005 vyplývá, že podmínky dohledu přiměřeně plní, se vrchní soud zjevně vypořádal, když uvedl, že podle citované zprávy stěžovatel přesné termíny nedodržoval, podmínky přiměřeně plnil, avšak dohled probíhal převážně ve formální rovině. Vrchní soud zde odkazuje na spisový materiál (č. l. 837, 839), z nějž cituje i výrok stěžovatele, který ve veřejném zasedání krajského soudu dne 18. 10. 2005 sám uvedl, že "zpočátku to trochu skřípalo, teď se dostavuju pravidelně... dozor jsem vykonával tak, jak jsem ho vykonával". Soud zároveň zdůraznil, že stěžovatel byl po celou dobu k plnění povinností opakovaně vyzýván a poučován o možných následcích svého jednání.
Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení citoval i skutečnosti uváděné stěžovatelem ohledně jeho nového odsouzení za trestný čin vydírání, k němuž došlo během zkušební doby a ohledně návrhu na povolení obnovy řízení. Vrchní soud zároveň výslovně uvedl, že toto nové odsouzení nebylo jediným důvodem rozhodnutí podle 60a odst. 4 tr. zákona. Soud v ústavní stížností napadeném usnesení zároveň uvedl, že neshledal žádné logické důvody ani zákonné možnosti, aby bylo nutné s rozhodnutím o tom, že stěžovatel trest vykoná, vyčkávat do rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud v tomto případě seznal, že jak Krajský soud v Hradci Králové, tak i Vrchní soud v Praze, svá rozhodnutí sice stručně, avšak dostatečným způsobem odůvodnily a že se rovněž dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele, když na základě zpráv střediska PMS přehledně vyjmenovaly nedostatky, k nimž během zkušební doby vinou stěžovatele docházelo. Uvedené nedostatky (zejm. soustavné nerespektování termínů schůzek bez omluvy), které v případě stěžovatele přetrvávaly i přes výzvy k nápravě delší dobu, šlo jednoznačně chápat jako neplnění dohledu a tedy i nevyhovění uloženým podmínkám. Pro obecné soudy tak byl dán dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí podle §60a odst. 4 tr. zákona. Obecným soudům lze ovšem vytknout přílišnou stručnost, jestliže se spokojily s toliko povšechným konstatováním, že v určitém období "dohled probíhal převážně ve formální rovině", aniž by situaci na základě dostupných důkazů podrobněji popsaly. Takovou stručnost ze strany obecného soudu však nelze v daném kontextu považovat za vadu, pro kterou by se napadené rozhodnutí stalo nepřezkoumatelným a mohlo porušit ústavním pořádkem zaručená základní práva stěžovatele. Dále z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že k určitému polepšení u stěžovatele došlo, až když byl opakovaně varován a navíc byl odsouzen pro další trestný čin. Obecné soudy rovněž neměly zákonnou povinnost zohlednit otázku neukončeného řízení o návrhu na obnovu řízení ve věci nového odsouzení pachatele. Opačný postup, kdy by soudy při svém rozhodování předjímaly výsledek rozhodování jiného soudu o návrhu na obnovu či výsledky obnoveného řízení, by byl v rozporu se zásadami právní jistoty a samotným pojetím právní moci jako vlastnosti soudního rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému má Ústavní soud zato, že se obecné soudy při svém rozhodování v trestní věci stěžovatele pohybovaly v ústavním rámci práva na spravedlivý proces a stěžovatelovu věc i přes určitou stručnost odůvodnění rozhodnutí projednaly zákonným a ústavním způsobem. Námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti nelze přisvědčit.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu