ECLI:CZ:US:2006:3.US.419.06
sp. zn. III. ÚS 419/06
Usnesení
III. ÚS 419/06
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. H., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti usnesení Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Praha, Oddělení kriminality na kapitálových trzích, ze dne 24. 1. 2006, ČTS: OKFK-17/1-3-2005, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 1. 2006, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 1 ZT 67/2006, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 37 Nt 8/2006, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 44 To 140/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 5. 2006 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi došlo k "nezákonnému zásahu" do jeho ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), rovněž byl porušen čl. 90 Ústavy ČR, neboť na základě soudních rozhodnutí byl stěžovatel vzat do vazby, aniž by byla splněna zákonná podmínka řádného zahájení trestního stíhání, a také že bylo porušeno jeho právo na řádný a spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR, a konečně i právo na obhajobu, vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, uvedeným usnesením policejního orgánu bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání proti stěžovateli pro trestný čin podplácení podle §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, jehož se měl - stručně vyjádřeno - dopustit tak, že jako prokurista společnosti TRADE FIDES, a. s., po předchozí dohodě s Ing. D. M., zaměstnankyní téže společnosti, dne 24. 1. 2006 v Praze poskytl úplatek ve výši 1 mil. Kč plukovníkovi Ing. M. B., jenž byl ředitelem odboru infrastruktury a NSIP Ministerstva obrany ČR, a to v souvislosti se zakázkami na stavební úpravy a realizace bezpečnostních systémů v objektech uvedeného ministerstva a Armády ČR, kde dodavatelem od 3. 10. 2003 byla a do současnosti je uvedená společnost, za účelem jejího zvýhodnění a upřednostnění ve výběrových řízeních a při přidělování zakázek, které tomuto režimu nepodléhají. Toto rozhodnutí "opravil" policejní orgán usnesením ze dne 25. 1. 2006, vydaným podle §131 odst. 1 trestního řádu per analogiam, tak, že do popisu skutku vložil větu, v níž se hovoří o tom, kdy a kde Ing. D. M. dohodla s Ing. M. B. předání úplatku. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupce usnesením napadeným touto ústavní stížností jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Usnesením obvodního soudu, jak je shora označeno, pak byl stěžovatel podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů podle §67 písm. b), c) trestního řádu vzat do vazby. Toto rozhodnutí bylo Městským soudem v Praze usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušeno a znovu bylo rozhodnuto tak, že se podle §68 odst. 1 trestního řádu stěžovatel bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. b) trestního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí policejního orgánu a státního zástupce jsou nesprávná a neodůvodněná, což zdůvodňuje tím, že popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání neodpovídá požadavkům stanoveným v §160 odst. 1 trestního řádu, přičemž podstatná vada, spočívající v absenci podstatných náležitostí ohledně tohoto popisu, nebyla a ani nemohla být odstraněna vydáním shora uvedeného "opravného" usnesení. Je tomu tak proto, že použití ustanovení §131 trestního řádu je v dané věci v rozporu s účelem a smyslem zákona; opravným usnesením nelze do usnesení o zahájení trestního stíhání "doplňovat" další skutečnosti, které tvoří podstatné náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání. V případě usnesení o zahájení trestního stíhání neexistuje toto rozhodnutí ve více podobách, tj. v té, v jaké bylo vyhlášeno, a v té, jaké bylo vyhotoveno, takže nelze ani porovnávat rozdílné verze a opravovat písařské chyby či jiné zjevné nesprávnosti, a tím méně doplňovat chybějící údaje. Úvaha, že část popisu skutku při písemném vyhotovení o zahájení trestního stíhání "vypadla", je dle stěžovatele zcela nepřezkoumatelná a nepodložená konkrétními skutečnostmi. Dále stěžovatel tvrdí, že usnesení o zahájení trestního stíhání mělo zachycovat jeho jednání konkrétně, resp. že se z něj nepodává žádná bližší specifikace tohoto jednání a daný nedostatek nebyl odstraněn ani rozhodnutím státního zástupce. V popisu skutku totiž jednak chybí naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, tedy úmyslné jednání stěžovatele, nedostatečný je i popis jeho objektivní stránky, z odůvodnění pak není zřejmé, na základě čeho dospěl policejní orgán k závěru, že se stěžovatel dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Skutečnost, že u Ing. M. B. byla nalezena obálka s hotovostí od stěžovatele, nemůže být důvodem pro zahájení trestního stíhání, nemůže obstát ani obecný poukaz na závěry prověřování vedené v trestní věci podezřelé Ing. D. M. Z toho stěžovatel vyvozuje, že neexistuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a jednáním Ing. M. B. a Ing. D. M. Stěžovatel také uvádí, že rozhodnutí státního zastupitelství nebylo řádně odůvodněno, protože na konkrétní a podrobně specifikované námitky bylo reagováno pouze obecným konstatováním o správnosti postupu a rozhodnutí policejního orgánu, z něhož nelze zjistit, jaké konkrétní důvody státního zástupce k tomuto závěru vedly. Vzhledem k tomu je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné a ústavně nesouladné (konkr. v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny).
Stěžovatel rovněž namítá, že pro vady v usnesení o zahájení trestního stíhání nastala situace, jako by trestní stíhání nebylo zahájeno vůbec, z čehož stěžovatel vyvozuje neexistenci vazebních důvodů ve smyslu §67 písm. b) trestního řádu, jakož i porušení §2 odst. 1 trestního řádu a (tím) svých ústavních práv, konkrétně čl. 90 Ústavy ČR a čl. 8 odst. 2 Listiny. Ke koluznímu vazebnímu důvodu stěžovatel - s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 264/98 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 11, č. 85) - uvádí, že ten nemůže být dán jen tím, že je v rámci vyšetřování nutno ještě provést řadu důkazů, a to za situace, kdy mají být vyslechnuty osoby stěžovateli známé či dostupné, nebo že obviněný vypovídal rozdílně od zjištěných skutečností, nýbrž pouze tím, že existují konkrétní skutečnosti odůvodňující předmětnou obavu. Žádné konkrétní skutečnosti stran aktivní činnosti stěžovatele ve vztahu k předem nespecifikovanému okruhu svědků, směřující k maření skutečností závažných pro trestní stíhání, nebyly zjištěny a tyto konkrétní skutečnosti nelze spatřovat ani v důkazní situaci, ani v ostatních okolnostech jednání stěžovatele. Postup soudů v daném případě není možno podle stěžovatele považovat za nic jiného než za vytváření abstraktního a možného nebezpečí, nikoliv za konkrétní skutkově podloženou hrozbu, která má být vazbou odstraněna. Navíc si lze stěží představit, že by stěžovatel mohl ovlivňovat své kolegy a podřízené, či dokonce osoby z Ministerstva obrany ČR. Jde-li o usnesení soudu prvního stupně, má stěžovatel za to, že neobsahuje řádné a vyčerpávající odůvodnění, což je v rozporu s §125 trestního řádu, jakož i s požadavky ústavně souladného rozhodnutí, jak plyne z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, str. 125).
Stěžovatel poukazuje taktéž na to, že bylo zkráceno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces. Argumentuje tím, že oprávnění policie a státního zástupce, nikoliv však soudce, odepřít obviněnému a jeho obhájci nahlédnout do spisu (§65 trestního řádu), končí před vazebním soudem, kdy státní zástupce ztrácí postavení "pána" přípravného řízení a stává se procesní stranou, která by neměla mít v zájmu spravedlivého procesu žádnou podstatnou výhodu. Vzhledem k principu "rovnosti zbraní" tak soudce rozhodující o vazbě nemůže odmítnout obviněnému a jeho obhájci nahlédnout do těch relevantních důkazů a ostatních podkladů, které státní zástupce používá k odůvodnění svého návrhu na vzetí obviněného do vazby. V dané věci obhájce stěžovatele požádal soudce o nahlédnutí do spisu, kterým státní zástupce odůvodňuje návrh na vzetí do vazby, avšak soudce mu toto právo odepřel s odkazem na §65 odst. 2, 3 trestního řádu s odůvodněním, že dle stanoviska policejního orgánu důvody odmítnutí žádosti trvají i nadále. V odůvodnění usnesení o vzetí do vazby pak soudce výslovně uvedl, že rozhodnutí o vazbě je odůvodněno též spisovým materiálem. Vzhledem k tomu neměl stěžovatel možnost se v rámci rozhodování o jeho vazbě náležitě hájit a vyvracet argumenty státního zástupce uplatněné v návrhu na vzetí do vazby, takže řízení nebylo dostatečně kontradiktorní a nebyla zaručena "rovnost zbraní". Proto došlo k porušení čl. 5 odst. 3, 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. K tomu stěžovatel doplnil, že po jeho vzetí do vazby požádal obhájce dne 9. 2. 2006 policejní orgán o nahlédnutí do spisu, této žádosti bylo vyhověno s výjimkou části trestního spisu
ČTS: OKFK 17/1-4-2005, týkající se dožádání statutárního orgánu Vojenského zpravodajství Ministerstva obrany ČR, poté nebylo vyhověno ani jeho opakované žádosti ze dne 15. 2. 2006 o nahlédnutí do kompletního spisu. To stěžovatel pokládá za porušení zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, opatření bylo odůvodněno jen odkazem na znění §65 odst. 1 trestního řádu, a tudíž dle stěžovatele nedostatečně, zejména za situace, kdy se stěžovatel nachází v koluzní vazbě. Tento postup nebyl napraven ani sdělením státního zástupce dne 30. 3. 2006, čj. 1 ZT 67/2006, k žádosti stěžovatele o přezkoumání postupu policejního orgánu, dle něhož policejní orgán pochybil, když náležitě své rozhodnutí neodůvodnil, nicméně předmětná část trestního spisu nebyla zpřístupněna důvodně, neboť obsahuje seznam příslušníků Ministerstva obrany ČR a výčet zakázek, které by měly být předmětem dalšího šetření. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, státního zástupce a policejního orgánu zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje možnému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel v prvé řadě napadá usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a na něj navazující rozhodnutí státního zástupce o stížnosti stěžovatele. Jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu, ingerence do činnosti orgánů činných v trestním řízení v principu připadá v úvahu až poté, co bude vydáno (pro stěžovatele negativní) rozhodnutí ve věci samé; zpravidla jen takové rozhodnutí je totiž způsobilé porušit jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. Jde-li konkrétně o usnesení o zahájení trestního stíhání, není důvodu se od výše uvedených pravidel nijak odchylovat, jak ostatně dokládá ustálená judikatura Ústavního soudu. Dle ní je důvodnost obvinění předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz např. usnesení ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 539/98, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.). Výjimku pak tvoří (mj.) ty případy, kdy by s takovým rozhodnutím byl spojen konkrétní zásah do základních práv a svobod, který by bylo nemožné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu); tam by ústavní stížnost - po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele - mohla přicházet v úvahu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 4, a rozhodnutí Ústavního soudu, na která toto usnesení v daných souvislostech odkazuje).
Vzhledem k tomu, že v daném případě bylo se zahájením trestního stíhání stěžovatele spojeno omezení jeho osobní svobody, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí, a to z hlediska jejich ústavnosti, přičemž dospěl k závěru, že v daném ohledu plně obstojí. Dle §160 odst. 1 trestního řádu musí usnesení, resp. výrok, mj. obsahovat popis skutku, ze kterého je tato dotčená osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, tzn. že v něm musí být uvedeny místo a čas spáchání daného trestného činu, způsob jeho provedení, charakterizující jednání pachatele a zavinění, příp. pohnutka, jakož i následek. Namítá-li se v ústavní stížnosti, že nebyl popsán způsob provedení trestného činu co do jednání stěžovatele a ani co do jeho zavinění, z napadeného usnesení je zcela evidentní, že jednání stěžovatele, pro které je trestně stíhán, mělo spočívat v předání úplatku v konkrétní výši konkrétní osobě, coby veřejnému činiteli. Jde-li pak o subjektivní stránku daného trestného činu, z obsahu příslušné části výroku nevznikají pochybnosti o tom, že dané jednání mělo být úmyslné, a to s cílem opatřit společnosti TRADE FIDES, a. s., prospěch; ostatně si lze stěží představit, zvláště v této fázi trestního řízení, že by v tomto bodě mohl být příslušný popis nějak konkrétnější. Námitku stěžovatele, že v popisu skutku není vyjádřen kauzální nexus, nutno taktéž odmítnout. Z textu popisu skutku je zřejmé, že stěžovatel konal tak, jak bylo stručně popsáno výše, právě aby dosáhl zvýhodnění a upřednostnění uvedené společnosti ve výběrových řízeních uvedeného ministerstva a při přidělování zakázek ministerstvem, což je vyjádřením následku daného trestného činu. Stěžovatel ostatně stejné námitky, jaké uplatňuje v této části ústavní stížnosti, uplatnil již ve stížnosti ze dne 13. 3. 2006, s nimiž se Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 dostatečně vypořádalo, k čemuž možno jen dodat, že stěžovatel pojal své námitky obecně, a nelze státnímu zástupci proto vytýkat, že na ně reaguje rovněž v obecné rovině.
Stěžovatel dále vytýkal policejnímu orgánu, že usnesení obsahuje nedostatečné odůvodnění. Přes jeho určitou stručnost Ústavní soud nespatřuje v daném postupu pochybení. Požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, tolik akcentovaný Ústavním soudem, představuje jednu ze základních procesních záruk, jak zamezit libovolnému či svévolnému rozhodování orgánů veřejné moci. Jde-li o usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 1 trestního řádu musí v něm být uvedeny skutečnosti, které policejní orgán k trestnímu stíhání vedly, přičemž tyto skutečnosti musí odůvodňovat závěr o opodstatněnosti trestního stíhání. V daném případě je takovou skutečností, kterou stěžovatel nijak nepopírá, že dne 24. 1. 2006 byla při služebním zákroku u Ing. M. B. zajištěna policií obálka s hotovostí, o níž jmenovaný prohlásil, že ji převzal od stěžovatele, s nímž se krátce předtím sešel. Další podstatné skutečnosti, jež (však) jsou zčásti uvedeny ve výroku usnesení, tj. v jakém postavení se obě tyto osoby nacházely a jaký je vztah společnosti TRADE FIDES, a. s., a Ministerstva obrany ČR, rovněž zpochybňovány stěžovatelem nejsou. Vzhledem k tomu, zvláště přihlédne-li se k odůvodněním rozhodnutí státního zástupce, který přezkoumal usnesení o zahájení trestního stíhání a který doplnil další skutečnosti, které měly odůvodnit zahájení trestního stíhání, nevznikají žádné podstatné pochybnosti o tom, že v dané věci důvodné podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem existuje a že tudíž postup orgánů činných v trestním řízení prvky libovůle neobsahuje.
Pokud je stěžovatelem napadáno vydání "opravného" usnesení ze dne 25. 1. 2006, touto námitkou se již zabýval a plně se s ní vypořádal státní zástupce v ústavní stížností napadeném usnesení. Lze jen dodat, že pokud usnesení o zahájení trestního stíhání, konkrétně jde-li o popis skutku, z hlediska zákonnosti a ústavnosti obstojí samo o sobě, jak je tomu v dané věci, pak jeho doplnění, spočívající v uvedení nějaké další skutkové okolnosti, jež je navíc z hlediska právní kvalifikace daného skutku nepodstatná, nijak stěžovatele na jeho právech poškodit nemůže. Bylo by proto nadbytečné zabývat se tím, zda daný postup trestní řád umožňuje či nikoli.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž brojil proti rozhodnutí obecných soudů s tím, že jejich závěr, že jsou dány důvody vazby koluzní, je nesprávný, neboť zde nejsou žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující předmětnou obavu. Jelikož Ústavní soud, jak mnohokrát v minulosti zdůraznil, není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR), nemůže provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 18/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88).
V daném případě jde pak konkrétně o posouzení otázky, jak velké je riziko, že stěžovatel bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Nelze přitom konstatovat, že by zde obecné soudy nevycházely z konkrétních skutečností, jak tvrdí stěžovatel. V prvé řadě je třeba vzít v úvahu povahu dané činnosti, pro kterou jsou stěžovatel a další osoby trestně stíhány. Případy korupce se velmi těžko objasňují, neboť žádná ze stran takového "spojeneckého" vztahu, zpravidla založeného na osobních známostech, na tom samozřejmě nemá zájem, z čehož plyne zvýšené nebezpečí koordinace jejich vzájemného postupu ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení. Konkrétní okolností, jež takové riziko zvyšuje, je ta, že společnost Trade Fides, a. s., již zakázky pro Ministerstvo obrany ČR a Armádu ČR od roku 2003 realizovala a byla ve styku s řadou úředníků uvedeného ministerstva (příslušné údaje o těchto skutečnostech jsou pak obsaženy v dožádání statutárního orgánu Vojenského zpravodajství Ministerstva obrany ČR, zařazené do vyšetřovacího spisu). Není možno ani přehlédnout takové okolnosti, jako je výše možného úplatku a celkový objem zakázek. Přitom vyšetřování bylo na samém počátku a stěžovatel i další spoluobvinění odmítli vypovídat, což rozšiřuje prostor pro možnou domluvu mezi nimi, příp. i mezi dalšími podezřelými, jakož i pro případné ovlivňování osob, jež připadají v úvahu jako svědci. Za dané situace nemůže Ústavní soud obecným soudům vytknout, že by jejich rozhodování o vazbě zjevně vybočovalo ze zákonem stanovených mezí a vedlo tak k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ve vztahu k rozhodnutím o vazbě stěžovatel dále namítá, že mu nebylo umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu (posléze do části spisu, týkající se dožádání statutárního orgánu Vojenského zpravodajství Ministerstva obrany ČR), v důsledku čehož měl být porušen princip kontradiktornosti řízení a "rovnosti zbraní". Ústavní soud problematiku nahlížení do spisu v souvislosti s rozhodováním soudu o vyšetřovací vazbě řešil ve svém nálezu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 239/04 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 33, č. 80), na který sám stěžovatel ostatně poukazuje. V něm Ústavní soud vycházel z toho, že při provádění úkonů v přípravném řízení nelze uvedené principy vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání. Jde-li o právo nahlížet do spisu, v případě, že kolidují oprávněný zájem státu na účinném postihu kriminality, resp. jiné důležité společenské a individuální zájmy, s právem obviněného na obhajobu, není dočasné omezení práva na nahlížení do spisů v přípravném řízení možno prokládat za protiústavní. Je ale nutno zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stádiu trestního řízení k jeho obhajobě.
Při rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby postupem podle §77 trestního řádu je třeba obviněného seznámit zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán, zejména není předepsáno, že by obviněnému (obhájci) muselo být umožněno nahlédnutí do spisu. Seznámení lze učinit i tak, že soudce ústně obviněnému reprodukuje obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, z něhož jsou patrny jak důvody vazby, tak skutkové okolnosti, z nichž tyto důvody vazby vyplývají.
Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že k porušení zásady kontradiktornosti řízení a "rovnosti zbraní" došlo pouze v důsledku toho, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu, jeho ústavní stížnost, vzhledem k výše uvedenému, obstát nemůže. Jinak by tomu mohlo být za situace, že by stěžovatel nebyl adekvátně seznámen s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby, což však stěžovatel, jemuž je výše uvedený judikát znám, ve své ústavní stížnosti netvrdí.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2006