ECLI:CZ:US:2006:3.US.474.06
sp. zn. III. ÚS 474/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti organizační jednotky občanského sdružení "Ochranné Sdružení Drobných Akcionářů" nazvané OSDA - ČR - Genoservis, se sídlem Nádražní 532/157, Ostrava, evidenční číslo: 004, zastoupené předsedou organizační jednotky Tomášem Tauferem, právně zastoupené JUDr. Milošem Bláhou, advokátem se sídlem Zenklova 117, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. dubna 2006 č. j. 8 Cmo 130/2006-26, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. ledna 2006 č. j. 42 Cm 107/2005-14, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 25. 8. 2006, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí, a tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatel nesouhlasí zejména s odůvodněním nevyhovujícího výroku usnesení soudu prvního stupně potvrzeného rozhodnutím odvolacího soudu ohledně návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků v řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti Genoservis, a. s. Protiústavnost předmětného rozhodnutí soudu prvního stupně spatřuje stěžovatel v údajné nezákonnosti posouzení předpokladů pro osvobození stěžovatele (v dřívějším řízení "žalobce") od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a dále ve skutečnosti, že soud prvního stupně porušil své zákonné povinnosti, pokud při posuzování stěžovatelem předložených dokladů nepostupoval ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 o. s. ř. a neustanovil pro posouzení majetkových poměrů stěžovatele znalce.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 1. 2006 č. j. 42 Cm 107/2005-14 žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků nevyhověl a stěžovateli osvobození od soudních poplatků v předmětném řízení nepřiznal, neboť stěžovatel ani po opakované výzvě tohoto soudu nepředložil takové doklady, které by osvědčovaly majetkové poměry vylučující možnost potřebných plateb, přičemž s ohledem na výši soudního poplatku (1 000,- Kč) prvostupňový soud zdůraznil, že taková částka by neměla "nadměrným způsobem zatížit rozpočet žádné funkční právnické osoby", zvláště pak ne v případě, pokud stěžovatel dovozuje aktivní legitimaci ve věci z vlastnictví akcií.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 4. 2006 č. j. 8 Cmo 130/2006-26 jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že sice podle jeho zjištění z obsahu příslušného soudního spisu nic nenasvědčuje tomu, že v dané věci se jedná o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva, avšak stěžovatel je i v takovém případě povinen soudu věrohodným způsobem prokázat své majetkové poměry, pokud jimi odůvodňuje žádost o osvobození od soudního poplatku. Stěžovatelem předložené doklady - účetní závěrka, potvrzení předsednictva stěžovatele, čestné prohlášení statutárního orgánu stěžovatele a zástavní smlouvu posoudil odvolací soud ve shodě s právním názorem soudu prvního stupně a v této souvislosti konstatoval, že ze zástavní smlouvy vyplývá, že stěžovatel závazek vůči konkrétní osobě zajistil zástavním právem k jednomu kusu akcie společnosti Genoservis, a. s., což však v předložené rozvaze jakýmkoli způsobem není vyznačeno. Z tohoto důvodu odvolací soud potvrdil právní závěr soudu prvního stupně o nevěrohodnosti předložených dokladů a tedy nesplnění zákonných podmínek pro osvobození ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele včetně doplnění jeho návrhu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel odůvodňuje svůj návrh údajným porušením svého práva na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces, přičemž zdůrazňuje, že oba obecné soudy při svém rozhodování vybočily z rámce procesního předpisu a porušily tak povinnost uvedenou v ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Jádrem jeho ústavní stížnosti je však nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí obou obecných soudů především v otázce věrohodnosti jím předložených listinných dokladů.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, nález č. 28, str. 275 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 678/04), že v otázce osvobození od soudních poplatků je možnost zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů ještě omezenější, než je tomu v ostatních případech, neboť posouzení a rozhodnutí o tom, zda jsou splněny stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů zejména s ohledem na ústavní princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy).
Vzhledem k tomu, že na kladné vyřízení žádosti účastníka není právní nárok a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění ani právní závěry, k nimž příslušný obecný soud při zvažování důvodnosti uplatňovaného návrhu dospěl, nemůže přisvědčit ani tvrzením stěžovatele o údajně nezákonném postupu soudu prvního stupně při hodnocení stěžovatelem předložených dokladů či o nedostatečném skutkovém zjištění, které bylo podkladem pro rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž sdílí názor obecných soudů, že žadatel o osvobození od soudních poplatků v konkrétním řízení dokládá (a prokazuje) důvodnost svého návrhu ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř.
Jak je zřejmé z dosavadní judikatury, Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" již jednou provedené hodnocení dokladů předložených stěžovatelem v otázce jeho poměrů, pokud se oba obecné soudy těmito doklady v řízení zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětlily, z jakého důvodu mají pochybnosti o jejich věrohodnosti. Skutečnost, že stěžovatel s těmito důvody nesouhlasí, nezakládá ještě bez dalšího protiústavnost předmětných rozhodnutí.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že v návrhu obsažený odkaz na právní závěr vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 je pro daný případ nepoužitelný, neboť předmětný nález se týká věci skutkově zcela odlišné.
Ústavní soud proto na základě výše uvedených důvodů návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu