ECLI:CZ:US:2006:3.US.486.06
sp. zn. III. ÚS 486/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. J., právně zastoupené JUDr. Jiřím Nohou, advokátem AK se sídlem Senovážné nám. 24/977, 116 47 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006 č. j. 22 Cdo 1659/2005-186, za účasti Nejvyššího soudu ČR , jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 6. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006 č. j. 22 Cdo 1659/2005-186, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 22. 10. 2003 č. j. 5 C 1020/2002-97, ve výroku pod bodem I. určil, že vlastníkem pozemku v obci Nezabudice, katastrální území Nezabudice, okres Rakovník, označeném v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, který je nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, na parcele č. 4/1 jako díl "f" o výměře 213 m2, je žalobkyně Z. J. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") s tím, že parcela č. 4/1 je vedena u Katastrálního úřadu v Rakovníku na LV č. 61 pro obec a k. ú. Nezabudice na LV č. 61 (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. pak okresní soud zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku v obci a katastrálním území Nezabudice, okres Rakovník, označeném v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, na parcele č. 4/1 jako díl "g". Ve výroku pod bodem III. okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného JUDr. J. Š. rozsudkem ze dne 27. 1. 2004 č. j. 23 Co 494/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud ČR k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. 11. 2004 č. j. 22 Cdo 1568/2004-156 rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2004 č. j. 23 Co 494/2003-133 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud vyšel z právních názorů Nejvyššího soudu ČR již publikovaných, že "dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování" a z názoru, že "tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí". Podle dovolacího soudu je třeba otázku dobré víry držitele vždy hodnotit objektivně a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Dovolací soud poukázal rovněž na již vyslovený názor, že "dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává". Podle názoru dovolacího soudu i podle konstantní soudní praxe nemůže být oprávněný držitel věci v žádném případě v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu, a uvede k tomu možné důvody. V takovém případě podle dovolacího soudu nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří, způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel. Dovolací soud uzavřel, že není pochyb o tom, že sdělení žalovaného žalobkyni, že předmětný pozemek je jeho a nikoli žalobkyně (poprvé žalovaný žalobkyni napsal o této skutečnosti dopis v roce 1989, jak sama žalobkyně potvrdila), jakož i následná jednání mezi účastníky, musela objektivně vyvolat u žalobkyně pochybnosti o tom, že jí tento pozemek patří, čímž došlo k zániku její dobré víry. Protože předpoklad existence dobré víry žalobkyně k 1. 1. 1992 nebyl naplněn, nemohlo tak dojít ani k vydržení jejího vlastnického práva ke spornému pozemku. Bez významu pro výsledek daného sporu s ohledem na možnost vydržení vlastnického práva k pozemku před rokem 1992 jsou pak okolnosti dobré víry právních předchůdců žalobkyně, uvedl dovolací soud. Pokud odvolací soud považoval žalobkyni k 1. 1. 1992 jako oprávněnou držitelku sporného pozemku a v návaznosti na to dospěl k právnímu závěru, že žalobkyně vydržela vlastnictví ke spornému pozemku, věc po právní stránce neposoudil podle dovolacího soudu správně.
Následně pak odvolací soud - vázán právním názorem dovolacího soudu - rozsudkem ze dne 1. 3. 2005 č. j. 23 Co 10/2005-167 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2003 č. j. 5 C 1020/2002-97 v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku č. 4/1 díl "f" o výměře 213 m2 v obci Nezabudice, katastrálním území Nezabudice, zapsaného na LV č. 61 u Katastrálního úřadu v Rakovníku, zamítl s odůvodněním, že k 1. 1. 1992 předpoklad existence dobré víry žalobkyně k předmětnému spornému pozemku nebyl naplněn a nemohlo tak dojít k vydržení jejího vlastnického práva k tomuto pozemku, když okolnosti dobré víry právních předchůdců žalobkyně jsou pro výsledek daného sporu s ohledem na možnost vydržení vlastnického práva k pozemku před rokem 1992 bez významu. Odvolací soud dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně a náklady odvolacího řízení. Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Rozsudkem ze dne 29. 3. 2006 č. j. 22 Cdo 1659/2005-186, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR uvedl, že právnímu posouzení věci odvolacím soudem, který byl vázán právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 29. 11. 2004, od něhož dovolací soud neměl důvod se odchýlit, nelze nic vytknout. K námitce dovolatelky, že dobrou víru o tom, že jí sporný pozemek patří, nepozbyla, dovolací soud dodal, že není podstatné, zda vlastník pozemku informující "domnělého vlastníka" o skutečném (právním) vlastnictví pozemku svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (její části). Není také podle dovolacího soudu nezbytné, aby vlastník pozemku vyvracel dosavadní přesvědčení držitele věci o tom, že mu věc patří. Sdělení žalovaného žalobkyni v roce 1989, že sporný pozemek patří jemu a nikoli jí, a následná jednání mezi účastníky v roce 1990, byla objektivně způsobilá vyvolat u žalobkyně pochybnosti o tom, zda jí sporný pozemek patří. Tím došlo k narušení, resp. zániku její dobré víry. Protože žalobkyně ke dni 1. 1. 1992 v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, nebyla, nemohla k němu k uvedenému datu vlastnické právo vydržet.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud ČR zcela popřel konkrétní okolnosti případu a založil své rozhodnutí na akcentu absence dobré víry na straně žalobkyně a "kategoricky oslabil subjektivní právo žalobkyně i jako účastníka řízení". Stěžovatelka je přesvědčena, že "soud prvního stupně i soud odvolací rozhodly v dané věci správně, ale rozhodnutí soudu dovolacího, které je založeno a odůvodněno dobrou vírou, porušuje čl. 11 odst. 1 Listiny, a chybějící, resp. neexistující intabulační zápis nemůže být podle stěžovatelky rozhodujícím kritériem pro zjištění oprávněného držení (vlastnictví) sporného pozemku, když veškeré doložené a zjištěné okolnosti mluví ve prospěch žalobkyně". Stěžovatelka se dovolává aplikace nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Dovolací soud podle stěžovatelky vynesl překvapivé rozhodnutí, které neodpovídá skutkovému zjištění a právnímu závěru projednávané věci. Stěžovatelka je toho názoru, že v předmětné věci "soud prvního stupně i soud odvolací vylíčily zcela jasně a srozumitelně skutkové okolnosti i právní závěry, uvedly, jaké skutečnosti vzaly do úvahy, kterými se řídily na obou stranách účastníků a jaké úvahy je vedly k tomu, že potvrdily dobrou víru žalobkyně". Oproti tomu dovolací soud prý negoval zjištěné a prokázané skutečnosti obou obecných soudů. Výklad a závěr dovolacího soudu o tom, že žalobkyně nebyla v dobré víře, je podle stěžovatelky v krajním nesouladu s provedenými důkazy a zjištěními, a s právním hodnocením soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které byly v této věci objektivně zjištěny. Stěžovatelka proto tvrdí, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 1020/2002.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Protože úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel (nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které již uvedla ve svém dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005, s nimiž se dovolací soud, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006 č. j. 22 Cdo 1659/2005-186, náležitě vypořádal. Jeho rozhodnutí, stejně tak jako rozhodnutí Krajského soudu v Praze, v němž byl odvolací soud vázán právním názorem předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, není v rozporu s příslušnou právní úpravou, a v těchto rozhodnutích obecných soudů je také dostatečně a přesvědčivě vysvětleno, proč žalobkyně (stěžovatelka) nemohla být k 1. 1. 1992 v dobré víře, že jí předmětný pozemek patří.
Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba podotknout, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Toto právo zajišťuje spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Její žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005 č. j. 23 Co 10/2005-167), jakož i v obou rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2004 č. j. 22 Cdo 1568/2004-156, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2006 č. j. 22 Cdo 1659/2005-186) považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Stěžovatelce se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, ať už jde o stěžovatelkou namítané porušení čl. 11 odst. 1 nebo čl. 36 odst. 1 Listiny, či jiných ústavně zaručených práv.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu