ECLI:CZ:US:1996:3.US.217.96
sp. zn. III. ÚS 217/96
Usnesení
III. ÚS 217/96-37
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatelky A.P., zastoupené advokátkou JUDr. E.N., o návrhu z 2. srpna 1996, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka, jejíž návrh Ústavní soud České republiky obdržel 5. srpna 1996, tedy ve lhůtě stanovené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 1996, sp. zn. 28 Ca 254/95. Uvedla, že při přezkumu rozhodnutí O.ú. L., okresního pozemkového úřadu, jímž nebylo vyhověno uplatněnému restitučnímu nároku na nemovitosti, nacházející se v katastrálním území J., soud nenařídil jednání, neshledal, že označený úřad vydal nicotný akt, označený č. j. 1182/95 - R/4668/93, nedostatečně přezkoumal řízení, které mu předcházelo a vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Soud tak zasáhl do ústavně zaručených
III ÚS 217/96-38
základních práv a svobod stěžovatelky, zakotvených v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhla, aby Ústavní soud označené rozhodnutí Městského soudu v Praze proto zrušil.
Stěžovatelka dále poukázala na skutečnost, že se Ústavní soud již dříve zabýval ústavní stížností, týkající se restitučního nároku na nemovitosti známé jako "S" a také uplatněného nároku na zámek H. Tato stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 9. března 1995, stejně jako Evropskou komisí pro lidská práva. Ústavní soud zde vycházel z předpokladu, že zákon č. 143/1947 Sb. je platný a že k převodu majetku, jehož vydání bylo uplatněno, došlo před 25. únorem 1948. Znovu poukázala na své přesvědčení, že vlastnictví k předmětným nemovitostem nepřešlo účinností zákona č. 143/1947 Sb., ale k přechodu mohlo dojít až na základě intabulace do pozemkových knih a že všechny příslušné orgány do té doby takto zákon č. 143/1947 Sb. interpretovaly. Proto má pochybnosti o úsudku Ústavního soudu a usnesení z 9. března 1995 považuje za rozhodnutí, jímž bylo porušeno její právo, zaručené čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 1 jejího Dodatkového protokolu. Proto hodlá v blízké budoucnosti podat další stížnost k Evropské komisi pro lidská práva podle Opčního protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech s odvoláním na rozhodnutí Výboru pro lidská práva při OSN č. 516/92 proti České republice, podle kterého Česká republika porušila článek 26 Mezinárodního paktu tím, že podmínky státního občanství a trvalého pobytu, požadované zákonem č. 87/1991 Sb., mají diskriminační charakter.
Pokud jde o výklad zákona č. 143/1947 Sb., jeho platnost a o otázku, zda k převodu Sch.majetku na stát mohlo dojít až na základě intabulace nebo již pouhým převzetím držby, uvedla, že je úkolem Ústavního soudu dohlížet na ochranu ústavnosti a nepřipustit, aby v jejím případě došlo ke svévolné diskriminaci v porovnání s jinými oběťmi konfiskací majetku, které se uskutečnily před rozhodným obdobím. V tomto směru navrhla, aby ústavní soud prohlásil zákon č. 143/1947 Sb. za neplatný a bez právních účinků od doby svého vyhlášení či od 31. 12. 1991 a to z důvodu rozporu s Listinou základních práv a svobod na základě čl. 6 odst. 1 Ústavního zákona č. 23/1991 Sb., dále, aby prohlásil, že požadavky, vyplývající z §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., které stanoví, že oprávněnou osobou je ta, jejíž majetek byl převeden na stát od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, jsou svévolné a diskriminační. Tím, že porušují Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, kterými
III. ÚS 217/96-39
je Česká republika vázána, by se neměly v případě stěžovatelky uplatňovat a mělo by jí být umožněno požadovat restituci nebo náhradu za její rodině zkonfiskovaný majetek. Dále navrhla, aby rozhodnutí Městského soudu sp. zn. 28 Ca 315/95 bylo zrušeno.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy /čl. 81, čl. 90 Ústavy/, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže
obecné soudy při svém rozhodování respektují obecné kautely, dané ustanoveními §132 obč. soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval /rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn.. 111. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a pásl./.
Ústavní soud si pro zjištění opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 254/95 a připojil spis Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 129/94. Jak
vyplývá z obsahu návrhu a také z obsahu stížnosti, o níž Ústavní soud ČR rozhodl dne 9. března 1995 usneseními výše citované spisové značky, stěžovatelka opakovaně vytýká Městskému soudu v Praze, že svým rozhodnutím, jímž nepřiznal stěžovatelkou uplatněný restituční nárok, zasáhl do jejich práv, zaručených ústavou, Listinou základních práv a svobod, jakož i dalšími mezinárodními smlouvami. Měl tak učinit zejména výkladem zákona č. 143/1947 Sb. ve vztahu k §431 obecného zákoníku občanského, tj. k ustanovení, podle něhož převod vlastnictví k nemovitým věcem vyžadoval zápis do příslušné veřejné knihy, tedy vklad /intabulaci/.
Pro posouzení toho, zda navrhovatelka je oprávněna domáhat se restituce označeného majetku podle zák. č. 229/1991 Sb. bylo podstatným zjištění, zda došlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem po dni v zákoně vymezeném, tj. zda k němu
došlo po 25. 2.1948. Bylo spolehlivě prokázáno, že k odnětí majetku právních předchůdců
III. ÚS 217/96-40
stěžovatelky došlo podle zákona č. 143/1947 Sb. Tento zákon o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Sch., na zemi Českou se stal účinným 13. 8. 1947. Městský soud v Praze, jak vyplývá z rozsudku sp. zn. 28 Ca 254/95, ze 14. května 1995, dospěl k závěru, že na základě zákona č. 143/1947 Sb. došlo ke změně v osobě vlastníka majetku nezávisle na jeho vůli, jednalo se tedy o přechod vlastnického práva, nikoliv o jeho převod, vyžadující shodný projev vůle vlastníka, jako převodce, a projev vůle nabyvatele a tedy i zápis do veřejné knihy, vklad /intabulaci/. Shodný názor vyslovil také Ústavní soud České republiky ve věci sp. zn. IV. ÚS 129/94 v usnesení, jímž dne 9. března 1995 odmítl stížnost navrhovatelky, která uplatnila nárok na nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., zapsané na LV č. 10001 pro obec a k.ú. H., u kat. úřadu v B., a souhrnně navrhovatelkou označené jako "Š". I v této věci Ústavní soud dospěl ke stejnému právnímu závěru, a proto na jeho podrobný výklad, obsažený v odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 129/94, odkazuje.
K námitce stěžovatelky a k jejímu návrhu, aby Ústavní soud vyslovil, že požadavky,
stanovené v §4 odst. 1 zák. č. 229/1991, vymezující oprávněnost restituce majetku, převedeného
na stát v době od 25. 2.1948 do l. 1. 1990, jsou svévolné a diskriminační a neměly by být v případě
navrhovatelky uplatňovány, je třeba poukázat na chápání principu rovnosti a účelu zákona, vyjádřené již Ústavním soudem ČSFR v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce usnesení a nálezů pod č. 11/1992, jakož i v rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 16/93, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. I. Proto na uvedená rozhodnutí i v této věci soud stěžovatelku odkazuje, stejně jako na rozhodnutí ve věci IV. ÚS 129/94, kde v odůvodnění usnesení soud poukazuje na to, že výběr křivd, které měly či mají být zmírněny restitučními zákony, stanovení podmínek, za nichž se tak má stát, jakož i výčet osob, jimž zákonem stanovené nároky svědčí, spadají do pravomoci zákonodárného sboru a rozšiřovat výkladem takto zákonem stanovené podmínky soudu nepřísluší, a to ani soudu Ústavnímu, neboť by tak zasahoval do pravomoci, která výlučně přísluší zákonodárnému sboru.
Podle §43 odst. 1 písm. c) a f) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usneseními návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný či je-li podaný návrh nepřípustný.
Pro citovaná ustanovení, výše uvedená zjištění a konstatování byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný a pokud se stěžovatelka domáhala prohlášení neplatnosti zákona č.
III. ÚS 217/96-41
143/1947 Sb. jako návrh nepřípustný. Podle §64 zák. č. 182/1993 Sb. je Ústavní soud oprávněn rozhodovat o zrušení zákonů a jiných právních předpisů /nikoliv o jejich neplatnosti/, přičemž podat návrh na zahájení řízení by byla stěžovatelka oprávněna pouze v případě, že podala ústavní stížnost za podmínek, uvedených v §74 zák. č. 182/1993 Sb. Je nepochybné, že při odmítnutí ústavní stížnosti je takový návrh stěžovatelky nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 16. října 1996
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj